Pro zákusky za plot

Honí vás mlsná, ale doma nic nemáte? Spálili jste dort na oslavu? Na obě otázky je jasnou odpovědí vratislavská Cukrárna Za Plotem. A kde ji najdete? Sídlo má v jednom z domovů důchodců v ulici U Sila. Otevírají každou středu, čtvrtek, pátek a o víkendech od 10 do 17 hodin.

Sídlo Cukrárny za plotem

Lehce přehlédnutelný vchod z boku domu ústí do přívětivé místnosti olemované barevným plotem. V cukrárně se dá posedět u jednoho z několika stolů, kde často tráví příjemné chvilky návštěvy z domova důchodců. Nyní je otevřená i venkovní terasa.

 Posezení si můžete zlepšit kávou nebo jiným oblíbeným nápojem. V letních měsících se osvěžíte i mnoha druhy domácích limonád. To však není hlavní důvod pro návštěvu této cukrárny.

Jejich hlavní specialitou jsou zákusky. Tady si snad vybere každý. Od nespočtu ovocných cheesecaků, přes tradiční větrníky, italské tiramisu, čokoládovou Paříž či Sacher, až po ovocné košíčky a jiné dobrůtky. Skoro tu objedete celý svět. Ale pozor. V pozdních hodinách už obvykle dochází výběr.

Všechny dortíky si vyrábějí sami a rozhodně stojí za to nějaký ochutnat. Já jsem si zamilovala Paříž a borůvkový cheesecake. A jaký bude ten váš?

Mlčící fontány – recenze na knihu

Když jsem pár týdnů zpátky otočil poslední stránku a zavřel červené desky Mlčících fontán, koulelo se mi hlavou zamotané klubko pocitů. O některé z jeho nití bych se s vámi dnes rád podělil.

Přenesme se na chvíli o téměř 70 let zpátky v čase, do Španělska. Na stránkách kalendáře stojí rok 1957 a na plakátech v ulicích na nás shlíží vědoucným pohledem diktátor Francisco Franco. Příběh této historicky poměrně přesné knížky se točí okolo dvou lidí – každý pochází z naprosto jiného světa. Tím, že Španělskou po dlouhé době izolace lehce povoluje šrouby a pouští do země bohaté cizince, vznikají naprosto unikátní místa, kde se tyto dva světy mohou potkat a protnout – jedním z nich je velký a pompézní hotel Hilton.

Mladý syn ropného magnáta, Daniel Matheson, přijíždí do Španělska především kvůli focení. Po většinu času pozoruje totalitní zemi právě přes čočku fotoaparátu, což je jedna z mnoha věcí na knížce, kterou jsem si moc užil.

Naprostým opakem Daniela je Ana – pochází z chudé španělské rodiny a její snad jedinou nadějí na lepší život je právě práce v hotelu – i když časem zjistí, že i toho je ochotná se vzdát.

Celou knížku provází úchvatná atmosféra. Pocit neustálého útlaku, ostrý kontrast anglicky mluvících bussinesmanů s chudými lidmi v totalitním státě, to vše zahalené do závoje tajemna, strachu a nejistoty. Knížka je napsána zajímavým, netradičním a strhujícím způsobem a ukazuje nám věci, kterých bychom si jinak neměli možnost všimnout.

Nerad bych vyzradil cokoliv z příběhu, protože by ztratil část něčeho, co nás nutí otočit na další stránku – a pak další a ještě jednu.

Mlčící fontány je příběh o lidech. Je to příběh ukazující nelidskost totality, která nás někde v nitru fascinuje stále a znovu, ukazující strach a naději. Je to příběh netradiční, jaký už jsem dlouho nepotkal. A rozhodně stojí za přečtení.

Už snad jen dodám, že autorka, Ruta Sepetysová, věnovala výzkumu Španělska za dob totality několik let a knížka má tak nejen úchvatný nádech, zajímavý příběh, ale i podstatnou informační hodnotu.

Už dlouho jsem nepotkal takhle dobrou knížku. Stojí za to.

PROSLOV O MALÝCH ŽENÁCH

Milí pánové a milé dámy, dovolte mi, abych Vám představil knihu, jejíž výběr měl být pro studenta osobně překvapivý. Můj výběr padl na román Malé Ženy od Louisy May Alcottové, americké spisovatelky 19. století. Pokaždé, když jsem komukoliv sdělil, co právě čtu, muselo následovat vysvětlení, že jde o školní záležitost, protože obecně kniha nemá příliš značné množství čtenářů z řad adolescentních mužů. Prvek překvapivosti, tedy určitě splněn.  

Jako před každou knihou, kterou člověk čte, se i zde vyskytl zarytý zvyk předběžně si vytvořit obrázek ještě před poznáním, nesoudit knihu podle obalu je téměř nemožné. Osobně jsem čekal realistickou nudu, zdlouhavý popis skutečnosti či pojednání o dobových sociálních poměrech žen v americkém 19. století, nic co by znělo jakkoliv zajímavě. Zde jsme přímými svědky případu, ve kterém byly předsudky přímo převrácené realitě. Ve skutečnosti velice příjemné vyprávění o čtyřech mladých ženách procházejících různými životními etapami podle věku. Od dětských let po úplné dozrání. Vyprávění ze vzpomínek na dětství autorky má ideální rychlost pro klidné večerní čtení, nenajdeme zde ani dynamickou akci smíchanou se vzrušením, ale ani proslulou táhlost ruského realismu. Zkrátka a dobře se jedná o superčtivou záležitost.

Ne nadarmo se z tohoto románu stalo klasické dílo literatury Spojených států. Něžný příběh se stal dokonalým obrazem kultury běžného života během občanské války severu proti jihu. Avšak téma války je zde spíše políbeno, než že by bylo hlavním motivem. Jeho vliv je ovšem nemalý. Hlavním leitmotivem je dozajista výchova. Skutečně fascinující věc je, že kniha se stala jakousi výchovnou pomůckou sama, protože v mnohých amerických školách ji dodnes můžeme vidět jako povinnou četbu. Louisa May Aclottová by se dala nazvat takovou Boženou Němcovou v yankee stylu.

Z mé strany je tomu konec, děkuji vám za pozornost.

Kryštof Klíma

„Bowling na sáňkách“ aneb kdo se vyhne, přežije

Každý z nás jako malý zbožňoval sáňkování, nemám pravdu? I s přibývajícím věkem se k němu všichni rádi vracíme, protože nám přináší zpět vzpomínky z dětství. Dost možná je tomu tak, také z toho důvodu, že se při něm člověk jako dospělý baví ještě líp než dřív. V letošním roce, kdy se z důvodu celosvětové pandemie uzavřely lyžařské areály s vleky, popularita sáňkování ještě vzrostla.

Možná jste na sociálních médiích zaznamenali i zmínku o otevření přírodní sáňkařské dráhy startující u rozhledny Černá Studnice, která se nachází nedaleko za humny. Oficiálně zpřístupnili organizátoři v letošní sezóně 16. ledna dráhu veřejnosti. My v redakci jsme reklamě na sociálních sítích neodolali a hned v den otevření jsme vyrazili vstříc sněžnému dobrodružství.

Z důvodu úspory vlastní energie jsme se rozhodli využít nabídky vypůjčení saní za 200 korun (+500 korun záloha) u rozhledny, abychom se s nimi netáhli do kopce.  Museli jsme se tedy přizpůsobit otevírací době rozhledny. Vyrazili jsme proto již brzy ráno, abychom jsme se vyhnuli davům turistů.  Na Černou studnici jsme z Jablonce dorazili hned v 10, kdy se otvírá.

Po výšlapu na rozhledu se nám vize sjezdu dolů na saních zdála jako odměna. To jsme ale ještě netušili, že si to celé velmi idealizujeme. Po krátké pauze na čaj a výpůjčce saní, jsme celí natěšení vyrazili na začátek trasy.

Na základě promo videí a propagace ze sociálních jízd jsme si o dráze vytvořili naprosto jasnou představu. Představovali jsme si čtyřkilometrovou upravenou dráhu, po níž sjedeme až dolů k vleku u Filipa na Smržovce.  Po sjezdu prvního kopečku se nám však tato představa zhroutila přímo před očima. Dráhu sice někdo po ránu upravil, ale cesta rozhodně nebyla tak pohádkově sjízdná jako v našich hlavách. Když už jsme se náhodou rozjeli, museli jsme o sto šest brzdit, abychom nesrazili nezkušené turisty, kteří se rozhodli tou samou dráhou vyjít nahoru na rozhlednu.

Jak jsme později zjistili, podíl na stavu dráhy měli ale i organizátoři, protože trasu od sjezdovky na rozhlednu opravdu špatně označili. Nejlepší úsek přišel až na úrovni sjezdovky u Filipa. Tam se sáňky najednou rozjedou rychlostí blesku. Doporučujeme ale dávat si stále pozor na postranní závěje, protože při nárazu vám hrozí katapultace do sněhu stejně jako nám.

Na konci dráhy u lyžařského vleku nás přivítaly davy nadšenců z Prahy, kteří se na výlet teprve chystali. Překvapením však byli také lenoši čekající na taxi, odvážející nahoru na rozhlednu, aby se potom mohli pouze svést z kopce dolů. My jsme u stánků odevzdali sáňky, za něž nám vrátili zálohu, a zahřáli jsme se teplým čajem.

Pro zpestření zimního výletu se zdá sáňkařská dráha jako skvělý nápad, avšak musíte se dopředu obrnit proti proudícím davům turistů nebo si vzít vlastní saně, abyste si mohli vyrazit zasáňkovat již v brzkých ranních hodinách.

Do Mexika během pandemie

Dostali jste chuť na tradiční mexické tacos, enchiladas či snad tequilu na zlepšení nálady? Bohužel vám s ohledem na koronavirovou situaci neporadíme, na kdy nejlépe zabookovat do Mexika váš let. Avšak máme pro vás tip, kde alespoň skrze kulinářský zážitek okusit mexickou kulturu.

Pokud si chcete zamilovat Mexiko na talíři, zavítejte v Liberci na Soukenném náměstí do podniku „Ooh Mexicano“. Již na první pohled vás okouzlí interiér restaurace hrající všemi barvami. Sám o sobě vytváří velmi příjemnou atmosféru vybízející k posezení. Momentálně působí však tato atmosféru paradoxně smutně, protože v restauraci z důvodu hygienických opatření kromě obsluhy nenajdete nikoho, kdo by si tuto náramnou atmosféru užíval.

V momentální chvíli si tedy jídlo můžete objednat pouze k vyzvednutí či na dovážku. Mexické chutě si pak vychutnáte v pohodlí vašeho domova. Já bych sama za sebe jistě doporučila, udělat si menší procházku, při níž si jídlo vyzvednete osobně, abyste mohli alespoň nakouknout do interiéru restaurace nabitého spoustou energie. Možná zaslechnete i španělštinu z kuchyně, kde mezi pánvemi a hrnci tančí rodilí Mexičané.

Z nabídky jídel si jistě vybere každý z vašeho rodinného kruhu, ať už je milovníkem ostrých jídel, či nikoli. Osobně musím za naši redakci pochválit výběr z mnoha vegetariánských jídel. A pokud nejste milovníkem experimentů, zajisté oceníte i všem známí burger v mexické variaci.

Pokud o této relativně nové restauraci slyšíte poprvé, neváhejte ji vyzkoušet. Pokud však vybíráte podniky podle recenzí na internetu, na ty se v tomto případě nespoléhejte, protože jich moc nenajdete. Personál restaurace naopak vyzívá všechny strávníky k jejich vytvoření, aby jim pomohli k dalšímu rozvoji. Takže až nebudete mít náladu doma vařit, můžete podpořit lokální podnik „Ooh Mexicana“ a zamilovat si skrze jeho jídlo mexickou kulturu.