Lidice. V dnešní době v této obci mezi Prahou a Kladnem žije 555 obyvatel a má rozlohu necelých 5 km². Po celá staletí tomu nebylo jinak, jen místních byste zde našli mnohem méně. Teprve od poloviny 19. století, kdy rozmach hutnictví na Kladensku přivedl do poklidné zemědělské krajiny nové lidi se jejich počet zvyšoval, roku 1942 jich zde žilo 504. Nacházel se tu i krásný barokní kostel svatého Martina. Nic nenasvědčovalo tomu, že právě toto místo se stane dějištěm tragédie.
Po atentátu 27. května 1942, byl Reinhard Heydrich rychle odvezen do nemocnice na Bulovce, kde byl operován a brzy se začal zotavovat. Jenže se ukázalo, že při explozi výbušniny byly Heydrichovy orgány zasaženy mnohem více, než se očekávalo, a tak muž, kterého nazývali Pražský řezník, 4. června 1942 zemřel. Jelikož šlo o nejvýše postaveného nacistu, na kterého byl za celou dobu existence Třetí říše spáchán úspěšný atentát, berlínská vláda v čele s Hitlerem zuřila a žádala potrestání viníků, které však zatím nikdo neznal. V den Heydrichova pohřbu 6. června tak svůj plán narychlo představuje K. H. Frank, v té době říšský sekretář Protektorátu Čechy a Morava.
Gestapo má v rukou dopis od jistého Václava Říhy adresovaný jeho milence Anně Maruščákové, které po celou dobu jejich krátkého vztahu tvrdí, že je odbojář. List zřejmě naznačuje, že právě jeho autor je za Heydrichovu smrt zodpovědný. Avšak ihned po zatčení obou mladých lidí vychází na povrch, že Říha neměl nic společného ani s výsadkáři natož pak s atentátem. Anna Maruščáková se však zmíní, že byla jednou Říhou vyslána do Lidic, vyřídit pozdrav Horákovým. Rodině, jejichž syn Josef se dal spolu se svým jmenovcem Stříbrným ještě před válkou do řad britského letectva. Je rozhodnuto.
Už kolem půlnoci z 9. na 10. června 1942 se kolem Lidic shromažďují němečtí vojáci. Brzy je obklíčení neprodyšné. Hned ráno jsou všichni rozděleni. Muži putují na statek Horákových, ženy, kterým brzy odeberou i děti, míří na kladenské gymnázium. Čelem ke zdi vyhasíná 173 životů, všichni přítomní muži starší 15 let. Jednomu je dokonce jen čtrnáct. 17 dětí je vybráno na převýchovu. Zbytek po odeslání dopisů příbuzným umírá ve vyhlazovacím táboře Chełmno v Polsku. Ženy, které o osudu svých rodin nic neví, jsou poslány do vyhlazovacího táboru Ravensbrück v Německu, kde 53 z nich zemře. Aby byla tragédie úplná, 16. června 1942 je popraveno ještě dalších 26 obyvatel Lidic, kteří byli osudného dne mimo domov. Celkem tak zemře 340 lidí. Celá obec je srovnána se zemí včetně stromů, z nichž přežije jen malá hruška, mylně pokládaná za uschlou.
Ženy, které přežily, se o osudu svých blízkých dovídají až po konci války. Dnes připomíná Lidickou tragédii monumentální sousoší Marie Uchytilové a Jiřího Hampla, které zobrazuje celkem 82 zavražděných dětí. Byť někteří z hlavních protagonistů vyhlazení Lidic budou odsouzeni a popraveni, je to jen malá záplata za tolik zmařených životů. Ihned po válce se také začne s obnovou Lidic, dnes zde stojí 200 domů. Celou tragédii nepřežili ani autor, ani adresátka osudného dopisu. Oba byli popraveni 24. října 1942 v Mauthausenu.