S tím, jak se blíží maturita, stále častěji přemýšlím o tom, kým bych chtěl jednou v životě být. Na lékaře už je asi pozdě, inženýr ze mě asi taky nebude… Co teď? Věřím, že nejsem jediný, komu podobné věci běží hlavou. Chtěl bych proto nabídnout jiný pohled na téma povolání – takový, se kterým jsem se ještě nepotkal, a který podle mě více odpovídá realitě.
Když jsem byl mladší, vždy mi přišlo skvělé, když s námi učitelé, se kterými jsem se setkával, sdíleli věci ze svého života – své koníčky, názory a podobně. Jistě, místy to může být nepatřičné, ale je přece super, že kromě toho, že jsou učitelé, mají i osobní život! To je přece nadstandard!
Teď, zpětně, si myslím, že jsem na to koukal ze špatné strany. Není to naopak? Učitelé jsou přece především lidé. Mají zájmy, názory, přátele, koníčky. A to, že jsou učitelé, je jen jeden jejich aspekt. Ne to, co je definuje. Myslím, že můj omyl je ospravedlnitelný. Jako žák je většinu času vidím jen v roli učitele, a je tak snadné opomenout, že dělají i něco jiného. Takže, vyřešeno? Myslím, že ne docela.
Domnívám se totiž, že se tento pohled vkradl do způsobu, jakým my, studenti, vnímáme sami sebe. V jakémsi „tradičním pojetí“ máme zvolenou profesi, kterou bychom se jednou rádi stali (zde mi hraje do karet i čeština – my se stáváme profesí) a děláme vše proto, aby nás vzali na vysokou školu, která nám to umožní. Zavrhujeme obory, které se nám nehodí, protože to přece není součástí naší vysněné profese – proč by mě měla zajímat chemie, když chci jít studovat marketing? Naopak, je potřeba vyzdvihovat obory, které se mi hodí, a když ne zrovna hanit, tak alespoň ignorovat ty ostatní.
A pak se jednoho dne stanu marketingovým stratégem. Roztrhnu okovy chemie a biologie a budu se moci v klidu a celou svou bytostí věnovat svému humanitnímu zaměření. Stanu se svou profesí – a všechny mé zájmy, koníčky a názory budou příjemným bonusem, příjemnou záminkou k rozhovoru s kolegy v práci – nic víc. Já už nejsem já, já jsem markeťák (učitel, fyzik, nehodící se škrtněte) – je to má profese, které dělám nositele.
Ale funguje to tak doopravdy? Myslím, že ne. Co když povolání není hlavním, ale jen jedním z mnoha aspektů člověka? To by znamenalo, že když zrovna studujete matfyz, můžete v klidu chodit hrát divadlo nebo navštěvovat galerie, protože vás to zajímá. A nevadí, že jsou to „humanitní“ zábavy, protože matematik je jen jedna vaše stránka, úplně stejně důležitá jako to, že rádi lezete po skalách nebo koukáte na anime. A pokud studujete filosofii, proč nejít na matematickou přednášku, když chcete?
Nabízím pohled, který nejen že reflektuje to, že spousta lidí nepracuje v oboru, který vystudovali, ale i to, že je přirozené v průběhu života měnit nejen zaměstnání, ale i obory.
Pohled, který nikoho neškatulkuje a nezužuje zorné pole, kterým vidíme svět – takže běžte objevovat nové věci, a nenechte své zaměření nebo povolání, aby vás definovalo.