Světlomety šedivého vozu Rumbler American krájely mlhu, jejíž mléčné kotouče se přelévaly všude kolem. Provazy hustého deště srážely krajině křídla, a ta tak zůstávala ponurá, halící se do nastávajícího soumraku. Čtyřčlenná rodina Blackových seděla na polstrovaných sedačkách, pohroužená do mlčení. Kapky narážející do plechové střechy ve zběsilém tempu znemožňovaly jakýkoliv rozhovor, i kdyby na něj někdo měl po celodenní cestě náladu. Státní silnice číslo 53, která uháněla pod koly, se jako černý asfaltový had klikatila mezi kopci, stoupala a zase klesala.
Molly, nejmladší z rodiny, seděla na zadní sedačce a rukou opřenou o rám okna si podpírala hlavu. Pozorovala kapky stékající po skle a vodové ocásky, které po nich zůstávaly, jak je bral vítr. Za vším tím se míhala stále temnější krajina, mizící kamsi dozadu. Už ji přestalo bavit popichovat bratra, který seděl vedle ní ponořený do jakési knihy, i dýchání na sklo, aby na něj pak mohla prstem kreslit mizející obrázky. Byla unavená a chtělo se jí spát.
Vedle ní, za řidičem, seděl Patrik. Na svůj věk malý, černovlasý chlapec, jehož obličeji dominovaly silné brýle s tlustými obroučkami, posazené na malém nose. Před sebou držel asi v polovině otevřenou, tlustou knihu. Postupně přestával na text vidět, ale přestože měl už čtení plné zuby, nic jiného se v autě dělat nedalo. Kdyby měl alespoň baterku – takhle za chvilku neuvidí nic. Jenže ta byla zabalená kdesi hluboko v kufru – když brzy ráno skládali věci do auta, na tohle nepomyslel.
Přivřel knihu, zívl a pokusil se protáhnout si ztuhlé tělo, jak jen mu to zavazadla okolo něj dovolovala.
Oliver Black, hlava rodiny Blackových, řídil. Stejně jako všichni ostatní, byl unavený a bylo pro něj čím dál těžší opravdu se na řízení soustředit a jen nekoukat do prázdna. Jednou rukou si protřel oči a zívl. Dal si hned ráno jeden hrnek kávy, a pak dva další po cestě na benzinových pumpách, ale řízení jakoby z něj energii vysávalo.
Pohlédl na svou ženu, spící na sedadle spolujezdce.
Helena měla pod hlavou polštář a tiše oddechovala. Když naposledy zastavili, vypadala unaveně a tak nějak sešle. Přesto, že se to snažila příliš nedávat najevo, stres ze stěhování a předešlých událostí se na ní podepsal. Ale od teď bude všechno lepší. Musí být.
Zahleděl se zpět na vozovku před sebou a chvilku mu trvalo, než si uvědomil, co vidí. Čas se zastavil, jakoby zmrzl na místě. Voda odstřikující od kol auta ztuhla ve skleněných kyticích, déšť padající z nebe se proměnil v nehybné, čiré kapky. Obrovské zvíře, stojící uprostřed silnice, na něj hledělo velkýma, černýma očima. Auto se nekonečnou rychlostí v čase nula řítilo kupředu. V hlavě měl úplně čisto. Jelen, napadlo ho. Ale velký jako buvol. Okamžik nato se událo všechno. Instinktivně dupl na brzdu. Auto sebou trhlo, hydraulikou držená kola začala klouzat po mokré vozovce. Setrvačnost kopla všechny pasažéry dopředu a nebýt bezpečnostních pásů, dva z nich by téměř okamžitě zemřeli. A on celou tu dobu hleděl do hlubokých, velkých očí toho zvířete. V těch očích byla smrt.
Auto udělalo půlotočku a protože nesletělo ze silnice, zůstaly Blackovým obě děti. A pak zastavilo.
Oliver si roztřesenýma rukama odepl pás a vystoupil. Srdce mu dunělo v hlavě jako palba ze samopalu.
Stihl ještě zahlédnout, jak jelen mizí v lese. Pořád ho měl před očima – jako když se podíváte přímo do slunce. Kdo to tomu zvířeti udělal? Celý jeden bok měl potrhaný, místy mu kolem odhaleného masa vysely cáry servané kůže. Vypadalo to, jakoby ho potrhal tygr. Velký tygr.
Opatrně se posadil na deštěm smáčený asfalt. Opřel se dlaněmi a nechal, ať mu voda obtéká prsty. Cítil hrubou strukturu silnice a vůni mokrého jehličí, lesa.
Když opět vyrazili, jeli celou dobu téměř krokem. Helena utěšovala Molly. Patrik jen tiše hleděl do prázdna.
Po čase se cesta začala svažovat a chvíli na to potkali odpočívadlo, ze kterého by jistě byl úžasný výhled do krajiny. Mlčky ho minuli.
Nikdo nepromluvil, ani když sjížděli ostrými serpentinami dolů do údolí, ani když přijeli do městečka, zahaleného v mlze a dešti.
Zaparkovali před domem. Byl podobný těm sousedním, akorát mnohem méně udržovaný. Tak jsme tady. Pomyslel si, aniž si uvědomil, že to řekl nahlas. Když po celodenní jízdě zhasl motor, ticho rušil jen déšť.
Byl to podivný začátek. A po něm následovaly věci ještě mnohem podivnější.