název díla: Romeo a Julie (Romeo and Juliet)
autor: William Shakespeare
rok vydání: 1599
překladatel: Jiří Josek
O AUTOROVI
William Shakespeare se narodil roku 1564 ve Stratfordu nad Avonou v Anglii, kde také roku 1616 zemřel. Jeho díla se řadí do období renesance. Často je nazýván anglickým národním básníkem a celosvětově nejvýznamnějším dramatikem. Jeho dramata se dělí do tří období dle doby zvyku. Do rané tvorby patří např. Mnoho povyku pro nic, Zkrocení zlé ženy, Jindřich IV. a právě Romeo a Julie. Až na výjimky je většina her laděna optimisticky – jedná se o komedie, a popř. i historické hry. Shakespearova vrcholná tvorba přináší motiv rozporů světa, z her mizí humor a nahrazuje ho ironie. Do tohoto období můžeme zařadit tragédie Hamlet, Král Lear, Othello atd. V pozdní době se Shakespeare smiřuje se životem a píše romance s prvky komedií i tragédií využívající náměty pohádek, např. Zimní pohádka a Bouře. Velmi významné jsou i Shakespearovy sonety, které jsou vytištěny ve sbírce Sonety.
O DÍLE
Dílo je psáno formou poezie – základní jednotkou je verš. Jedná se o drama, tudíž se v textu objevují scénické poznámky, text tvoří repliky postav, dělí se na scény a ty jsou sdruženy do jednání. Dílo se díky svému špatnému konci a kompozici řadí mezi tragédie, ačkoliv první část hry by se dala označit za komedii.
Verze nám nejznámější byla publikována roku 1599 a tím se řadí mezi Shakespearova díla rané a střední tvorby. Za Shakespearova života se jednalo o jednu z jeho nejoblíbenějších her. Děj je založen na italském příběhu s názvem Tragický příběh o Romeusovi a Juliettě, který byl před Shakespearovou verzí několikrát zpracován jako epická báseň.
Dílo je díky svému motivu romance, zde poprvé použitým jako ústřední motiv tragédie, typickým příkladem renesanční literatury. I svou formou, pro středověk téměř nemyslitelnou, si upevňuje své místo v renesanci.
Již za autorova života bylo dílo parodováno, později se stalo námětem maleb, oper a jiných literárních děl. V současnosti se jedná o jednu z nejčastěji filmovaných Shakespearových her. Hlavním tématem díla je láska dvou milenců zrodu už věky znesvářených kterým se i přes nepřízeň osudu podařilo najít si k sobě cestu. Autor nám také ukazuje, že stejně jako nenávist a láska dokáže člověka zaslepit. Když se k ní pak přidá již výše zmíněná nenávist, pramenící ze sporu rodů vždy skončí katastrofou. Autor nám také možná chtěl poukázat na nutnost vzdorovat různým tradicím, abychom mohli dojít štěstí. V tomto případě naši milenci vzdorují přáním svých rodin, svou sebevraždou náboženství a například Julie neuposlechnutím přímých otcových příkazů.
ČASOPROSTOR
Děj je zasazen především do Verony v době renesance, tj. někdy v 15. nebo 16. století. Načas se příběh přesune i do nepříliš vzdáleného města Mantovy. Časové zasazení je možné i bez konkrétní zmínky v textu díky chování postav. Ty své chování nepodřizují víře a dokonce se nezdráhají mezi sebou mluvit o milostných záležitostech.
POSTAVY
Jednou z hlavních a zároveň titulních postav je Romeo z rodu Monteků. Je synem starého Monteka a paní Montekové. Je to čestný a vzdělaný mladík. Zpočátku je nešťastně zamilován do dívky Rosaliny, po spatření Julie se ale hluboce a vášnivě zamiluje právě do ní. Romeo se přátelí s Benvoliem, který se neostýchá si do Romea přátelsky rýpnout, jinak je ale rozumný a spory se snaží řešit beze zbraně v ruce. Zároveň je to i Romeův bratranec. Romeo se též často stýká s Merkuciem, příbuzným vévody Escala. Mercutio se nechá snadno vyprovokovat a často se chová zbrkle. Nestydí se také komukoliv vysmívat do očí.
Druhou titulní postavou je Julie, dcera paní Kapuletové a starého Kapuleta. Je to velmi spanilá ale také velmi mladá dívka. Když se s ní poprvé setkáváme, chová se i vlivem svého věku naivně. V průběhu hry ale vyspívá, stává se moudřejší a zkušenější. Je hluboce oddaná a věrná Romeovi, takže se nebojí kvůli němu si i sáhnout na život. Velmi se liší od středověkých hrdinek, protože se nezdráhá odporovat svému otci a sama rozhoduje o svém životě.
Významnější postavou z jejího okolí je například chůva, která k Julii chová až mateřskou lásku a je důvěryhodná. Jako jedna z mála ví o tajném sňatku a přesto tajemství nevyzradí. Dalším příslušníkem rodu Kapuletů je i Tybalt, synovec paní Kapuletové. Charakterem se podoná Merkuciovi, je vznětlivý a k Montekům chová největší zášť.
Do děje také významněji zasáhne Paris, vévodův příbuzný, který si měl Julii vzít za manželku. Z jeho slov se dá usuzovat, že Julii má upřímně rád, spor mezi Monteky a Kapulety mu připadá zbytečný. Je čestný a spravedlivý.
V neposlední řadě ve hře vystupuje i otec Lorenzo, františkánský mnich. Oběma milencům se pokouší pomáhat, dokonce je i oddá. Chová se k nim laskavě, díky svému stáří má mnoho zkušeností, je moudrý. Na Romeovi a Julii mu záleží. Když od Romea poprvé slyší o jejich citech, upozorňuje ho na ukvapenost jejich rozhodnutí. Posléze ale vidí, jak hluboce se oba milují a poté dělá vše pro to, aby mohli být oba milenci spolu šťastní.
KOMPOZICE
Děj tragédie lze rozdělit dle aristotelovy ideální stavby dramatu na 5 částí. Expozici nebo také úvod nám poskytuje hned první odstavec, kde chór v prologu představuje celý příběh. Zmiňuje se o letitém sporu a prozrazuje i konec hry.
Kolize nastává, když se na plese pořádaném Kapulety setkávají Romeo a Julie a zamilují se do sebe. Mezi jejich rody ale panuje hluboko zakořeněná zášť a zdá se, že nemohou být spolu. I přes nepřízeň osudu se vezmou.
Krize přichází ve chvíli, kdy Romeo zavraždí Tybalta, synovce paní Kapuletové, a tím se pomstí za smrt svého přítele Merkucia. Kvůli svému činu je Romeo vyhoštěn z Verony. Julie si navíc má za manžela vzít hraběte Parise.
K zvratu dochází, když otec Lorenzo vymyslí plán, jak umožnit milencům být spolu. Julie souhlasí a v předvečer své svatby vypije zvláštní jed, kvůli kterému vypadá jako mrtví. Zdánlivě zesnulá je pohřbena do rodinné hrobky a otec Lorenzo posílá Romeovi dopis s informacemi o jejich záměru.
Celý příběh končí katastrofou protože se Romeo dozvídá o Juliině smrti, aniž by měl šanci přečíst si list s vysvětlením. Ještě v Mantově si kupuje silný jed a vrací se do Verony. Na hřbitově se setkává s truchlícímu Parisem a po krátké potyčce ho zabíjí. Romeo sestupuje do hrobky a vypije jed. Julie se za pár okamžiků probudí a otec Lorenzo jí vypravuje, co se přihodilo. Otec utíká, když zaslechne hlasy. Julie si bere Romeovu dýku a probodne se, o chvíli později umírá. Do hrobky se konečně dostávají i rodiče obou milenců a otec Lorenzo jim vše vysvětluje. Až nad mrtvými těly svých dětí jsou oba rody schopny se usmířit a ukončit tak letitý svár.
Pokud nepočítáme počáteční prolog jako začátek hry, první scénou je ukázka rozepře mezi Monteky a Kapulety. Tu sice vyprovokují obyčejní sluhové, brzy ale zbraně tasí i hlavy rodů a nebýt zásahu vévody, jistě by byla prolita krev.
Celé dílo je rozděleno na pět jednání. Ta se pak dále člení na scény: první na pět, druhé na šest, třetí a čtvrté znovu na pět a poslední na pouhé tři scény. Začátek a konec pak od zbytku hry odlišuje zpěv chóru. Promluvy chóru se liší i z rytmického hlediska. Oba verše tvoří jambický pentametr, takzvaný blankvers. Prolog se rýmuje dle schématu ABAB (rým střídavý). Poslední promluva navazuje rýmem na předchozí vévodovu a schéma je ABABCC. Prolog je sonetem a svou stavbou přímo odpovídá takzvanému anglickému (někdy též nazývaném shakespearovskému) sonetu. Zbytek promluv se nerýmuje a ani nemá pravidelný rytmus.
JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY
Promluvy postav by se daly rozdělit do dvou skupin. Do první by patřila Julie, Romeo, vévoda, otec Lorenzo a pár dalších postav. Všichni tito lidé mluví vyšším stylem a používají tropy a figury. Mezi ně patří např. personifikace: hvězdy se schovaly, luna stříbrem polévá koruny stromů, jitro se usmívá. Také najdeme mnoho přirovnání, například tma jak pian s popelavou tváří, člověk jako květ dva vládce hostí, vypadá, jak se na chlapa patří. I epitet je zde využit hojný počet, například sladká noc, hořký konec (tyto dvě jsou i kontrasty), neurvalá dlaň. Dále se objevují metafory, například cválejte k západu, ohnivý hřebci (zde je i apostrofa) tím jsou nejspíše myšleny sluneční paprsky, rozevřu tvé shnilé čelisti a do mordu ti vecpu další chod (Romeova slova předtím, než spáchal v hrobce sebevraždu). Velmi zajímavé se mi zdály i použité oxymorony, například úctyhodný vrah, líbezný lotr, nemocné zdraví, studený žár.
Oproti tomu postavy služebníků mluví nízkým stylem, používají hovorová až nespisovná slova: řek, kde se rajdáš, moula, tadydle, dobrej, a také se často uráží, například trdlo, blázne, ty hlavo dubová atd.