DOKujeme :-)

Právě teď se nacházím u Andělských vodopádů ve Venezuele, kde rozjímám o nebeské chuti latinskoamerické kávy s dechberoucím aromatem. Nad mou hlavou září nebe s četnými souhvězdími a já mám pocit, že bych se mohla vznášet. Jakkoli by se ovšem mohlo zdát, že jsem se vydala na výpravu za Atlantický oceán, zavítala jsem pouze do nově otevřené kavárny DOK v Liberci. Kavárna se nachází ve zmodernizovaném nádražním doku u hlavního nádraží v Liberci. Opuštěné prvorepublikové prostory vytváří jen pět minut od samotného centra Liberce oázu klidu, kde můžete nechat své myšlenky volně plynout a přitom si vychutnat lahodnou kávu.

Interiér kavárny vás již při vstupu okouzlí svým designem. Původní dřevěné trámy, světlé tóny a vysoké stropy dodávají prostoru otevřenost, takže se ani v případě, že v kavárně nezůstane jediný volný stůl, nebude cítit stísněně. Součást komplexu tvoří také

pražírna výběrové kávy Nordbeans, jejíž část odděluje od kavárny pouze skleněná stěna, jež nabízí zákazníkům náhled do zákulisí přípravy jejich nápoje. Nezapomenutelný dojem ve mně však zanechalo především stropní osvětlení ve tvaru souhvězdí. Myslím, že přesně pro tento designový prvek bude dok mezi širší veřejností známý. Pokud si však při své návštěvě budete chtít užívat posledního podzimního sluníčka, nechybí zde ani pohodlné posezení venku, kde si svůj nápoj můžete vychutnat.

Když se mi podařilo po vstřebání prvního dojmu najít volný stůl, zjistila jsem, že se nacházím ve Venezuele. Každý stůl má totiž přiřazenou jednu zemi, jejíž název najdete na kartičce ležící na stole, podle které je pro obsluhu při placení jednodušší identifikovat, kde se zákazník nachází. Tento prakticky nepatrný detail však působí originálněji než pouze čísla a zákazník si jej lépe zapamatuje. Shodou okolností nejen země, ve které byl umístěn můj stůl, ale i káva na mlýnku pocházela z Latinské Ameriky. Po prvním doušku lahodné kávy v tak příjemném prostředí jako by mi už vůbec nic nechybělo, avšak lahodný mrkvový dort tomu všemu ještě nasadil korunu. Pokud jste stejně jako já milovníkem sladkého, doporučuji vyzkoušet cokoli z domácí pekárny, jelikož všechny varianty dortů jsou zde pečené s láskou, což na chuti okamžitě poznáte. Pokud ovšem preferujete spíše něco slaného, ani v tomto případě vás DOK nezklame, protože mají v nabídce i spoustu slaných mňamek.

Jestli vás některá z káv osloví při návštěvě kavárny natolik, že byste si ji rádi pořídili domů, naskytne se vám jedinečná možnost si balík čerstvých zrnek koupit i na doma nebo obdarovat své přátele. Celkově na mě osobně kavárna DOK působila jako velmi inspirativní místo, ideální například k vymýšlení nových projektů, psaní článků nebo jednoduše jen k posezení s přáteli. Myslím, že v sychravém počasí vám toto místo s výbornou kávou a hygge atmosférou poskytne malý únik od reality, v němž se alespoň na chvíli zastaví čas. Ať už se rozhodnete navštívit kavárnu sami či s přáteli, rozhodně neuděláte chybu.

Přinášíme ochutnávku rozhovoru s Petrem Fischerem, novinářem, držitelem Ceny Rudolfa Medka a Ferdinanda Peroutky a také absolventem našeho gymnázia.

Vycházíme z toho, že jste studoval na našem gymnáziu. Připravilo vás FXko na další studium potažmo na další život?

V určitém smyslu mě připravilo velmi dobře, jelikož to bylo takové probíjení se tou školou. Já jsem přišel na gymnázium v roce ʼ83, což byla ještě těžká normalizace, ale už se to trošku zvolňovalo. Hned vzápětí umřel Brežněv a začínala se trošku uvolňovat atmosféra ve společnosti, ale na gymplu to tolik nebylo. Takže jsme byli trochu svázaní ideologií a tím, že se učitelé trochu báli, aby někdo neřekl, že třeba někdo vyčuhuje. Jedna věc ale byla stejná, a to, že škola byla zaměřená na výkon. Tam nebylo tak důležité, jací lidé jsou, ale jaké výsledky vykazují. A my jako třída jsme to moc nebrali. Spíš jsme hledali sami sebe, tudíž jsme měli výsledky poměrně špatné a byli jsme pořád pod drobnohledem učitelů, kteří stále chtěli, abychom byli lepší a lepší. V určitém smyslu to bylo poučení ke konfliktu, ale jinak to byla škola jako každá jiná.

Petr Fischer

Minimálně ten výkon na škole zůstal… Jak se ale situace na gymnáziu změnila po pádu starého režimu, tedy po roce 1989?

Situace se uvolnila, přišel rok ʼ89, konflikty společnosti a její proměna. Člověk si uvědomil, že když cítil na gymplu, že něco není v pořádku a že společnost potřebuje uvolnění, svobodu, tak to byl ten správný směr uvažování. A správné také bylo to, že jsme se stavěli trochu na protest, samozřejmě v rámci možností.

Jak hodnotíte rozdíl mezi středoškolským a vysokoškolským studiem?

Když člověk projde vysokou školou, zjistí, že je to vlastně všude stejné. Všude máte kantory, kteří vám něco dají, a všude máte kantory, kteří vám vlastně nic nedají – tedy jenom to, že je lepší si to přečíst a naučit se to sám. Ale pak jsou lidé, kteří nepředávají vědomosti, ale spíš určitý přístup k různým věcem – svůj vlastní vhled, nějakou zkušenost, vlastní způsob interpretace, schopnost nazírání. A pak vlastně zjistíte, že z té vysoké školy vám zbydou třeba jeden dva učitelé, jejichž jméno si pamatujete a kteří vám toho do života dali opravdu nejvíc.

Co má podle vás společného společnost komunistická a kapitalistická?

Společnou třídu ve smyslu kultu práce. V současnosti se práce ve světě proměňuje a spolu s tím i přístup k ní a vůbec to, co v lidském životě znamená. Je na ni stále kladen velký důraz a v této společnosti je středem všeho. Jet na výkon je tu vlastně přirozené. Kdybych to opět srovnal s prostředím školy,  tak je to velký problém hlavně ze strany učitelů. Myslí, že schopnost výkonu je to, co vám do života dají, ale ono to není o tom školním prostředí, ale o tom, že…

Celý rozhovor čtěte v 5. čísle Šaldovin, které vyjde již příští týden!

Doba zrychlená

Tisk a prodej 5. čísla Šaldovin se nezadržitelně blíží. Přijměte od nás krátkou ochutnávku z úvodníku vydání nazvaného Doba zrychlená.

Když Galileo Galilei pronesl za svého života slavný výrok „A přece se točí!“, tak netušil, jak moc se bude život točit v budoucnu. Vývoj společnosti, nové technologie, pohyb obyvatelstva, rychlost. Tak by se ve stručnosti dal charakterizovat náš život v tomto časoprostoru.

Ale největší kontrolu nad našimi životy teď převzalo nepřetržité vytížení. Nároky, stres, výkon a individualismus. V atmosféře lze kromě přibývajícího CO2 vycítit, že čím dál méně lidí dokáže najít čas samo na sebe. Je to snad kvůli přebytku informací, které musíme denně zpracovávat, nebo se naopak vývojem mění genetická výbava lidstva, které by teď mělo odolávat většímu zatížení? Kde je ten předěl mezi chaosem a řádem?

Dočtěte se více v pátém čísle!