Letiště jsou svrchovaná území, naprosto vytržená z kontextu okolního světa. Tvoří jakési mikrosvěty, které se řídí vlastním řádem a kde narazíte na mnoho podivností, jež by ve všední den vyvolaly pozdvižení. Tady? Tady člověk jen pokrčí rameny a dál se nestará. Pro mě letiště značí křižovatky cest vedoucích na neuvěřitelná místa. Ať se vydám kteroukoliv branou, můžu skončit v horké Austrálii, ve zmrzlém Reykjavíku nebo ve starobylé Káhiře. A co tedy činí letiště tak výjimečným?
zdroj: www.flickr.com
Za prvé se zaměřme na samotnou budovu terminálu. Ta je navrhována, aby dokázala vyhovět všem základním lidským potřebám plus uspokojila i touhu po nákupech. Proto zde najdeme nepřeberné množství restaurací a kaváren, takže návštěvník má rozhodně šanci vybírat. Přidejte ještě obchody s elektronikou, oblečením a dalšími drobnostmi jako třešničku na dortu a voilà! Mnohdy nechybí ani kaple zasvěcené nejrozšířenějším světovým náboženstvím, zábavní zóny pro děti, sprchy, místa pro kuřáky atd. Svou samostatnost navíc završuje letiště záložním generátorem, takže ani okolní výpadky proudu neznamenají žádný problém. Okolo by mohla nastávat apokalypsa, ale letiště se to příliš nedotkne.
Jako další si přibližme rozdělení letištního „obyvatelstva“. Škatulkování se totiž neubráníme v žádné skupině lidí. Na samém vrcholu pomyslného Olympu si jako králové nebes trůní piloti. Stupeň hned pod nimi zaujímají jejich věrní pomocníci a pomocnice – palubní posádka. Další hierarchickou skupinu tvoří první z uživatelů vzdušných cest. To jsou cestující první třídy. Hned pod nimi následuje business třída a na úplném spodku pyramidy, v prachu bohatších a mocnějších, dlí ekonomická třída. A jak tomu vždy bývá, ti s nejmenším množstvím výsad samozřejmě mnohonásobně převyšují počty všech ostatních. I zde tedy uměle vytvořené imituje lidskou skutečnost.
Proto pozorování lidí pospíchajících halami patří mezi nejzajímavější způsoby krácení času. Během pěti minut lze zahlédnout muže v dokonale vyžehleném a na míru ušitém obleku, rodinku lidí v oblečení podezřele připomínajícím pyžamo, mladý pár ve značkových kabátech a botách a skupinu studentů s ohromnými krosnami. Tady téměř nic není tabu. Vezmu-li si na sebe šílený oděv, někdo si zaručeně oblékl něco ještě horšího. Lidé jsou tak zabraní do svých záležitostí, že ostatní jen krátce přelétnou pohledem a nikdo nic neřeší. Tady je vše povoleno.
Další vlastnost, která letištím dodává jejich tajuplnosti a nevšednosti, je jejich celková atmosféra. Jako kdyby v jejich halách přestal čas ubíhat normálně. Cestovatel může přiletět z jakéhokoliv časového pásma a v cíli bude pouze „letištní čas“. Ať už je venku půlnoc, sedm ráno nebo pátá hodina odpolední, uvnitř terminálu na tom nesejde. Čas je zde neměnný, lidé spánkově deprimovaní a realita pokroucená.
Díky všem těmto aspektům na mě letiště působí jakýmsi nenarušitelným dojmem. Bylo by snadné si představit, že tu tyto rozlehlé a prosvětlené haly stojí už odjakživa a zůstanou tu i dlouho po nás. Letiště si existují, navždy nedotknutelná. Můžeme jich využít jako mezizastávky na cestě za naším cílem. Procházet, ale ne zůstat. Nikdy ne zůstat. Kdo by taky chtěl být na takovém místě zapomenut?