V listopadu se válčilo jen málokdy. Válečné výpravy odcházely s babím létem a navracely se s aprílovým počasím. Přesto se právě osmého listopadového dne roku 1620 v těsné blízkosti letohrádku Hvězda odehrála jedna z nejoplakávanějších a prý nejtragičtějších bitev naší historie, bitva na Bílé hoře.
Už od husitské revoluce v 15. století bylo obyvatelstvo rozděleno na
protestanty a katolíky. V Evropě tato situace rozhodně nebyla ojedinělá,
téměř každý významnější stát měl určitou osobu reprezentující a šířící určitou
formu protestantismu. V roce 1526 v Čechách nastoupil na trůn
katolický rod Habsburků, což způsobilo neustálé přetahování šlechtických rodů
(tzv. stavů) různého vyznání a pocit křivdy na obou stranách. Situaci měl
vyřešit Rudolfův majestát vydaný 9. 6. 1609, podle kterého si
byla obě vyznání rovna. Ve skutečnosti však celou situaci ještě více
zkomplikoval.
Další císař, Matyáš I. neměl syna, a tak se měl jeho nástupcem stát jeho
příbuzný, též Habsburk, Ferdinand II., který byl až fanaticky posedlý
představou, že pokud budou v říši, kterou spravuje, žít nějací protestanti
(v jeho očích kacíři), bude to i pro něj osobně těžký hřích. Přesto, byl
Ferdinand II. zvolen a roku 1617 i korunován českým králem (ještě za života
císaře Matyáše), jelikož přislíbil, že bude respektovat Rudolfův majestát. Brzy
se však ukázalo, že jde jen o planá slova.
Hlavní reprezentace české protestantské šlechty Jindřich Matyáš Thurn, Václav Budovec z Budova, ale i další provedli 23. 5. 1618 druhou (někdy označovanou i jako třetí) Pražskou defenestraci. Tedy z okna Pražského hradu vyhodili katolické místodržící Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu z Martinic, kteří zastupovali císařskou moc v Čechách, a ještě písaře Filipa Fabricia, který proti defenestrování svých nadřízených hlasitě protestoval. Tento „odboj“ proti císaři, nazývaný české stavovské povstání se tak rozhořel naplno.
Císař Matyáš umírá ve Vídni 20. 3. 1619 a jeho nástupcem se stává Ferdinand II., kterého se česká šlechta rozhodne (nutno říci protiprávně) nerespektovat a korunu nabízí mladému falckému kurfiřtovi – Fridrichovi. Kromě toho, že byl Fridrich samozřejmě protestant, dokonce vůdce Protestantské unie, člen mocného rodu Wittelsbachů, který soupeřil s Habsburky, byl také zetěm anglického krále Jakuba I. od kterého se očekávala podpora, která však nikdy nepřišla. 4. 11. 1619 byl Fridrich Falcký korunován českým králem.
Ticho před bouří
Pojďme se teď na časové ose posunout o rok dopředu, do 7. listopadu 1620.
Stavovské vojsko vedené především Kristiánem starším z Anhaltu a Jindřichem
Matyášem Thurnem se opevňuje na návrší Bílé hory a císařské vojsko spolu
s posilami z katolické unie vedené Janem Tserclaesem Tillym zůstává
pod horou. Obě strany od sebe odděluje Ruzyňský potok. Výhodnější pozici tak mají
stavovští, kteří však již dlouho kvůli vnitřním neshodám pánů nedostali žold, a
také jsou po dlouhém pochodu unavení. Je tedy rozhodnuto i přes výhodnější
pozici neútočit.
Ani v katolickém táboře nepanují shody. Rozpor však údajně narušuje páter Dominik, který si už prý přeje potrestat ty „české kacíře“ a velitele přesvědčí. Byť je role onoho duchovního asi přeci jenom nadsazená, velitelé v čele s Tillym se zaútočit opravdu rozhodli.
Šarvátka začíná
S rozedněním 8. listopadu se císařské jednotky dostávají na Bílou horu,
kde se rozestavují a bitva propuká. Škody na životech působí jak děla a muškety,
tak i zbraně určené pro boj zblízka, jako třeba píky.
Ze začátku to vypadá, že stavovská vojska vyhrají a část císařských se
dokonce dává na útěk, když v tom páter Dominik vstupuje do děje podruhé a
neohroženě posiluje morálku svíraje protestanty zneuctěný tzv. Strakonický
obraz. (Kalvinisté, mezi které patřil i nový český král Friedrich Falcký, totiž
neuznávali náboženskou výzdobu, ani obrazy svatých.) Možná je však opět
pravděpodobnější, že za posílením morálky v kritických místech boje ve
skutečnosti stál rozkaz jednoho z velitelů.
Zlom přichází rychle. Když se situace začíná obracet ve prospěch katolických vojsk, dlouho nezaplacení vojáci se buď vzdávají nebo prchají. Po necelých dvou hodinách je po všem.
Je po všem
Celkem se bitvy zúčastnilo na protestantské straně asi 20 000 mužů, na
katolické straně asi 28 000 mužů. Zajímavostí na okraj je, že většinu
vojáků na obou stranách tvořili žoldáci z cizích zemí nehledě na vyznání.
Počet padlých na české straně je pravděpodobně okolo 4000 a na straně císařských
vítězů 700.
Tato bitva má nedozírné následky pro všechny. Začíná to zrušením Rudolfova
majestátu 23. 11. 1620, který jako jediné povolené náboženství
v Českých zemích určí katolicismus. Všichni protestanští poddaní se musí
podřídit, nekatolické měšťanstvo a šlechta se potýká s vlnou konfiskací
majetků, kdo nekonvertuje, musí ze země emigrovat. Nejslavnějším emigrantem je
později proslulý pedagog a spisovatel Jan Ámos Komenský. Již den po bitvě musí
ze země uprchnout i Fridrich Falcký, který byl uvržen do říšské klatby a až do
své smrti spojován s českým neúspěchem. Jediným českým králem se stal
Ferdinand II.
Nejvíce potrestaných bylo 27 hlavních účastníků, které se podařilo chytit a kteří byli 21. 6. 1621 popraveni na Staroměstském náměstí. K těmto mužům patří ještě Martin Fruwein, osmadvacátý odsouzený, který radši dobrovolně spáchal sebevraždu. Při rozsáhlých emigracích zemi opustilo přes 200 000 lidí a českou šlechtu z většiny nahradila šlechta německá. Pozdější historikové z doby národního obrození pojmenují dobu pobělohorskou jako dobu temna. Následujících tři sta let stráví český národ pod křídly habsburského orla.