ZÁKLADNÍ ÚDAJE O KNIZE
autor: Sofokles
název díla: Antigona
rok vydání: 1968
překladatel: Václav Renč
O AUTOROVI
Sofokles se narodil přibližně v roce 496 př. n. l. ve městě Kolónos u Athén (v Řecku). Jeho rodina byla zajištěná (hlavně díky povolání jeho otce – byl výrobcem zbraní), což mu v mládí otevřelo hodně možností, dostalo se mu patřičného vzdělání a už v šestnácti letech vedl soubor mladých chlapců. Věnoval se také herectví a později se mezi lidmi proslavil svojí dramatickou tvorbou. V roce 441 př. n. l. se stal úředníkem v Athénském námořním spolku a také výborným stratégem. Byla mu svěřena mimořádná moc. Během svého života napsal 123 dramat, ale dochovalo se jich pouze 7. Je proslulý psaním tragédií. Z dochovaných děl (kromě díla Antigona) napsal díla Aiás (445 př. n. l.), Élektrá (410 př. n. l.), Trachiňanky (413 př. n. l.), Král Oidipus (427 př. n. l.), Oidipus na Kolónu (407 př. n. l.) a Filoktétés (410 př. n. l.). Zemřel v roce 406 př. n. l. v Athénách.
O DÍLE
Dílo Antigona je tragédie, literárním druhem drama. Je psáno jako hra, která je členěna do jednotlivých dějství, výstupů. Vyskytují se zde dialogy, monology a scénické poznámky (vystoupí s Ismenou z pravých pobočních dveří paláce, majíc v ruce konev s litbou pohřební). Na začátku každého výstupu je seznam postav, které budou vystupovat. Formou je poezie, jelikož je hra je psána ve verších.
Vznik tohoto díla můžeme datovat do období tzv. klasické literatury (5. – 4. stol. př. n. l.), přibližně 442 př. n. l. Řecko bylo v té době ve vrcholném rozkvětu. Rozvíjelo se hospodářství, věda i kultura, vznikaly městské státy (Sparta). Antika dala základ evropské kultuře, můžeme si všimnout, že později se jí nechal inspirovat i klasicistní umělecký směr. Ve společnosti bylo v této době typické polyteistické náboženství, rozvíjela se filozofie (např. filosof Platón) i mytologie, z níž čerpala i tato kniha. Vznikají tragédie, které se vyvinuly z lidových zpěvů na boha Dionýsa. Divadelní hry byly většinou veršované a nejvíce se rozvíjely v Athénách, kde Sofoklés hrál nejraději, i přes to, že dostával pozvání jít hrát do jiných měst. Sofoklés byl v době vydání tohoto díla politicky aktivní v Athénském námořním spolku, kde byl pokladníkem. Povoláním byl také kněz. Byl tedy blízko i náboženství i vládě. Myslím, že kombinace těchto dvou životních zkušeností mohla Sofokla vést právě k napsání Antigony, jejíž hlavní myšlenkou byl rozpor mezi lidskými mravy a zákony krutého panovníka. O tom, jak vnímala tehdejší společnost toto (z dnešního pohledu nadčasové) dílo, můžeme jen spekulovat. Nicméně na motiv tohoto díla byla později Antigona zdramatizována – vznikaly opery (např. opera Antigona od Carla Offa z roku 1949) – ale také zfilmována (např. opera Antigona od Išy Krejčího – TV premiéra v roce 1964). Dílo samozřejmě inspirovalo mnoho světových literátů (např. i českého filosofa Jana Patočku), ale určitě i společnost, kterou myšlenka díla nutila k zamyšlení. Ke vzniku nového směru ale Antigona nepřispěla. K dílu není doložená žádná kritika a z hlediska dnešní společnosti je kniha vnímána kladně až nadčasově.
Děj hry se odehrává před královským palácem v Thébách ve starověkém Řecku za vlády Kreonta. , Kreon je bratr Lokasty, matky Antigony. Antigona měla otce Oidipa, matku Iokastu, sestru Isménu a bratry Eteokla a Polyneika. Po smrti krále se Eteokles s Polyneikem ujali vlády. Eteoklés však brzy svého bratra zbavil vlády a vyhnal ho ze země. Ten spolu s jinými vladaři podnikl výpravu proti Thébám, při níž oba bratři zahynuli. Králem se stal Kreón a rozhodl, že Eteoklés bude na rozdíl od vlastizrádce Polyneika řádně pochován. Mrtvolu Polyneika tedy nechali Thébané z Kreónova příkazu nepohřbenou, protože by se dopustili vlastizrady. Oidipova dcera Antigona se však rozhodla mrtvého bratra pohřbít. Když byla přivedena před krále, veřejně obhájila svůj čin, ale nenechala se zastrašit ani smrtí. Kreón nařídil, aby byla Antigona zaživa zazděna do královské hrobky. Vzápětí přišel ke králi věštec a oznámil, že se bohové na Kreónta rozzlobili a žádají jej, aby odvolal svůj krutý trest. Rozhodl se tedy vrátit Antigoně svobodu, ale když přišel ke hrobce, tak už bylo pozdě, našel Antigonu oběšenou. Následovala zoufalá smrt Antigonina snoubence a Kreóntova syna Haimona a vzápětí i jeho matky Eurydiké. Kreón poté svých činů litoval a žádal bohy, aby ho zbavili života.
Myslím, že autor chtěl, abychom se jako diváci zamysleli nad tím, zda jsou vyšší zákony božské (morálka) nebo zákony dané panovníkem. Autor kritizoval a narážel na změny vlády v Řecku, kde měli demokracii, ale vladaři chtěli vládnout absolutisticky (Kreón). Také poukazuje např. na to, že když si něco uvědomíme a svých činů opravdu litujeme, může být už někdy pozdě. Další myšlenka byla ta, že pravda a morální pravidla mohou zvítězit, i když fyzicky podlehneme.
Hlavními postavami jsou Antigona, Isméne, Kreón a Haimón. Vedlejšími postavami jsou např. Eurydiké nebo bratři Polyneikos a Eteokles (děj se odehrává až po jejich smrti, proto vedlejší). Antigona je dcera Oidipa, snoubenka Haimóna. Vyniká odvážností cílevědomostí a je odhodlaná nést za své činy následky. Bojovala proti nespravedlnosti stála si za tím. Mladší sestra Antigony, Isméne, nejprve nebyla tak odvážná, ale později se sestry zastala (byla rozhodnutá sdílet sestřin trest spolu s ní). Kreón byl krutý, nemilosrdný a neústupný thébský král, který na nikoho nebral ohledy (ani na svého syna Haimóna). Jednal a nemyslel na následky svých činů, což se nakonec obrátilo proti němu. Haimón byl syn Kreónta a Eurydiké. Miloval Antigonu a nedokázal bez ní žít, a tak spáchal sebevraždu. Nedbal otcových příkazů. Bratři Antigony Polyneikos a Eteokles se přeli o trůn.
Kniha se skládá z pěti dějství. Každé dějství končí zpěvem sboru. Začíná prologem, ve kterém vypráví Antigona sestře Isméně rozhodnutí Kreónta o pohřbení bratra. Antigona dochází k přesvědčení, že je správné pořbít i druhého bratra. Tato část je vyprávěna retrospektivně, stejně jako epilog. V epilogu příchází nejprve první posel se zprávou, že byl svědkem smrti Antigony a Haimona. Druhý posel informuje krále o smrti jeho manželky. Kreón chce zemřít, náčelník sboru mu však říká, že si musí počkat. Zbytek děje se odvíjí chronologicky. Kompozice díla má průběh v pěti bodech. V expozici (rozhovor Antigony a Isméne před palácem; poznání hlavních postav), kolizi (Antigona se rozhoduje i přes zákaz bratra pohřbít), krizi (po odhalení tohoto činu vysloví Kreón rozsudek – odsouzení Antigony), peripetii (zvrat po rozhovoru Kreónta s věštcem Teiresiasem, kde si Kreón začíná uvědomovat svou chybu) a v katastrofě (smrt; zvrat v osobnosti Kreónta – výčitky svědomí). Verše v textu mají nepravidelný rytmus. Jazyk, kterým je kniha psána, je zastaralý, objevuje se zde např. inverze (Jasný plápole slunce, jenž Theby sedmi branám v také kráse nikdy jsi nevzešel…), přechodník (pročež on spatřiv je)nebo archaismy (pročež, hle, jest). Ve většině je text psán přímou řečí, jelikož to je ale divadelní hra, nejsou tam uvozovky. Všimla jsem si zvláštnosti, že přívlastek stojí většinou až za podstatným jménem (ve zbroji hojné). V textu můžeme rozpoznat i kakofonii (Argejský voj štítobělý, jenž se zbrojně sem přivalil, prchati ruče svojí otěží bystřejší jsi vybídlo!).