VYPRÁVĚNÍ O VYSOKÝCH
Petr nikdy nebyl žádný vysoký chlapec a vlastně se za svůj malý vzrůst i trochu styděl. Když mu bylo pět let, babička mu vždycky říkávala, že bude vysoký jako jeho děda, jenže teď už chodí do 7. třídy a zatím nepřerostl ani jednoho spolužáka. Celý život vyrůstal ve stínu vysokých hor. Říkalo se jim už od pradávna Vysoké. Když to Petr poprvé slyšel, připadalo mu to vtipné. Jakoby to člověk sám nepoznal, že se právě nachází na úpatí horského velikána a ne jen nějakého kopečku. Paní učitelce to tehdy bohužel tak zábavné nepřišlo, ale to už je dávno. Dnes už se takovým hloupostem nesměje. Přesto se však o Vysoké stále zajímá. Hory mu učarovaly. Jednoho dne se do nich vypraví a odhalí všechna jejich tajemství. Jednoho dne všem ukáže, že se nebojí!
Stalo se to ráno ještě před východem slunce. Šel se spolužáky do školy po dlážděné cestě. Nebe bylo temně šedé, na zem se snášely drobné kapičky deště a v údolí se válela mlha. Najednou k Petrovým uším dolehl neznámý zvuk. Podivné táhlé volání přicházející od hor. Trhnul sebou. Jeho přátelé to patrně nezaslechli. Musel se tam vypravit a zjistit co to je. „Je to pro mne velmi důležité.“ naléhal na kamarády. Ale ti se mu jen vysmáli. Že je to prý nebezpečné, říkali. Ale to Petra nezastaví! V aktovce má svačinu i pití, takže domů nemusí. Hned po konci vyučování se za horským hlasem vypraví.
Hodiny se vlekly neúprosně pomalu. Když konečně stanul na stezce vedoucí do klínu hor, cítil se zmožený už jen z toho čekání. Avšak vzdát to by bylo zbabělé, proto odhodlaně vykročil vstříc novému dobrodružství.
Nedošel ani moc daleko a už Petrovi kručelo v břiše. Poblíž cesty lákaly trsy borůvčí obsypané modrými bobulkami. Už už se chtě na lahodné ovoce vrhnout, ale na poslední chvíli se zarazil. Z borůvčí se najednou začala zvedat podivná silueta něčího těla. Petr v ní až moc dobře poznal medvěda. Zkoprněl strachy. Nohy měl jako z olova. Věděl jak by se měl zachovat, pomalu a klidně odejít, ale na to byl hoch až moc vystrašený. Momentálně byl schopen myslet jen na jedinou věc: ÚTĚK.
A pak se rozhodl. Otočil se a pádil po cestě pryč. Sám pro sebe tiše drmolil: „Rychle, rychle, utíkej!“ Medvěd za ním snad neběžel. „Dělej, na základce ti běh vždycky šel.“ Ale kdo ví, třeba ho Petr jen nezahlédl, ale zvíře tam je. „Prosím, ty to zvládneš.“ U cesty stála nějaká ruina, třeba by se tam mohl schovat. „Rychle, rychle, než medvěd přijde…“ Už jen sto metrů, už jen padesát! „Už je to blízko, tak dělej!“ Dvacet! Deset! Konečně stál ve dveřích. Přibouchl je za sebou a byl zachráněn.
Možná to byla reakce na přestálý strach, ale Petr se sesul na zem, zadýchanou tvář zabořil do dlaní a rozbrečel se. Slzy mu stékaly po tvářích, přerývané vzlyky se odrážely od stěn, ale hochovo volání o pomoc nikdo neslyšel.
Najednou se něco poblíž pohnulo. Něco bílého, podivně průsvitného. Petrovi to připomínalo obrázek přízraku z jedné knížky kterou kdysi četl. Přestal plakat a rychle vzhlédl. Nikde nic, jen vítr sténal v trámech střechy. Snad jen výplod jeho fantazie zapříčinil, že se polekal bez jakékoli příčiny ke strachu. Otočil se aby vyndal z batohu lahev, ale koutkem oka opět zahlédl letmý pohyb bílého plátna.
„Teď už tam ale opravdu něco být musí!“ pomyslel si klučina nervózně. Jenomže místnost byla úplně prázdná. Petr se otřásl. Tady jde o nadpřirozené síly. S těmi není radno si zahrávat! Možná to byl i duch! Petr už na nic nečekal. Otočil se a pádil domů jak nejrychleji uměl.
Od té doby se už do hor nikdy nevypravil. ale občas když večer leží v posteli, slýchá tu podivnou píseň horských štítů, jak na něj volá. A hory? Stojí dál ve své mohutnosti ničím netknuté. Jen nahoře u rozpadající se boudy povlává ve větru bílé prostěradlo, které hocha tolik vylekalo.