Při pohledu do kalendáře můžeme červeně vyznačené dny vnímat pouze jako ty chvíle, kdy má celá republika volno. Za jednotlivými příběhy se však skrývá mnohem více. Jeden z těch nejzajímavějších je 28. říjen 1918.
Když 28. června 1914 výstřely v Sarajevu ovlivnily vývoj událostí a začala 1. světová válka, jen málokdo by byl řekl, že české země tak symbolicky spjaté s korunou římských králů a rodem Habsburků se osamostatní. Myšlenka na odtrhnutí od monarchie sice v českých hlavách žila již v 19. století, většinou se však pojila s carským Ruskem a celkově měla jen málo příznivců. Existovala však skupina mužů v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, kteří v nový stát věřili a už na začátku nebo alespoň v průběhu první světové války za něj začali bojovat.
Mezi čestné zmínky osob, které se o stát nejvíce zasloužili, určitě patří E. Beneš, K. Kramář, A. Rašín nebo M. R. Štefánik, díky němuž se začalo konat v prospěch státu nejen Čechů, ale i Slováků. Význam všech těchto zmíněných mužů se nesmí opomíjet, i když největší část zodpovědnosti leží na T. G. M. Ze všech byl sice nejstarší, na konci války už mu bylo 68 let, ale stejně pevně bojoval za své ideály. Role se rozdělí i proto, že Kramář s Rašínem zůstanou doma, kdežto Masaryk, Beneš a Štefánik jsou ve světě a u států Dohody vyjednávají podmínky republiky.
Politické možnosti se mění ke konci roku 1916, když umírá, podle tehdejších slov nesmrtelný císař František Josef I. a nastupuje na trůn jeho prasynovec Karel I., který chce válku co nejdříve ukončit a národům v monarchii dát větší svobodu, jeden z rysů jeho přívětivějšího postoje je například i to, že nechává propustit z vězení Kramáře a Rašína, kteří byli navíc dříve odsouzeni k smrti.
Lidé už začínají být nespokojení a tak čeští a slovenští vojáci z ruských front, ale i z front v Itálii a Francii přebíhají k protivníkovi, a tak z nich velení odboje v exilu za složitého vyjednávání sestaví armádu, proti Rakousko-Uhersku bojující Československé legie. Stát zatím neexistuje, ale armáda už je v provozu. Lidem se pomalu myšlenka na odtrhnutí začíná zamlouvat.
Dne 28.10. jedná v Ženevě Edvard Beneš s Karlem Kramářem, který už po propuštění může cestovat. Společně domluví, že nový stát bude republika. Do Prahy však zcela mimo plán přijde hlášení, že Rakousko je ochotno přijmout podmínky příměří. To samozřejmě ještě mír neznamená, ale v davu, který tuto zprávu poslouchá, vypukne takové nadšení, že už se nic nedá zastavit. Strhávají se symboly Rakousko-Uherska, zašlapávají se uniformy i německé symboly, přičemž vojenská posádka nezakročí. Vše vyvrcholí vyvěšením československé vlajky na sochu sv. Václava. Ani císař Karel se moc nesnaží, jelikož pochopí, že v novém Československu, kterému Edvard Beneš vyjedná na Pařížské mírové konferenci hranice, o kterých se ani 28. října nikomu nezdálo a ke kterému se brzy připojí i Podkarpatská Rus, zvítězila Republika. Bude sice trvat jen 20 let a zničí ji hrozba, která se též vyvinula z první světové války, ale stane se legendárním úsekem našich dějin.
Radka Baracová 1.N