Probudil se, ale stále nechal zavřené oči. Ležel v posteli a nechával v sobě doznít pocit sobotního rána. Ten pocit byl příjemný, líný… A ten pocit pomalu přecházel v něco horšího, hrozného – v předtuchu svírajících se stěn a pachu starých knih. Pocit pomalu přešel v-
Rychle otevřel oči a prudce vydechl. Chvíli čekal.
Pocit pomalu přešel. Neochotně se stáhl na okraj jeho mysli, kde mohl vyčkávat, až bude vhodná (nevhodná) chvíle, aby se mohl znova zakousnout.
Vstal z matrace, kterou měl zatím namísto postele, a pomalu přešel k oknu svého malého pokoje.
V rohu stála krabice s věcmi, které si ještě nevybalil. On stál u zdi a hleděl skrz okno plné pavučin na ulici, kterou přes noc omyl déšť. Zívl a nadechl se zatuchlého vzduchu. Byl cítit letitými tapetami a stářím – stářím rozkladu. Převlékl se, otevřel oprýskané dveře pokoje a seběhl dolů ze schodů.
Bylo podivné, že přestože tu byl zatím jen jednu noc a nikdy předtím, vyznal se tu. Intuitivně překročil druhý schod odshora – přece nešlápne na schod, který skřípe.
Dole v kuchyni už seděli rodiče. Staré židle a bílý dřevěný stůl na něj působily podobně jako celý dům – působil jako místo, kam se vrátíte po spoustu letech, které znáte a máte rád.
„Brýráno, Patriku.“ pozdravil ho otec, aniž by zvedl pohled od rozečtené knihy.
Patrikovi se vybavil otcův pohled ze včerejška. Věděl, že tatínkové nepláčou. Ale kdyby tatínek včera plakal, neměl by mu to za zlé. Teď však vypadal mnohem lépe, snad až na tmavé kruhy pod očima – asi se nevyspal. Patrikovi se spalo skvěle.
Protřel si oči, pozdravil rodiče a natáhl se do skříňky nad kuchyňskou linku, aby si vyndal skleničku – našel však jen prázdné police.
„Zlatíčko, ještě jsou v krabici. Ale jestli chceš, klidně je vyndej.“ Matka se na něj zářivě usmála (možná až moc zářivě, napadlo ho).
Zívl a pokusil se vyndat si ospalky z oka. „Co bude k snídani?“
„Máme ještě nějaké chleby ze včerejška, jestli chceš. Nebo můžete s taťkou zajet do krámu a něco koupit, je to kousek.“
Nepřítomně pohlédl na otce. Ten si založil knížku prstem a sundal si brýle. „Na řízení se po včerejšku moc necejtim… Nevezmem to po svejch?“
Natáhl vzduch ucpaným nosem a pak přikývl.
Probuzenější a upravenější kráčeli ulicí. Vzduch voněl včerejším deštěm a kapky vody se leskly ve slunci, které tu a tam problesklo mezi mraky. Včerejšek byly vzpomínky, strach a déšť. Dnešek sliboval teplo. A trochu té naděje.
Zabočili na Main Street. Ta se táhla asi kilometr údolím řeky Tandascent, několikrát jí překračovala mostky a nakonec končila kdesi v lesích. Z ní vycházely další cesty, vedoucí většinou jen kousek k pár domům nebo farmě. Ještě než odjeli, našel si v knihovně atlas a v něm mapu městečka, takže měl jakous takous představu. Ale jen ulice a čísla domů nestačí. V okolí svého domova (bývalého domova, opravil se v duchu) znal sousedy, jejich zvyky a jejich psy, znal kluky z horní části ulice i místního podivína. Tady věděl jen čísla domů. Mapa nestačí, usmyslel si. Hned co bude příležitost, trochu se tu porozhlédnu.
Kráčeli po chodníku a míjeli předzahrádky domů, lidi zalévající trávník nebo čtoucí noviny na verandách. Otec všechny s úsměvem zdravil a někteří i odpovídali. Většinou jen pokynuli hlavou, pokud vůbec.
Včera dopoledne, ještě když byli na cestě, se táta rozpovídal o svém dětství. Vyrůstal na vesnici, dvacet kilometrů od nejbližšího města. Vyprávěl o milých sousedech, výpomoci i drbech, o starém pánovi, který bydlel naproti a kterého se všichni, tedy všichni tátovi vrstevníci, báli. Říkal, že lidé, kteří žijí mimo velká města nejsou tak „studený čumáci“ (to byla fráze, kterou opakoval často a rád). Ale lidé, které míjeli, vypadali mnohem nepřátelštěji než sousedé z města. Někteří se tvářili, že pozdrav neslyšeli, jiní odvrátili pohledy.
Všiml si ustarané vrásky, která se objevila otci na čele, ale nic neřekl. Došli až na křižovatku ulic Main street a Pinewood avenue. Na rohu stál obchod – sluncem vyšisované plakáty upozorňovaly na úžasnou akci, velkým oknem byla vidět zadní strana regálu s potravinami. Zvoneček nade dveřmi cinkl a ven vyšel vousatý nahrbený muž ve flanelové košili. Kývl na otce a něco si pro sebe zamručel. Na chodníku zahnul a vydal se pryč. V ruce nesl bílou plátěnou tašku.
Otec se na chvíli zarazil a ztuhle hleděl na záda odcházející postavy. Pak zatřásl hlavou, chytl Patrika za ruku a společně vešli dovnitř.
Ve vzduchu byl cítit ocet a mýdlová voda. Kachličky na zemi byly mokré a v mělkých kalužích se míhal odraz větráku u stropu. Za pultem stála rozložitá černoška s šátkem uvázaným kolem hlavy. Po tváři se jí roztáhl široký úsměv.
„Vy musíte bejt ty nový, co přijeli včéra za toho hroznýho lijáku.“
Otec úsměv opětoval, i když v jeho podaní v něm chyběla trocha vřelosti a upřímnosti.
„Ano, to budeme my. Já jsem Oliver a tohle je můj syn Patrik.“
„Ráda vás poznávám. Já jsem Sally. Jo, a támhleto je Eva.“ Zpoza regálu vykoukla mladá hubená žena s mopem v ruce. Měla chladné oči a vlasy černé jako noc. Kývla na ně a dál se věnovala vytírání.
„Jestli ste tu takhle krátce, tak sem ráda, že jdete hned sem. Tady u nás seženete všechno, co je potřeba. Biče, tyče, lokomotivy, jak se říká.“
Otec se pustil s bodrou prodavačkou do hovoru a vypadal, že se mu trochu ulevilo. Patrik se rozhlížel po krámě. Krom jídla se tady dalo koupit snad opravdu všechno – všechny nezbytné věci. Sáčky do vysavačů, sirky, stříbrná izolepa, ale i třeba lopata nebo montérky na zahradu. Obešel pár regálů a přemýšlel, co všechno by si koupil, kdyby měl dolar. Ne, deset dolarů. Nebo padesát! Za padesát dolarů- jedna noha mu uklouzla na mokré podlaze a on se poroučel k zemi. Pokusil se krýt si rukama hlavu, což se mu částečně povedlo. I tak dopadl na dlažbu tvrdě, až mu cvakly zuby. Hrany loktů narazily do bílých kachliček, brýle mu sklouzly z nosu a odletěly kamsi pryč. A nic.
Dvě vteřiny nepřítomně hleděl na kostrbatou výplň ve spáře mezi dlaždicemi, protože se šokem nemohl pohnout. Pak přišla bolest. Nechci se rozbrečet, usmyslel si. Zatnul zuby a pomalu, trhaně se nadechoval. Do očí mu vyhrkly slzy.
Chvíli (zdála se mu opravdu dlouhá) takhle ležel. Když zvedl zrak, spatřil bílé tenisky s červenými, trochu roztřepenými tkaničkami a červeným proužkem nad podrážkou. Sykl bolestí a vzhlédl. Nad ním stála Eva, opírala se o násadu mopu a hleděla na něj svýma ledovýma očima. Pomalu naklonila hlavu na stranu, aniž by pohnula jediným svalem v obličeji. „Dávej si pozor.“
Bolest se rychle přeměňovala na vztek a málem se na ní obořil, aby si hleděla svého. Pak si však Eva opřela mop o regál, dřepla si a pomohla mu na nohy. Měla studené ruce. Trochu se jí svezl široký rukáv vlněného svetru a Patrik by se vsadil, že na hřbetě ruky zahlédl jakési tetování – ale Eva si ruku hned zakryla. Kývnutím mu naznačila, aby odešel. Když se k odchodu neměl, zopakovala mu tu samou větu – jedinou, kterou od ní zatím slyšel.
„Dávej si pozor.“
Kladla podivnou mezeru mezi první a druhé slovo – ona tři slova tentokrát zněla trochu jinak, než předtím. Nebo se mu to jen zdálo?
Otec zaplatil a společně vyšli ven na ulici. Vzpomínky na včerejší déšť už se dávno vypařily a bylo opravdu horko. Slunce pražilo do černého asfaltu vozovky a když kolem projelo auto, zůstaly za ním slabě viditelné stopy pneumatik.
Ušli asi polovinu cesty, když se otec zastavil.
„Už vím, co mi vypadlo! Nekoupil jsem ten cukr pro mamku. Ehm…“ Rychle pohlédl na hodinky. „Patriku, podívej, já musím být za chvíli v práci, jdu tam poprvý a fakt nemůžu přijít pozdě. Já… Koukni, tady máš, hm, padesát centů, ne, dolar, tady.“ Podal Patrikovi zelenou bankovku. „Skoč prosím pro cukr, klasicky jedno balení a pak přiběhni, šlo by?“
Patrik se nadechl, ale než stihl cokoliv říct, otec se rozloučil a odspěchal směrem k domu.
Osaměl. Stál uprostřed docela cizí ulice, vzduch voněl posekanou trávou a čerstvě natřeným plotem. Bankovku mačkal ve zpocené dlani a do duše se mu pomalu vkrádal strach. Nervózně polkl a pak se záměrně pomalým krokem vydal zpět k obchodu. Cítil nutkavou potřebu se rozeběhnout, mít tu čím dál hrozivější cestu co nejrychleji za sebou, ale zatím se mu dařilo nepanikařit.
Aniž by chtěl, pořád zrychloval krok a ke krámu dorazil celý splavený a udýchaný – ale živý.
Koupil kilové balení cukru a u pokladny mu zrak padl na stojánek se sladkostmi – kde byly i žvýkačky. Nebyl tu takový výběr jako v krámě, kam chodili nakupovat ještě týden zpátky, ale měli tu jeden druh, který nikdy předtím neviděl. Světle modrý, až tyrkysový papír s obrázkem rybářské bárky a velkým nápisem Fisher’s Fishy. Chvíli nad nimi uvažoval, a pak si dvě balení přihodil k nákupu.
Shrábl drobné, které mu usměvavá Sally vrátila, a vydal se na cestu domů.
Otevřel balení žvýkaček a vymáčkl si do dlaně jednu z nich. Hodil si ji do pusy a rozkousl. Do nosu mu vletěla štiplavá vůně mentolu a citrónu a on se spokojeně nadechl.
Byl asi tak na půli cesty, už za místem, kde se předtím rozloučil s otcem, když mu zrak padl na cosi na druhé straně ulice. Hodlal to nechat být, když se mu prudce, z ničeho nic, zatmělo před očima, a svět okolo zhasl.