Píše se rok 2000, láme se století a Vladimir Vladimirovich Putin vyhrává své první prezidentské volby. Kdo tehdy mohl tušit, že se na pomyslném trůně udrží téměř nepřetržitě dalších dvacet let a z jakés takés ruské demokracie zbude jen směšná snůška cenzury, tyranie a propagandy? Ruské právo je pouze bzučení mouchy v Putinových uších a ruští sousedi mají právem nahnáno podobně jako jsme měli my před Mnichovskou dohodou.
Jak to všechno začalo
Ukrajina se navzdory ruské nevoli již od devadesátých let dvacátého století snaží dostat mezi členské státy EU. Znatelně se svému cíli přiblížila Revolucí důstojnosti v roce 2014. Tehdy byla v důsledku stávek a protestů svržena dosavadní vláda prezidenta Viktora Janukoviče a obnovena ukrajinská ústava z roku 2004 spolu s dalšími institucemi státní moci zajišťujícími spravedlivý demokratický režim. Ukrajina se dodnes nevymanila ze spárů bídy a korupce, od roku 2014 však zaznamenala znatelné zlepšení tamější situace.
Tato revoluce zároveň fungovala jako katalyzátor rusko-ukrajinského konfliktu. V přímé návaznosti na tuto událost ruské vojenské síly obsadily (anektovaly) Krym a v Donbasu, strategicky důležité části Ukrajiny zejména díky nerostnému bohatsví, propukly protesty separatistů, které vyeskalovaly v dosud trvající válečný konflikt.
Zelensky vs. Putin
22. února 2022 Rusko uznává samostatnost Doněnské a Luhanské oblasti (tj. Donbasu) a právě pod záminkou ochrany tamější ruské menšiny vyhlašuje Ukrajině válku. Ještě ten den vstupují ruské jednotky na ukrajinské území s cílem ovládnout Kyjev. Při ostřelování umírají stovky civilistů.
I přes jasně viditelnou ukrajinsko-ruskou disproporci je konflikt vcelku vyrovnaný. Za dosavadní ukrajinský úspěch může z velké míry nedávno zvolený prezident Volodymyr Zelensky. Od tohoto bývalého herce se dalo očekávat mnoho, avšak rozhodně ne to, že si jako vůdce napadené země v krajně krizové situaci zachová autoritu a povede svůj lid skromně a statečně do boje proti euroasijskému kyklopovi.
Ukrajinská vláda bravurně zvládá informační část této strašidelné války. Ukrajina se stále nevzdává, což jí dodává mediální kredit a nejspíše i šance brzy se opravdu připojit k EU. Státy jako Německo či Rakousko, které si na začátku nebyly tak jisté, komu stranit, teď jednohlasně volí Ukrajinu, a dokonce i Čína, od které se nečekalo nic jiného, než že přijde na pomoc svému velkému spojenci, je zdrženlivá a do konfliktu se nezapojuje.
Mírová mise?
Zatímco Ukrajina a s ní celý svět hodnotí tento válečný konflikt jako ruskou invazi s cílem obsadit Ukrajinu, ruské obyvatelstvo dostává naprosto odlišné informace. V Rusku se mluví o mírové misi s účelem ochránit Rusy na ukrajinském území, denacizovat Ukrajinu a zbavit ji jaderných zbraní. Ruská propaganda necílí jen proti Ukrajině, ale proti prohnilému a zdevastovanému západnímu světu řítícímu se do záhuby, který staví do kontrastu s Ruskem, nejvhodnějším místem pro život, práci, rodinu i stáří.
Tak jako v Orwellově románu 1984 i v Rusku se škrtá z veřejnoprávního slovníku a slova jako válka, konflikt, invaze, útok byste v tamějším tisku či rozhlase jen stěží našli. Dle ruských zdrojů se totiž o žádný konflikt nejedná a Ukrajinci vítají ruské voje s pokorou a slzami v očích. Ruská vláda se z plných sil snaží utajit nepříznivý vývoj svého ukrajinského snažení a své občany ujišťuje o hladkém průběhu, již zabrané většině ukrajinského území či o zbabělém úniku Zelenskyho do zahraničí.
Právě kvůli dlouho tažené ruské dezinformační kampani jsou zatím zástupy Rusů (i když ne všech) na Putinově straně. Dnes ale již dávno situace nevypadá tak jednoznačně. Masy informovaných Rusů protestují proti invazi probíhající na Ukrajině a nejspíše i mocní úředníci v Putinově bezprostřední blízkosti pomalu obracejí.
Co bude dál?
Ukrajinský dosavadní úspěch však nemusí nutně znamenat příznivý vývoj situace. Putin je zahnaný do kouta, neúspěch ho může stát kariéru, jeho tvář. Dle Machiavelliho je lepší být vládcem obávaným než milovaným. Této strategie se Putin úspěšně držel přes dvacet let, prohra se zemí s třetinovou populací a rozlohou osmadvacetkrát menší by ho však mohla stát autoritu, moc i prezidentské křeslo.
Pod hrozbou ztráty tváře je však člověk schopný téměř čehokoliv, právě proto se svět momentálně bojí atomové války, kterou by Putin potenciálně mohl rozpoutat. Rozhodně však nelze podcenit i možné důsledky kyber války. Hackerské útoky mohou vykolejit vlaky plné lidí, odstavit celé nemocnice nebo zkrátka jen znepříjemnit náš každodenní život. Je však jasné, že i kdyby se válka nevyhrotila až do jaderného konfliktu, svět nezůstane nedotčen. Nejspíše i nás zastihne ekonomická krize způsobená růstem cen a imigračním návalem přespříliš levné pracovní síly. Práce bude vzácnější a platy nižší.
Slovo závěrem
Co si z toho odnést? Dle mého názoru je tato doba ideální pro uvědomění si, v jakém blahobytu vlastně žijeme a co vše nám přijde naprosto normální a přirozené. Můžeme být jen vděčni za pitnou vodu tak směšně jednoduše dostupnou každému z nás, za plnohodnotné jídlo (i to ze školní jídelny!), za možnost cestovat a poznávat svět, a nakonec za bezplatné vzdělání, které je námi často nedoceněné, které nám však dává šanci porozumět dění současnému i dějinám tisíce let vzdáleným, které nás (doufejme) vede za pravdou a které nám nabízí spoustu úhlů a možností, jak na okolní svět nahlížet. Jsem nesmírně vděčná za vše, co máme a tím více by mě mrzelo, kdybychom to teď všechno ztratili kvůli rozmaru jednoho veledůležitého Pána.