POHÁDKA 1
Žili, byli v jedné chudé vesničce jménem Koncosvěty dva prostí lidé. Rolník Vladimír se svojí pohlednou ženou Anežkou. Anežka porodila Vladimírovi dvě děti, starší dceru Eleonoru a mladšího syna Tomáše, který byl už od narození něčím výjimečný. Tomáš měl snědou pleť, tmavě hnědé vlasy, svalnatou postavu a v krásných očích, kde se dokázal topit skoro každý, mu blýskala čistá modř, prosetá světle modrými proužky. Podle vesničanů znamenala čistá modř pravdu, čestnost a moudrost, světle modrá zase stálou mladost v duši. Tomáš se rád učil a ve škole měl samé biče. Učitelé ho chválili a i rodiče si svého synka vychvalovali. Inu, byl to chytrý a moudrý chlapec.
Když Tomáš dostudoval, rozhodl se jít do světa a zachránit rodinku, například ze stále nesplacených dluhů. Třeba se mi poštěstí a se svými znalostmi vyhraji alespoň jeden zlaťák, pomyslel si. Mamince napsal dlouhý dopis, proč odchází a že se někdy určitě vrátí, tatínkovi napsal dopis, ať ze zoufalosti dočasné ztráty svého syna nepropije všechen svůj plat. Sestřičku políbil na tvář a připomenul jí, ať ho nezapomene důstojně omluvit ve škole, ze své nepřítomnosti u maturity. A jak si usmyslel, tak vyrazil.
Šel lesní pěšinou, stále za nosem. Ptáci si prozpěvovali svými líbeznými tóny a zdravili Toma, jako starého známého přítele. Na obloze nebyl ani mráček a v lese foukal příjemný vánek, který Tomíkovi čechral vlasy. Když Tom viděl, že je v lese dobrá nálada, přidal se do sboru veselých zpěváčků. Lesem prošel raz dva, poté následovaly jenom samé vesnice a města, které si samozřejmě zapamatoval. Prošel například vesničkou Mokrov a Veletrhy, nebo městy Spíž a Poklice nad Hrncem. Když přežil tuto namáhavou cestu, která měřila podle jeho výpočtů zcela přesně 99,9 km, došel do malebného městečka Kámen, kde sídlil na zámku také pan král Křesomysl.
Ubytoval se v jednom z mnoha hotelů, kde nebylo třeba platit penězi, ale svůj pobyt si mohl odpracovat pomocnými pracemi v kuchyni. Když si prohlédl hotelové vybavení, šel se porozhlédnout, v jakém městě bude na neurčitě dlouho pobývat. Prošel kolem kostelní věže naproti svému hotelu a vydal se prozkoumat náměstí. Není tu tak rušno, jak jsem si myslel, pomyslel si. Nevadilo mu, že je ve městě sám, a tak se šel po tak náročné cestě podívat do nabídky místní hospůdky. Bylo zavřeno. Nevadí, pomyslil si, půjdu se podívat do obchodu s potravinami. Hledal, hledal, až našel a celý utrmácený sebou praštil na zem. Vstal a nahlas přečetl ceduli na dveřích: ZAVŘENO. To mu nedalo a šel se zeptat osobně pana krále, co se děje.
Přišel k zámku, zaklepal na železná vrata, nejlepším kovářem vyráběné, a když nikdo neotvíral, vstoupil. Hleděl do nádherného předsálí. Byly zde poličky z nejkvalitnějšího materiálu, na nich předměty pozlacené či celé ze zlata! Strop byl malovaný nejlepším a nejzručnějším malířem v celé zemi. Podlaha byla pokrytá úzkým červeným kobercem, na který se Tomáš bál vstoupit, aby ho náhodou neušpinil. Byl velmi nesmělý, ale nakonec vstoupil před krále a pokleknul. Král se ho ptá: „Co tu pohledáváš mladý muži?“ „Inu, rozhodl jsem se, že vyrazím do světa, abych něco nového poznal.“, odvětil králi Tomáš. „Zastavil jsem se v tomto městě, ale jak tak koukám, tak tu máte v pondělí jinou otevírací dobu než u nás!“, zasmál se Tom. „Ach, synu!“, vzdychl král a utrápeně se na Tomáše podíval. „Copak nevíš, že v zemi panuje mor a bída?“ Tomáš na krále vykulil zděšeně oči. „Máš zvláštní oči“, řekl zamyšleně král. „Jako, kdyby v nich něco jiskřilo…“ Tom mu odvětil: „Každý mi to v naší vesnici říká. Mám prý pronikavé oči a skoro každý se v nich topí.“„Hmmm… Topí. Bába kořenářka vždy říkala, že když jsou něčí oči pronikavé, můžou i léčit nemocné.“, uvažoval nahlas pan král. Tomášovi docházely předchozí věty až teď. „Rád bych vám pomohl, kdybych věděl jak. Když říkáte, že pronikavé oči léčí, mohl bych se pokusit vyléčit obyvatele vašeho města.“ Král se zvedl a šťastně řekl: „Jsi velmi moudrý a hodný hoch. Určitě pochopím, když si to ještě rozmyslíš. Mám pro tebe však odměnu. Kdybys vyléčil celé město, dostaneš princeznu a půl království k tomu. Princeznu si však musíš vyléčit dobře, abys s ní mohl žít, rozumíš?“ „Ano!!!“, zakřičel Tomík a byl celý šťastný z toho, že možná vyřeší zadluženost svojí chudé rodiny a vezme si krásnou princeznu.
Hned dalšího dne začal Tomáš s léčením. Král mu dal nejluxusnější pokoj v celém zámku a bral ho za vzdělaného, vysokoškolsky vyučeného lékaře. Tomáš si sedl do křesla, vzal si na sebe ochranný oděv a zval si jednoho pacienta za druhým. Léčba spočívala v tom, že lékař seděl vždy na druhé straně, než byl pacient (aby pravděpodobnost, že se nakazí, byla co nejmenší) a zadíval se pacientovi na bolavé místo. Po hodině byl pacient zdravý a odešel do speciálně vydezinfikované místnosti, aby se nenakazil znovu. Takhle to šlo dál a dál a za měsíc měl pan král město vyléčené.
Po měsíci se Tomáš sešel s panem králem. Král splnil své slovo a dal Tomášovi vyléčenou princeznu, půl království k tomu včetně poloviny královského pokladu. Tomáš byl nadšen, že město zbavil moru, ale trápilo ho, že jej nezbavil bídy. Řekl si tedy, že všechen svůj královský poklad rozdělí rovným dílem mezi obyvatele městečka Kámen, a tak se i stalo.