První část Paperback Valley – příběhu na pokračování
Ležel na posteli, hlavu podepřenou rukama a očima hltal malá písmenka natištěná v hustých řádcích. Stojací lampa vrhala na knížku nažloutlý svit. Otočil stránku a jen na okamžik pohlédl na hrací desku z tvrdého papíru, rozloženou vedle knihy, a na postavičky na ní.
Byl úplně ponořený do čtení, před očima se mu míhaly obrazy a on se zatajeným dechem prožíval neobvyklý příběh. Nevnímal bušení dešťových kapek do střechy podkrovního pokojíku ani občasné zahřmění.
Dočetl odstavec, jednou rukou si přidržel stránky a druhou hodil dvacetistěnnou kosatkou. Napjatě pozoroval, jak se prokutálela mezi několika figurkami, minula prázdný hrnek a nakonec se zastavila. Nalistoval patřičnou stránku, našel správný odstavec a pustil se znovu do čtení. Po chvíli knížku odložil a začal přesouvat postavičky. Pohlédl na karty rozložené okolo – na každé z nich byly informace k jedné z figurek – a prohodil jich ještě několik.
Knížka, nyní odložená na zemi vedle hrnku, neměla desky. O svou vazbu přišla kdysi dávno, mnohem dříve, než byste se mohli domnívat. Namísto pevného obalu byl přes přední a zadní stránku přilepen černý papír. Ze předu byl bílým fixem, lehce kostrbatě, vyveden název. Pod ním, úplně dole na papírových deskách, bylo sedm čárek. Každá jinak tlustá a barevná, každá kreslená jinou propiskou či fixem.
Chvíli pohledem pročesával hrací desku, potom její okolí a nakonec zvedl oči a rozhlédl se po pokoji. Kam je mohla zmizet? Ještě před chvílí tady někde určitě byla. Prohledal látkový pytlík na kostky, odhrnul peřinu a prohlédl kapsy u kalhot. Že by jí zapomněl ve škole? Přepadl ho strašlivý pocit. Posadil se na okraj postele a usilovně se zamyslel. Pokud jí nechal v lavici nebo nedejbože na skříňce, mohl jenom doufat, že jí tam po v pondělí najde. A i kdyby, stráví celý víkend bez ní!
Celou místnost najednou ozářilo prudké, studeně bílé světlo, které ho donutilo přivřít oči. Trhl sebou leknutím. V zápětí ohlušující silou zaburácel hrom. Znělo to jako praskání obrovského ledovce, který někdo trhá na kusy.
A pak byla tma.
Ochromen šokem chvíli nehnutě seděl na posteli. Hleděl do tmy a měl pocit, že spatřil, jak se v ní něco pohnulo. Pomalu, opatrně se natáhl k místu, kde tušil noční stolek. Nahmatal zásuvku a vytáhl z ní malou kapesní svítilnu na kličku. Oči mu pomalu přivykaly tmě a on si byl stále jistější, že vidí siluetu postavy, stojící ani ne dva metry od něj. Panika s rychlostí úderné jednotky prostupovala jeho tělo. Slyšel řetězce kapek dopadajících na střechu, cítil na tváři ledový vítr, který otevřeným oknem přinášel vůni deště a rozevlával černý, dlouhý plášť cizince. Stiskl vypínač na baterce – nic. Třesoucí se rukou zašátral po kličce a začal zběsile roztáčet malé dynamo svítilny.
Slabý paprsek světla okamžitě změnil naprostou temnotu v šero a donutil nejhlubší stíny stáhnout se do rohů. Střed pokoje byl prázdný. Okno bylo zavřené a déšť zněl tlumeně. Cítil, že může zase normálně dýchat – když v tom se zarazil. Ztuhlý a zděšený hleděl na hrací plochu, kde ještě před chvílí stály jeho figurky. Ty byly rozházené okolo, většina z nich povalená. Uprostřed plánku stála jiná postavička, oděná celá v černém. Splývavý plášť, připomínající havraní křídla, byl zachycen, jak vlaje ve větru. Postavička měla nasazenou morovou masku s dlouhým zobákem a černý klobouk, ruce schované v záhybech pláště. Pod ní se po plánku rozprostírala neveliká černá skvrna, natištěná a zcela neprůhledná.