ZÁKLADNÍ ÚDAJE O KNIZE
název díla: Lakomec (L’Avare)
autor: Moliére (Jean-Baptiste Poquelin)
rok vydání: 1668
překladatel: Svatopluk Kadlec
O AUTOROVI
Moliére (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin) se narodil roku 1622 v Paříži ve Francii a zemřel roku 1673. Jeho díla se řadí ke klasicismu, což je literární sloh, který se svými náměty vrací k antickému starověku. Moliére se proslavil především svými dramatickými díly a to satirickými komediemi, tragikomediemi a fraškami. Všechny tyto žánry byly v 17 století považovány za nízké. Divadlu zasvětil celý život – byl autorem, režisérem ale i hercem. Je považován za jednoho z nejlepších autorů komedií vůbec. Jeho nejkontroverznější hrou bylo dílo Tatuffe neboli Pokrytec, ve kterém kritizoval církev. Mezi Moliérova další významná díla patří například Don Juan a Kamenná hostina, Zdravý nemocný a Misantrop.
O DÍLE
Formou tohoto díla je próza (text není psán ve verších ale ve větách a odstavcích). Druhem se dílo řadí mezi dramata (dělí se na dějství, výstupy, objevují se scénické poznámky). Jedná se o komedii (všechny zápletky se dočkají rozuzlení a dobrého konce).
Dílo bylo napsáno roku 1668 a tím se řadí do pozdější autorovy tvorby. Stejně jako většina klasicistních děl dodržuje pravidlo tří jednot (vše se odehrává v rámci jednoho dne v Harpagonově domě). Autor se inspiroval Komedií o hrnci od římského autora Plauta. To je patrné z děje, který se v obou případech točí okolo zamilovaného páru, přičemž dívku chce její otec provdat bez věna. Dále také dojde ke krádeži pokladu. V případě Komedie o hrnci ale neznáme konec – ten se totiž nedochoval.
Moliérovy hry zůstávají až dodnes aktuální, dříve si ale svou kritikou společnosti mnoho lidí znepřátelil. Lakomcem si zajistil pozornost krále Ludvíka XIV. a měl na starost organizaci královských slavností,
Na základě tohoto díla vzniklo mnoho filmových zpracování (např. z roku 1980, 2003 atd.) a v divadlech se hraje dodnes.
Hlavním tématem díla je kritika chamtivosti. Autor nám ukazuje, kam až je schopen člověk kvůli penězům zajít a jak ho dokážou změnit. Důležitým tématem byla i láska mezi Eliškou a Valeriem a Kleantem a Marií. Ta mi připomínala stejně zakázaný vztah Romea a Julie, tentokrát ale se šťastným koncem.
Autor ve hře kritizuje chorobnou touhu po zlatě a jako kontrast k ní staví čistou lásku obou párů. Tím čtenáři ukazuje, o co všechno chamtiví lidé přicházejí a jak si naopak svůj život ještě ztěžují a odhánějí od sebe své blízké. Tato myšlenka platí snad pro všechna období lidské historie současnost nevyjímaj Ve hře je samozřejmě spoustu skutečností nadneseno a zveličeno, ale základní myšlenka stejně platí.
ČASOPROSTOR
Autor hru zasadil do Harpagonova domu kdesi v Paříži. Doba, kdy se příběh odehrává, není nikde specifikována, je ale možné odhadnout, že se jedná o dobu, ve které hra vznikla (tj. polovina 17. století).
POSTAVY
Hlavní a zároveň titulní postavou je Harpagon. Je to starší lichvář (člověk, který půjčoval peníze na vysoký úrok), pro kterého peníze znamenají víc než lidský život. Šetří, kde to jen jde, a kvůli své lakotě je ochoten domluvit manželství proti vůli svých dětí. Ztráta jeho bohatství ho přivádí až na pokraj šílenství.
Harpagon má dvě děti – syna Kleanta a dceru Elišku. Kleant miluje chudou Marianu a kvůli své lásce je ochoten se otci vzepřít. Otcova lakota se mu bytostně příčí. Je Harpagonovým pravým opakem.
Eliška je zamilovaná do Valéra. Otcem si nenechá poroučet a udělá, co je v jejích silách, aby si Valéra mohla vzít.
Charakter postav se mění pouze ve chvíli, kdy se postavy přetvařují – např. chování Valerius s Harpagonem na oko ve všem souhlasí, za jeho zády ho ale pomlouvá.
Z vedlejších postav děj ovlivní především La Fleche, Kleantův věrný sluha. Právě tomu se daří ukrást Harpagonův poklad- Důležité jsou i role Valéra a Marie, kteří jsou ve skutečnosti dlouho ztracenými sourozenci a dětmi bohatého šlechtice. V neposlední řadě do děje zasáhne i Frosina, pletichářka, která způsobí hned několik nedorozumění svými šeptanými radami Harpagonovy. Naštěstí je ale poté sama pomáha napravovat.
KOMPOZICE
Hra se dělí na pět dějství, které se liší počtem výstupů. První jich má 10, druhé 6, třetí je s 15 výstupy nejdelší, čtvrté jich má 7 a páté znovu 6. Děj se odehrává chronologicky, částečně je využit kompoziční postup in medias res, protože příběh začíná be jakéhokoliv úvodu.
Dílo se drží typické struktury dramatu. Začíná expozicí, kdy se dozvídáme o lásce našich milenců. Jsou nám představeny okolnosti, za jakých se setkali a jaké problémy jejich vztah přináší. Také poprvé potkáváme Harpagona, který nám ihned prokazuje svou paranoiu a lakotu tím, že vyžene Kleantova sluhu La Fleche a navíc ho pro jistotu před vchodem prohledá, aby se ujistil, že nic neukradl.
Ke kolizi dochází ve chvíli, kdy Harpagon oznámí svůj úmysl oženit se s Marií, Elišku provdat za bohatého pana Anselma, protože díky tomu není nucen jí zajistit věno, a oženit Kleanta s jakousi majetnou vdovou. Tuhle novinu se obě děti dovídají před tím, než otci řeknou o svých milých, a proto Harpagon nic netuší.
Krizí a tudíž vyvrcholením dramatu by se dala nazvat večeře, kde se objeví většina postav. Harpagon se konečně dozvídá o Kleantově lásce k Marii, což Harpagona nezajímá a chce pokračovat v původním plánu a Marii si sám vzít. Zbytek postav se veškeré svatby pokouší překazit a daří se jim vymyslet plán, který by mohl zajistit úspěch. Harpagon znovu konfrontuje Kleanta a nutí se ho zříci Marie. To Kleant odmítá a je vyděděn.
Peripetie přichází, když La Fleche ukradne Harpagonův pečlivě ukrytý poklad a předá ho Kleantovi. Harpagon si ztrátu uvědomí a začne se chovat jako smyslů zbavený. Všem okolo hrozí oběšením, a pokud se mu milované peníze nevrátí, klidně spáchá sebevraždu.
Při konečném rozuzlení zjišťujeme, že Valerius a Marie jsou sourozenci a jejich otcem je pan Anselm. Ten ihned oběma sňatkům svých dětí dá své požehnání a poté, co Kleant vrátí svému otci peníze, anu Harpagon není proti. Důležité je jedině to, že všechny náklady pokryje pan Anselm.
JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY
Všechny postavy mluví spisovným jazykem, občas použijí nespisovná slova. V případě služebných k tomu dochází častěji a jsou tím lépe odlišeny různé společenské vrstvy. Mezi taková slova patří například žvanit, šacování, vydřiduch, čachry a také slovní spojení táhnout ke všem čertům. V textu jsou víckrát použity řečnické otázky, třeba „Kdo je podle tvého názoru zločinnější? Kdo si peníze, kterých potřebuje, vypůjčuje, nebo kdo peníze, kterých mu není třeba, loupí?“ Vzhledem k době, ve které dílo vzniklo, se objevují archaismy – např. dráb, lichvářství, vdít se, jarý, atd. Několikrát se objeví i nadávky na Harpagonův účet, např. prašivý skrblík, špína, lakomec, atd. Často je též použit sarkasmus: „Prosím tě o odpuštění, milá dcero.“ a „To se stane, milá dcero.“