Pomáhá v Amnesty International s tvořením kampaní za pomoc lidem, kteří ji potřebují. Také pomáhá s přípravou Maratonu psaní dopisů, který je nyní v plném proudu. Přinášíme vám rozhovor s Evgenií Bernstein!
Jak byste popsala hnutí Amnesty international?
Amnesty international je největší organizace toho druhu na světě, která funguje už přes 60 let. Byla založena v Anglii, když právník Peter Benenson napsal článek o nespravedlivě vězněných lidech. Hlavním cílem dlouho bylo a stále je pomoc nespravedlivě uvězněným lidem, kteří jsou uvězněni kvůli svým názorům na politiku a dění na veřejnosti. Mohou to být novináři, právníci, obránci lidských práv, ale i umělci.
My se ale zajímáme i o diskriminaci, rasismus, násilí na ženách, migraci, zbraně a dětské vojáky. To jsou všechno témata, která se snažíme řešit.
Mimo to děláme výzkum přímo v zemích, kde se dějí nespravedlnosti a tak můžeme spoléhat, že informace, které dostaneme a předáváme veřejnosti, jsou důvěryhodné.
Jaký největší zážitek jste zažila s Amnesty?
Zažila jsem spoustu zážitků. Bohužel nejsou všechny kladné. My se stále dozvídáme a pracujeme na příbězích lidí, kteří jsou v opravdu hodně těžkých podmínkách a trpí nějakou ohromnou nespravedlností. Nám se často chce sbalit, jet za nimi a pomoc jim. To ale neděláme, protože nejsme humanitární organizace. Nemůžeme přispívat a dělat sbírky. My děláme něco jiného.
Nejsilnějším zážitkem za poslední dobu byl přátelský rozhovor se slečnou z Běloruska. Seznámila jsem se s ní díky běloruské kampani s protestujícími lidmi proti Lukašenkovi a režimu, na které také pomáhám. Vyprávěla mi o situaci, ve které se nacházejí její kamarádi. Jak byli zadrženi, zbiti a mučeni jen kvůli tomu, že se účastnili úplně poklidné demonstrace. Ona se najednou podívala z okna na ulici, kde stála šedivá dodávka, zmrzla, zbledla a přestala mluvit. Když jsem se ptala, co se stalo, vysvětlila mi, že přesně takhle vypadají dodávky KGB. Sil, které vždy přijedou dodávkou a bez komentáře můžou na ulici někoho zatknout a odjet. Bylo pro mě velmi silné si uvědomit, co znamená mít strach z dodávky. Mít strach, že mi vlastní stát může ublížit.
Od kdy funguje Maraton psaní dopisů?
Tento rok je to už 20 let, kdy Maraton začal ve světě. Začalo to v Polsku. Dva lidé se rozhodli uspořádat 24 hodinový maraton psaní solidárních dopisů a také výzev na mocné. Postupně se rozšiřoval, až se dostal do Česka, kde ho pořádáme již 11 let.
Kolika lidem jste již pomohli? Dá se to vůbec spočítat?
Neznám přesný počet. Statistika udává každoroční úspěšnost 40 %. To je velké číslo. Musíme si uvědomit, že jednáme se zeměmi, kde dostat někoho z vězení jde velmi těžko nebo je to skoro nemožné. Takže 40% úspěšnost je skvělá. Ne vždy to znamená, že je třeba nedostaneme vězení, ale alespoň dosáhneme nějaké pozitivní změny. Třeba se jim zlepší podmínky ve vězení, zkrátí se jim trest nebo se změní zákon.
Loňský maraton byl velmi úspěšný. Ve světě se obvykle bojuje za 10 případů, ale my v Česku jich vybíráme pouze 6 kvůli kapacitě. V loňském roce 4 z 6 případů dopadly dobře, což je více než 50% úspěšnost. A to nám dává naději.
Jaký největší úspěch Maraton zaznamenal?
To jde těžko říct. Nemůžeme porovnávat příběhy jednotlivých lidí. Ale pro mě osobně bylo loni velkým úspěchem propuštění Nassimy ze Saudské Arábie. Nassima je aktivistkou za ženská práva, bojovala za samostatné rozhodování žen o jejich životě. Za to byla zatčená a dlouho ve vězení. Nejenom díky Maratonu je nyní na svobodě. Myslím si, že je to obrovský úspěch, protože v Saudské Arábii je těžké docílit takovéto změny a propuštění.
Dalším velikým úspěchem je vysvobození novináře Germaina z Burundi, který byl odsouzen na 32 let za odsuzování vlády a psaní článků o jejich přístupu. Přiznám se, že ani já nevěřila, že budeme mít nějaký úspěch, ale naštěstí byl i on vysvobozen. Takže namísto vězení je už se svou rodinou.
Tohle považuji za největší úspěchy. Když jsou tihle lidé na svobodě.
Podle čeho ty lidi vybíráte?
Základním kritériem je, že se daný člověk stal obětí porušování lidských práv. Lidé, za které píšeme, jsou stíháni, vězněni anebo perzekuováni jen pro svoje politické přesvědčení, náboženské vyznání či kvůli své etnicitě. Často se také jedná o zastánce lidských práv. My se vždycky snažíme, aby mezi vybranými byla rovnováha mezi ženami a muži a aby byli z různých částí světa. Také se snažíme vybrat lidi, u kterých si myslíme, že jsou představiteli nějaké skupiny. Aby se případná změna netýkala jen jednotlivého příběhu, ale větší skupiny nebo dokonce celé země. Aby byla v něčem symbolická.
Co máte na hnutí Amnesty nejraději?
Asi právě to, že neprodáváme boty, ale snažíme se něco na světě změnit. Všichni v kolektivu jsme opravdu přesvědčeni, že spravedlnost a láska musí zvítězit. Mně se nejvíc líbí, že nejsme lhostejní ke světu a snažíme se, aby i ostatní lidé nebyli lhostejní. Snažíme se je přesvědčit, že to má smysl.
Řídíte se v životě nějakým mottem?
Je lepší zapálit svíčku než proklínat temnotu. Tím se řídíme v Amnesty. Jinak rozhodně věřím, že v životě se musíme snažit neubližovat ostatním, ale naopak dělat vše, aby se i ostatní lidé cítili dobře.