Každý den umře kolem 25 000 lidí hlady a ještě více jich prohraje boj s dnes již lehce léčitelnými nemocemi. Denně se vyskytne 5 000 nových případů rakoviny. Miliardy lidí žijí v neustálém strachu, omezení a cenzuře. Podobné radostné zprávy nás často míjejí. Jen nepříjemně pošimrají na zátylku a vzápětí vysublimují stejně jako modrá skalice na minulé hodině chemie. Navzdory tomu nás však stále nás něco trápí, stresuje, mučí a sužuje. Zkrátka pro oči zaneřáděné drobným sopečným prachem nevidíme samotnou lávu zaplavující lidské bytosti, jež jsou nám daleko podobnější a bližší, než se na první letmý pohled může zdát.
Člověk je ve velké míře sebestředný uzlíček nervů, naprosto neschopný odosobnit se od svých, z globálního hlediska naprosto nepatrných, škrábanců, bolístek a políčků. Spadáme totiž do řádu primátů a primáti, jakkoliv mají nepopiratelně mnoho předností, rozhodně nedisponují křídly. Naše těla nejsou fyzicky schopna povznést se nad zem, nestranně shlížet na všechny své problémy, pohupovat se v míru s okolním vzduchem a veškeré větrné poryvy vnímat se stoickým klidem. Ačkoliv jsme si vymysleli různá „udělátka“ – bájnými Ikarovými křídly počínaje a Boeingem 777X konče – stále je naší přirozeností spíše „zůstat nohama pevně na zemi“ a svou pozornost upřít na svůj vlastní zaneřáděný práh.
Český „Hobitín“, jak naši zaslíbenou zemičku trefně pojmenoval youtuber Petr Mára, se v posledních letech těší značné prosperitě – počty opravdu chudých lidí se tu pohybují kolem 9 %, což je v porovnání s ostatními členskými státy EU velmi slušný výsledek, naše zdravotnictví i vzdělání je zároveň kvalitní i přístupné všem, máme minimum nezaměstnaných lidí a v neposlední řadě můžeme naprosto svobodně vyjádřit svůj názor (tedy alespoň v případě, že zrovna nepopíráme holocaust).
Přesto zde exponenciálně rostou počty osob, často velmi mladých, jež trpí depresemi či dalšími psychickými potížemi. Dnešní doba a s ní spojené malichernosti nás uvrhují do víru plného hluku, barev, stresu, tlaku na výkon, bezvýznamných lhůt a uzávěrek, cizích názorů a nesmyslných nedorozumění, jež nám nezřídka kdy zamotají hlavu tak, že nevidíme dále než na sousedův dvorek. Topíme se v moři plném nesmyslných hoří a neexistujících monster, jež nás budí ze spaní.
Lidský mozek neumí uspokojivě posoudit míru blížícího se nebezpečí a hrozbu atomové války vyhodnotí zhruba stejně intenzivně jako neohlášený test z matematiky. Do jisté míry ovšem lze svou mysl přesvědčit a ukonejšit – uskromnit své ego a nepatrně zklidnit svůj přecitlivělý pud sebezáchovy, ukázat svým očím i sopky skrývající se za mlhou a skrz svůj thalamus propustit i problémy, jež nás dalece přesahují. Koneckonců jednotlivec jako takový je stejně jen nedůležitým mravencem bezradně pobíhajícím po spletitých chodbách mraveniště tvaru geoidu, jenž na každé sebemenší křižovatce se směšně vážnou grimasou zvažuje možné cesty.
Co to znamená? Vlastně nic moc, ale až se příště budeš stresovat z prezentace nebo testu, můžeš si říct, že je to stejně všechno jedno a že existují i lidé, kteří mají opravdový problém.