POHÁDKA O ADAMOVI
Bylo, nebylo, v jedné vesnici žil pastevec ovcí, každé ráno je hnával na pastvu a se západem slunce se zase vracel. Jenomže s každým takovým západem slunce bylo jeho stádečko menší, vlci mu ho postupně rozkrádali, a s každým přibývajícím dnem byla pastevcova rodina chudší. Jednoho dne se na jeho nuzné stavení snesla rána, kterou nikdo nečekal. Jeho žena náhle zemřela, pastevec tehdy vstal a řekl svému synu:
„Chlapče, už jsi dost velký a myslím, že by sis měl najít nevěstu.“
„Já už jsem se rozhodl, koho si vezmu,“ odvětil Adam (tak se totiž jmenoval). „Mám rád rychtářovu dceru.“
Marně se mu to pastevec snažil rozmluvit, Adam si pevně stál na svém a o změně svého rozhodnutí, nechtěl ani slyšet. Rozloučil se s otcem a namířil si to rovnou na náves, rovnou k rychtáři. Ale ten byl starý lakomec a tak, jakmile se o tom dozvěděl, rozkřičel se na Adama:
„Tak ty si chceš vzít mou Haničku? Tak to tedy ne, vždyť ty to děláš jistě jen kvůli penězům. Kdepak, tu si vezme jen člověk, který bude bohatší než já.“
„Dobrá tedy. Půjdu do světa a tam zbohatnu a do roka a do dne si přijdu pro Haničku, nebo někde zemřu!“ Odvětil Adam, a jak řekl, tak také udělal. Ještě téhož dne vyrazil ze své rodné vesnice hledat štěstí.
Bloudil od města k městu, od vesnice k vesnici a ptal se po nějaké práci (třeba…vraždění draka, nebo tak něco). Nikde nic nenacházel, až v jedné zapadlé vesnici se nechal ubytovat v hostinci a ptal se co je v kraji nového. Hostinský se na něj podíval a jak už to tak bývá, spustil:
„Ty asi nejsi zdejší, jinak bys věděl, že v naší vesnici sídlí podivín, který svými kouzly straší celý kraj. Mnohokrát už jsme se ho snažili uplatit nebo obelstít, ale on se odtud nechce odstěhovat. Pokaždé nám řekne, že se odstěhuje, teprve až někdo přečká 3 noci v jeho stodole. Jenomže ta stodola není ledajaká! Kdokoli tam zkusil noc přečkat, s hrůzou utíkal pryč. Kdyby se objevil někdo, kdo by nás toho čaroděje zbavil, co já bych za to dal?!“
To je něco pro mě, pomyslel si Adam, ale nahlas řekl jen:
„Já to zkusím, pane hostinský, kde je ta stodola?“
Večer už Adam seděl ve stodole na slámě a čekal, co se bude dít. Přes kolena měl položenou pořádnou dubovou hůl, aby se s ní mohl bránit. Kolem půlnoci se z ničeho nic objevili ve stodole vlci, vrčeli a hned se na mládence vrhli. Adam se jich však nezalekl. Byl zvyklý je zahánět, když ještě doma hlídal stádo, proto se teď jen zasmál a svou sukovicí je zahnal na útěk. No, tak to nebylo tak hrozné, řekl si a až do rána spal jako zabitý.
Další noc se všechno zase opakovalo, jenomže namísto vlků se objevili medvědi. To už tak snadné nebylo, Adam se jim samozřejmě hrdinně postavil, ale brzy se musel dát na útěk. Schoval se proto mezi hromady sena a doufal, že se mu už nic nestane. K jeho překvapení ho medvědi nenašli a s nepořízenou se vrátili, odkud přišli. Tahle zkušenost mu nedala spát. Kdyby to byli obyčejní medvědi, hned by mě vyčmuchali, jenomže to oni neudělali, museli tedy být nějak očarovaní, přemýšlel. Rozhodl se, že tomu přijde na kloub a dalšího dne se schoval u díry ve zdi, odkud na něj zvířata vždy přibíhala. O půlnoci přišel stařec a s sebou si přinesl pytel. Vysypal z něj na zem tucet bílých oblázků, které nějakým kouzlem proměnil ve lvy.
„Na to ho holobrádka. Zabijte ho moji služebníci.“ Zařval čaroděj a na jeho povel se lvi rozběhli na Adama.
Adam ale nebyl žádný hlupák a svalil na ně veliký balík sena, pak se vydal za černokněžníkem.
„Porazil jsem tě, teď odejdi z kraje a už se nikdy neukazuj“
„Ano, jistě, odejdu“ skuhral čaroděj „ale ještě není ráno, pojď zatím oslavit své vítězství!“
Jen co to dořekl na zemi se objevil ubrus a na něm rozprostřená spousta jídla. Adam už měl opravdu hlad a tak se na jídlo hned bez přemýšlení vrhnul. To ale neměl dělat. Jídlo bylo napuštěné uspávací látkou a Adam okamžitě usnul. Čaroděj se divoce rozesmál:
„Nachytal se, hlupák, teď už mě nikdo nezastaví a já ho klidně mohu sprovodit ze světa!“
V tu chvíli však vyšlo slunce. Teď už nad Adamem čaroděj neměl žádnou moc. Jakmile na něj skrz škvíry ve zdi dopadly sluneční paprsky, muž se rozplynul, jako pára a byl pryč. Vesničané byli Adamovi vděční a brzy si ho pro jeho chytrost zvolili soudcem. Adam také získal všechno jmění, které předtím patřilo čaroději a než uplynul rok a den strojila se veliká svatba, na které si Adam bral rychtářovu dceru Haničku.
A pak žili šťastně až do smrti.