Vycházíme z toho, že jste studoval na našem gymnáziu. Připravilo vás FXko na další studium potažmo na další život?
V určitém smyslu mě připravilo velmi dobře, jelikož to bylo takové probíjení se tou školou. Já jsem přišel na gymnázium v roce ʼ83, což byla ještě těžká normalizace, ale už se to trošku zvolňovalo. Hned vzápětí umřel Brežněv a začínala se trošku uvolňovat atmosféra ve společnosti, ale na gymplu to tolik nebylo. Takže jsme byli trochu svázaní ideologií a tím, že se učitelé trochu báli, aby někdo neřekl, že třeba někdo vyčuhuje. Jedna věc ale byla stejná, a to, že škola byla zaměřená na výkon. Tam nebylo tak důležité, jací lidé jsou, ale jaké výsledky vykazují. A my jako třída jsme to moc nebrali. Spíš jsme hledali sami sebe, tudíž jsme měli výsledky poměrně špatné a byli jsme pořád pod drobnohledem učitelů, kteří stále chtěli, abychom byli lepší a lepší. V určitém smyslu to bylo poučení ke konfliktu, ale jinak to byla škola jako každá jiná.
Minimálně ten výkon na škole zůstal… Jak se ale situace na gymnáziu změnila po pádu starého režimu, tedy po roce 1989?
Situace se uvolnila, přišel rok ʼ89, konflikty společnosti a její proměna. Člověk si uvědomil, že když cítil na gymplu, že něco není v pořádku a že společnost potřebuje uvolnění, svobodu, tak to byl ten správný směr uvažování. A správné také bylo to, že jsme se stavěli trochu na protest, samozřejmě v rámci možností.
Jak hodnotíte rozdíl mezi středoškolským a vysokoškolským studiem?
Když člověk projde vysokou školou, zjistí, že je to vlastně všude stejné. Všude máte kantory, kteří vám něco dají, a všude máte kantory, kteří vám vlastně nic nedají – tedy jenom to, že je lepší si to přečíst a naučit se to sám. Ale pak jsou lidé, kteří nepředávají vědomosti, ale spíš určitý přístup k různým věcem – svůj vlastní vhled, nějakou zkušenost, vlastní způsob interpretace, schopnost nazírání. A pak vlastně zjistíte, že z té vysoké školy vám zbydou třeba jeden dva učitelé, jejichž jméno si pamatujete a kteří vám toho do života dali opravdu nejvíc.
Co má podle vás společného společnost komunistická a kapitalistická?
Společnou třídu ve smyslu kultu práce. V současnosti se práce ve světě proměňuje a spolu s tím i přístup k ní a vůbec to, co v lidském životě znamená. Je na ni stále kladen velký důraz a v této společnosti je středem všeho. Jet na výkon je tu vlastně přirozené. Kdybych to opět srovnal s prostředím školy, tak je to velký problém hlavně ze strany učitelů. Myslí, že schopnost výkonu je to, co vám do života dají, ale ono to není o tom školním prostředí, ale o tom, že…
Celý rozhovor čtěte v 5. čísle Šaldovin, které vyjde již příští týden!