Jez zdravě. Tuhle větu jsme zřejmě všichni slyšeli už nesčetněkrát. A každý z nás si asi více či méně uvědomuje, že důvodem je naše zdraví. Někteří to úspěšně ignorují a jiní se zase snaží do svého života trochu té zeleniny přidat (a čokolády ideálně odebrat). Proč se nám ale tak často nedaří tyto zdravé jídelní návyky dlouhodobě udržovat? Proč většina lidí nevydrží a rychle sklouzne do svých starých kolejí?
Za hlavního viníka je většinou považována slabá nebo nedostatečná vůle. „Nemá dostatek disciplíny.“ „Není dost houževnatý a neumí vytrvat.“ Co když to ale není jen otázka vůle? Co když jsou zde i jiné faktory ovlivňující výslednou potravinu a její množství v našich ústech?
Jednou z klíčových okolností je naše společnost. Potravinářský průmysl zde hraje velkou roli. Tvoří významnou část ekonomiky a je enormně ziskový. Co se pak s takovými prostředky dá udělat? Například investovat je do reklamy. Nebo také do vývoje. Velké firmy zaměstnávají inteligenci podílející se na navrhování jídla tak, aby se pro nás stalo neodolatelným. Dnes se v jídle běžně používají chutě a látky, jež mění naše biochemické procesy v mozku. Ztrácíme tak kontrolu nad našim chováním a stáváme se závislými. Mozek nám říká „Chci víc, chci víc!“. My pak stojíme v obchodě před regálem sladkostí a snažíme se odolat. Čelit tomu všemu opravdu není jednoduché.
Není to však jen prostředí, které nám může zkřížit plány. Další z překážek může představovat nevhodný přístup. Často mají lidé tendenci dělat velké a rychlé změny (typickým příkladem je: „Od zítra budu jíst jen samé saláty a sladkého se ani nedotknu.“). Mají pocit, že buď všechno, nebo nic. Opak je ale pravdou. Většinou trvá, než se člověk naučí a osvojí si všechny dovednosti a zvyky se zdravým stravováním spojené. Ať už je to vaření, nakupování nebo „time management“. Přijít tomu všemu na kloub chce čas. Druhou věcí je zvyklost soustředit se na to, čeho je třeba „ubrat“. Odpíráním si určitého jídla se dostaneme jenom k tomu, že po něm budeme více a více toužit. Jak se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe. Nebylo by lepší se tedy příště soustředit spíše na to, čeho chceme do našeho jídelníčku přidat?
V neposlední řadě by bylo dobré zmínit duševní rozpoložení. Jak často jíme doopravdy z hladu? Odpovězte si upřímně. Říká se tomu tzv. emocionální jezení. Britský doktor Rangan Chatterjee to ve své knize popsal dosti výstižně: „Dříve jsme jedli, abychom zaplnili díru v břiše. Dnes jíme, abychom zaplnili díru v našich srdcích.“ Jídlo je rychlá a jednoduchá „záplata“. Vyvolává v nás pocit štěstí a spokojenosti. Nutno dodat, že krátkodobý. Pokud se tedy necítíme psychicky dobře, měli jsme špatný den nebo jsme ve stresu, přirozeně se velmi často uchylujeme k řešení tohoto vnitřního problému jídlem. To může vést k následnému nežádanému přejídání.
Možná si říkáte, co teď. Mé jídelní návyky nezávisí tedy jen na vůli, ale i na okolním prostředí, nevhodném přístupu a psychických faktorech. Znamená to tedy, že mám vinu za svůj případný „neúspěch“ dávat někomu jinému, nebo se nemám pro jistotu snažit vůbec? Vůbec ne. Zodpovědnost za své jednání je třeba, ale zároveň bychom si také měli uvědomit, že na sebe máme být ohleduplní a jemní. Klíčem je ve všech třech případech vědomí. Vědomí toho, jakým způsobem na nás potravinářský průmysl vyvíjí tlak. Vědomí, že občas malé krůčky jsou lepší než ty velké. Vědomí, že pro nás jídlo může představovat určitou formu kompenzace. Abychom věci mohli změnit, musíme jim nejprve porozumět.