GET TO KNOW OUR CREW: Veru Šípková

V tomto krátkém rozhovoru bychom vám rádi představili Verču Šípkovou z kvinty, která tvoří polovinu z nového šéfredaktorského dua!

Jaký byl pro tebe návrat do školy? Těšila ses na něj?

Do školy jsem se hodně těšila, jen jsem se nervovala z testů, které jsme měli psát. Nakonec se ukázalo, že nervozita byla zcela zbytečná. Líbí se mi, že na všech učitelích je vidět, jak jsou rádi, že nás mají zpátky ve škole.

Jak by ses popsala třemi slovy?

Veselá, ctižádostivá, šťastná

Co ráda děláš ve volném čase (kromě přispívání do Šaldovin)?

Ve svém volném čase dělám biatlon. Moc mě baví jezdit na běžkách a střelba k tomu to jen zlepšuje. V létě sice běháme a někdy jezdíme na kolečkových lyžích, ale i to si užívám. Jinak hodně čtu, nejraději mám fantasy a dobrodružnou literaturu. Teď zrovna Hraničářova učně, všem vřele doporučuju. Také hraju na kytaru a teď se učím na ukulele.

Co tě přimělo přidat se do Šaldovin?

Když jsme s kamarádkou viděly plakáty o zakládání nových novin, šly jsme to prozkoumat. Potom mi to trochu překazil lyžařský výcvik, ale vetřela jsem se zase zpátky :-). K psaní do Šaldovin mě inspirovala Rory ze seriálu Gilmorova děvčata a naše bývala učitelka češtiny paní Havrdová.

Těšíš se na příští rok až to jakožto šéfredaktorské duo s Anežkou rozjedete?

Těším se, ale jak už to bývá, taky se bojím. Doufám, že budeme Šaldoviny jen vylepšovat, ale laťka je nasazená vysoko :-).

Co byl zatím tvůj nejšťastnější okamžik v životě?

Šťastných okamžiků se v mém životě odehrálo nespočet. Když jsem vyhrála první medaili, když jsem se dostala na gymnázium, nebo chvíle strávené na letním táboře. Opravdu si nejde vybrat jednu.

Máš nějaký oblíbený citát?

Není to úplně citát, ale když si po závodě stěžujeme na špatný výsledek, tak náš trenér říká: na kdyby se nehraje.

DISTANČNÍ VÝUKA: GFXŠ (třetí ročník)

Tento rozhovor s námi uskutečnil Lukáš K. (Díky za Tvůj čas!)

Jak probíhá distanční výuka na vaší škole? Kolik hodin strávíte učením online a kolik sami?

Já osobně mám minimálně dvě online hodiny denně ale většinou spíš víc. Třeba ve čtvrtek jedu od půl osmé až do tří skoro bez přestávky. Ale vím, že někteří moji spolužáci mají třeba jeden den úplně volno – holt si líp zvolili semináře. Já sám se popravdě moc neučím… Vždy jen splním úkoly, které jsou zadané a jsem rád, že mám klid.

Umíte si zorganizovat čas?           

Úplně si to nemyslím. Rozhodně mi to šlo líp na jaře. Teď už mě distanční výuka tolik nebaví a asi jsem zlenivěl. Na jaře jsem zvládal všechny úkoly v pohodě, někdy dokonce i  s předstihem. Teď se každou chvíli přistihnu, že úkol je zadaný týden a já ho dělám v den, kdy se má odevzdat. Na jaře jsem dokonce zvládal doma i posilovat to už jsem taky vypustil…

Jaké vidíte výhody na distančním způsobu vzdělávání?

Pokud člověk chce, může se věnovat jen těm předmětům, které ho zajímají a které mu k něčemu  budou. Taky mi vyhovuje to, že nemusím tak brzo vstávat, protože spoustu času ušetřím tím, že nemusím cestovat do školy. Taky je fajn, že si nemusím připravovat svačiny. Kdykoliv mám hlad, skočím si do kuchyně a prostě si něco dám. To samé s obědy. Nepovažuji se za žádného šéfkuchaře, ale i moje výtvory chutnají líp než mnohá jídla ze školní jídelny.

Jaké vidíte nevýhody na distančním způsobu vzdělávání?

Štve mě, že na školu prostě kašlu. Nebaví mě, sedět u počítače a poslouchat jak na mě z něj učitelé mluví. Je hrozně těžké se koncentrovat na výuku. Ve škole jsou telefony při hodinách zakázány, to víme všichni. Stejně se ale na ten telefon čas od času během hodiny „nelegálně“ používáte. Když si toho učitel všimne tak vás napomene a vy zase věnujete pozornost probírané látce. Když si ale vypnu kameru, učitel nemá nejmenší šanci. Vím, že si škodím hlavně sobě, když nedávám pozor, ale často prostě nejde udržet pozornost.

Máte pocit, že se při distanční formě vzdělávání opravdu učíte? Rozveďte prosím.

Myslím, že se učím. My všichni se učíme, ale myslím, že se tak úplně neučíme to co, se máme učit do školy. Rozhodně jsme se všichni naučili pracovat v nových prostředích (Google Meet nebo Zoom). Komunikace mezi námi a učiteli taky vypadá trochu jinak, než jsme zvyklí a o komunikaci s ostatními spolužáky ani nemluvě. Já osobně jsem se třeba podle mého názoru posunul v hraní na kytaru, protože mám mnohem víc času se kytaře věnovat a hraju opravdu každý den. Taky si myslím, že jsme se všichni museli naučit jak to doma přežít s ostatními členy domácnosti, protože věřím tomu, že ne vždy to bylo snadné. Takže abych odpověděl na otázku: ano mám pocit, že se při distanční formě vzdělávání opravdu učím, ale učím se spíše věci, které se školou moc nesouvisí. Naopak mám pocit, že moje školní znalosti jsou den ode dne menší.

Jak se stavíte ke kamerám při online hodinách? Musíte je mít zapnuté? Zapínáte si je? Proč?

Já ji většinou mívám zapnutou. Přijde mi to fér vůči učitelům, kteří ji také mívají zapnutou. Argumenty jako, že jsem teď vstal a jsem neupravený, mi přijdou absurdní. Chápu, že kluci tohle asi vidí z jiného úhlu pohledu než holky, ale s většinou svých spolužáků se známe skoro sedm let a většinu z nich jsem asi viděl v horším stavu, než rozcuchání po ránu. I kdybych měl brát v potaz třeba jen tělocvik. Na většině hodin mám zapnutou kameru a na těch kde ne, tak dost často nemá zapnutou kameru ani vyučující.

Máte motivaci se učit? Měnila se nějak v čase?

Motivace byla na jaře, kdy distanční výuka vypadala jako 14 denní prázdniny. Vlastně do léta jsem se pořád učil, protože jsem věřil tomu, že až se po prázdninách vrátíme do školy, učitelé budou chtít psát testy z věcí probraných distančně. V září to ale vypadalo všelijak a my se někdy v říjnu nebo kdy vrátili ze školy zase domů za obrazovky. Teď už popravdě motivaci nemám skoro žádnou. Říkám si, že až to učivo budu potřebovat, nějak se to naučím. Dalo by se říct, že odkládám věci na pozítří, abych měl zítra celý den volno.

Jak byste zhodnotili úroveň své psychické pohody během distanční výuky v čase?

S psychickou pohodou jsem asi nikdy neměl problém. Jasně, štve mě, že jsou zavřená sportoviště, nemůžu chodit na tréninky a ani ven s přáteli. Na druhou stranu nikdy jsem nebyl typ člověka, co si nevystačí sám se sebou. Občas, většinou když je ošklivé sychravé počasí, se mi stává, že nemám absolutně žádnou vůli něco dělat a nejsem schopný dělat vůbec nic. To se mi ale za celou distanční výuku stalo asi třikrát, takže nic dramatického.

Jakou strukturu má nyní váš běžný den?

Vstávám většinou tak půl hodiny až hodinu před první hodinou. Potom sedím u online hodin a snažím se dávat pozor. Někdy musím vařit, někdy uvaří třeba brácha, nebo vaříme spolu. Po tom co skončí online hodiny, si většinou dělám chvíli pauzu a dělám něco, co se školou nesouvisí. Jdu třeba ven, nebo hraju na kytaru nebo si čtu. K úkolům se vracím většinou spíš v odpoledních hodinách a na večer. Sice se neučím, protože testy moc nepíšeme, ale stejně většinou chodím sát celkem pozdě.

Máte nějaké tipy pro zpestření domácího vzdělávání, které byste doporučili ostatním studentům?

Najděte si nějakou činnost, která vás bude naplňovat a kterou jste si vždycky chtěli zkusit a zkrátka nebyl čas. Můj strejda, když byl v karanténě, například doma postavil vířivku. Jedna moje kamarádka začala vyšívat. Dobré je taky třeba sledovat filmy a seriály, na které za normálního provozu není tolik času. Taky teď doma víc čtu knížky.

Vyhovuje vám distanční forma vzdělávání? Chcete zpátky prezenční výuku? Proč?

Distanční výuka má své výhody i nevýhody. V něčem mi vyhovuje, ale sám na sobě pociťuji, že můj přístup ke škole teď není nic moc. Chtěl bych zpátky do školy, kdyby to znamenalo, že zase bude normální život a budeme moci i sportovat a scházet se s lidmi. Chci do školy asi i tak, protože se tam prostě naučím víc než doma. Zároveň ale až půjdeme do školy, už druhý den si budu přát, abych zase mohl zůstat doma.

Máte nějaké motto do této nelehké doby?

Mám, ale vlastně nemám. Nemůžu se totiž pořád rozhodnout, jestli mám říkat: „Stay positive!“ nebo „Stay negative!“

DISTANČNÍ VÝUKA: GFXŠ (maturitní ročník)

V tomto rozhovoru jsme se dotazovali Barbory Tarabcové. (Díky za Tvůj čas!)

Jak probíhá distanční výuka na vaší škole? Kolik hodin strávíte učením online a kolik sami?

Momentálně se většinu času učím sama, jelikož jsme měli možnost vyškrtnout si 5 předmětů, které nepotřebujeme a na které nebudeme muset dále chodit. To mi hodně pomohlo a ušetřilo spoustu hodin, které můžu věnovat přípravě na maturitu či přijímačky.

Kolik hodin to je přesně nedokážu říci. Každý den je to jinak.

Umíte si zorganizovat čas?

Troufnu si říct, že jsem se to za tu dobu, co jsme doma, docela slušně naučila.

Jaké vidíte výhody na distančním způsobu vzdělávání?

Nemusím nikam dojíždět, což mi ušetří docela hodně času. Můžu si vybrat, čemu se budu hlavně věnovat a v čem spíše polevím a když už jsem z toho všeho unavená, můžu se téměř kdykoliv zvednout a jít se projít. Taky můžu déle vstávat a celkově mám víc času sama na sebe.

Celkově je to změna a ty jsou občas dobré. Člověk má šanci vyzkoušet si něco nového a může ho to v hodně směrech posunout.

Jaké vidíte nevýhody na distančním způsobu vzdělávání?

Určitě to, že se nesetkávám pravidelně se spolužáky a samozřejmě zrušení všech školních akcí jakožto i maturitního plesu ☹.

Máte pocit, že se při distanční formě vzdělávání opravdu učíte? Rozveďte prosím.

Ze začátku jsem upřímně takový pocit neměla, ale teď se mi to zdá celkově dobře nastavené. Už si umím zorganizovat čas, a i učitelé už ví co a jak. Navíc se termíny maturit a přijímaček stále přibližují a vím, že už se prostě učit musím.

Jak se stavíte ke kamerám při online hodinách? Musíte je mít zapnuté? Zapínáte si je? Proč?

Musíme je mít zapnuté pouze na hodinách cizích jazyků, popřípadě při nějakém zkoušení, což mi přijde logické a nevadí mi to.

Máte motivaci se učit? Měnila se nějak v čase?

Mám! Vím, že se bez toho nedostanu na tu svoji vysněnou školu, a to mě dost žene dopředu. Ze začátku této situace jsem ale tak velkou motivaci neměla.

Jak byste zhodnotili úroveň své psychické pohody během distanční výuky v čase?

Na jednu stranu je tahle situace už neskutečně moc dlouhá a to, že vlastně nikdo neví, jak dlouho bude ještě trvat, mě občas dost děsí.

Na stranu druhou ale nemusím tak brzo vstávat, stíhám si ráno i zacvičit, dlouho snídat nebo se jít projít ven, což mi hodně pomáhá. Také se domů nevracím tak pozdě a přijde mi, že mám o hodně více energie.

Jakou strukturu má nyní váš běžný den?

Vstávám zhruba v 7 hodin a jdu si zacvičit jógu a zameditovat. Pak se jdu trochu nadýchat čerstvého vzduchu, udělám si snídani a dlouho snídám. Potom mám většinou nějaké online hodiny, úkoly anebo dělám věci k maturitě. Pak si jdu uvařit oběd a po obědě se učím na přijímačky. Zhruba ve čtyři odpoledne se jdu projít ven/ zaběhat si /zacvičit si a načerpat tak novou energii a poté pokračuji s věcmi do školy nebo uklízím. Po večeři už většinou jen omrknu sociální sítě (to teda i přes den občas, ale vypnuté notifikace mi dost pomáhají to co nejvíce omezit), jsem s rodinou nebo hraju na kytaru. Spát chodím tak v 10 a před spaním si vždycky čtu a protáhnu se u nějakého zajímavého podcastu.

Máte nějaké tipy pro zpestření domácího vzdělávání, které byste doporučili ostatním studentům?

Asi to chození ven do přírody. Je to pro mě super odreagování a načerpání nové energie. Jinak také občas střídám místa, na kterých se učím.

Vyhovuje vám distanční forma vzdělávání? Chcete zpátky prezenční výuku? Proč?

S tím, jak máme teď nějaké předměty i zrušené, by mi přišla prezenční výuka zbytečná. Navíc bychom museli být určitě zase v homogenních skupinách, což by to celé ještě zkomplikovalo. Momentálně mi to vyhovuje, ale pevně doufám, že příští rok už vše bude v normálu.

Máte nějaké motto do této nelehké doby?

Nic chytrého mě teď bohužel nenapadá, ale asi by to bylo něco jako snažit se na tom vidět i ty dobré věci, vytěžit z téhle šílené situace maximum a nenechat se tím skolit.

Jsme v tom všichni spolu a já vás na dálku všechny objímám a posílám hodně síly a trpělivosti!

Get to know our crew: Dominik Serebrianský

Další rozhovor s dalším členem redakce. Tentokrát s naším překladatelem Dominikem Serebrianským. Dominik se zajímá o dopravu a rád vaří. A jaké je jeho nejoblíbenější jídlo? To už si přečtěte sami.

Čemu se věnuješ ve svém volném čase?

Mými největšími koníčky jsou asi vaření a doprava. Co se týče vaření, tak se snažím objevovat nové recepty, pročítám kuchařky, časopisy, zbožňuji listování akčními letáky, abych zjistil, co bych kde mohl nakoupit… Vaření jako takové mě učarovalo již asi před šesti lety, ale doprava mě fascinuje už podstatně déle. Zbožňuji jízdu vlakem, tramvají nebo autobusem. Co se týče jiných dopravních prostředků, jako jsou například letadla, lodě, auta apod., tak těm jsem nikdy nepřišel na chuť a myslím, že se tak ani nestane. Také jsem zapomněl zmínit, že velmi rád sleduji historické seriály, jako poslední jsem viděl životopisný seriál o Kateřině Aragonské, která mě jako historická osobnost velmi zaujala a chtěl bych si o ní něco přečíst. Já nepatřím k těm, kteří by rádi sportovali, jelikož sporty nesnáším a nikdy bych se ani do žádného sportovního kurzu nepřihlásil, protože by mě to nebavilo a také by mě tam ani nikdo nevzal, protože jsem úplně nemožný…

Jaké jídlo máš nejradši?

Musím říct, že ve své podstatě je pro mě tato otázka velmi složitá… Já nemám vyhrazené nějaké opravdu nejoblíbenější jídlo, ale kdybych si měl vybrat, tak by to byly krémové polévky nebo jinak svíčková omáčka :-). Z krémových polévek mám nejraději dýňovou, mrkvovou nebo cuketovou. Také rozhodně nepohrdnu např. hráškovou nebo špenátovou polévkou, které taky zbožňuji ;-). Svíčkovou omáčku mám nejraději od babičky, z králíka. Ta je, troufám si říct, bezkonkurenční. 

Co bys chtěl dělat, až dostuduješ gymnázium?

O tomto jsem už prakticky rozhodnutý od doby, kdy jsem nastoupil do 1. třídy na základní školu. Vždy jsem byl fascinován učiteli, jak dovedou vše hezky vysvětlit, a tak jsem se rozhodl, že bych se taky jednou chtěl stát učitelem. Naštěstí mě to ani doteď neopustilo a došel jsem k závěru, že bych chtěl učit němčinu a češtinu na střední škole nebo němčinu na jazykovce, protože mě to nesmírně baví. Doufám, že mi to vydrží.😉

Jsi spíše introvert nebo extrovert?

Po pravdě vlastně nevím, nikdy jsem nad tím příliš nepřemýšlel. Myslím si ale, že jsem spíš introvert. Nikdy jsem nebyl příliš společenský, neuměl jsem navazovat moc přátelství. Dovolil bych si tvrdit, že jsem nikdy extrovert nebyl a pravděpodobně se ze mě extrovert nikdy nestane…

Studuješ radši doma nebo ve škole?

Musím říct, že po zkušenostech s jarní karanténou jsem se modlil, aby už distanční výuka nikdy vyhlášena nebyla, protože jsem si neuměl příliš zorganizovat učivo a podobně. Při podzimní výuce z domova už mi to tak strašně náročné nepřipadá, vše se stalo daleko přehlednějším, zavedl se jednotný systém, dokonce máme i mnohem více online hodin nežli v loňském školním roce, což nám jistě pomůže danou látku lépe pochopit, než si ji jen přečíst z papíru… Samozřejmě chodím do školy velmi rád, naučíme se několikanásobně větší objem látky, udržujeme společenský kontakt jak s učiteli, tak se spolužáky, což se nám při distanční výuce nepoštěstí. Lépe přeci komunikujeme bez prostředníka, jakým je právě počítač či mobilní telefon…

Co si slibuješ od nového roku?

Já především doufám, že COVID-19 zanikne a že budeme moci žít bez strachu a napětí, které nás dennodenně obklopují. Hlavně to musíme všichni vydržet a dodržovat opatření, která nám byla stanovena, aby koronavir navždy zmizel… Věřím, že se všichni vrátíme v co nebližší době zpět do normálního života… Do nového roku přeji všem hodně zdraví a štěstí :-).

Je nějaké místo, kam se rád vracíš?

Vždy se rád vracím domů, protože je sice všude dobře, ale doma nejlíp :-).

Líbí se Ti v Šaldovinách?

Ano, předčilo to moje očekávání. Překlady článků je myslím dobrá věc, která nás dokáže mnohé naučit… Oceňuji snahu všech, kteří se v Šaldovinách angažují. Šaldoviny vnímám jako pokrokovou organizaci, která se neustále rozvíjí. Smekám před všemi, kteří Šaldoviny od prvopočátku založili, jelikož je vidět, že si jdou za svým snem a cílem, a je neuvěřitelné, že to dotáhli až takhle daleko.

Přinášíme ochutnávku rozhovoru s Petrem Fischerem, novinářem, držitelem Ceny Rudolfa Medka a Ferdinanda Peroutky a také absolventem našeho gymnázia.

Vycházíme z toho, že jste studoval na našem gymnáziu. Připravilo vás FXko na další studium potažmo na další život?

V určitém smyslu mě připravilo velmi dobře, jelikož to bylo takové probíjení se tou školou. Já jsem přišel na gymnázium v roce ʼ83, což byla ještě těžká normalizace, ale už se to trošku zvolňovalo. Hned vzápětí umřel Brežněv a začínala se trošku uvolňovat atmosféra ve společnosti, ale na gymplu to tolik nebylo. Takže jsme byli trochu svázaní ideologií a tím, že se učitelé trochu báli, aby někdo neřekl, že třeba někdo vyčuhuje. Jedna věc ale byla stejná, a to, že škola byla zaměřená na výkon. Tam nebylo tak důležité, jací lidé jsou, ale jaké výsledky vykazují. A my jako třída jsme to moc nebrali. Spíš jsme hledali sami sebe, tudíž jsme měli výsledky poměrně špatné a byli jsme pořád pod drobnohledem učitelů, kteří stále chtěli, abychom byli lepší a lepší. V určitém smyslu to bylo poučení ke konfliktu, ale jinak to byla škola jako každá jiná.

Petr Fischer

Minimálně ten výkon na škole zůstal… Jak se ale situace na gymnáziu změnila po pádu starého režimu, tedy po roce 1989?

Situace se uvolnila, přišel rok ʼ89, konflikty společnosti a její proměna. Člověk si uvědomil, že když cítil na gymplu, že něco není v pořádku a že společnost potřebuje uvolnění, svobodu, tak to byl ten správný směr uvažování. A správné také bylo to, že jsme se stavěli trochu na protest, samozřejmě v rámci možností.

Jak hodnotíte rozdíl mezi středoškolským a vysokoškolským studiem?

Když člověk projde vysokou školou, zjistí, že je to vlastně všude stejné. Všude máte kantory, kteří vám něco dají, a všude máte kantory, kteří vám vlastně nic nedají – tedy jenom to, že je lepší si to přečíst a naučit se to sám. Ale pak jsou lidé, kteří nepředávají vědomosti, ale spíš určitý přístup k různým věcem – svůj vlastní vhled, nějakou zkušenost, vlastní způsob interpretace, schopnost nazírání. A pak vlastně zjistíte, že z té vysoké školy vám zbydou třeba jeden dva učitelé, jejichž jméno si pamatujete a kteří vám toho do života dali opravdu nejvíc.

Co má podle vás společného společnost komunistická a kapitalistická?

Společnou třídu ve smyslu kultu práce. V současnosti se práce ve světě proměňuje a spolu s tím i přístup k ní a vůbec to, co v lidském životě znamená. Je na ni stále kladen velký důraz a v této společnosti je středem všeho. Jet na výkon je tu vlastně přirozené. Kdybych to opět srovnal s prostředím školy,  tak je to velký problém hlavně ze strany učitelů. Myslí, že schopnost výkonu je to, co vám do života dají, ale ono to není o tom školním prostředí, ale o tom, že…

Celý rozhovor čtěte v 5. čísle Šaldovin, které vyjde již příští týden!