PROSLOV O MALÝCH ŽENÁCH

Milí pánové a milé dámy, dovolte mi, abych Vám představil knihu, jejíž výběr měl být pro studenta osobně překvapivý. Můj výběr padl na román Malé Ženy od Louisy May Alcottové, americké spisovatelky 19. století. Pokaždé, když jsem komukoliv sdělil, co právě čtu, muselo následovat vysvětlení, že jde o školní záležitost, protože obecně kniha nemá příliš značné množství čtenářů z řad adolescentních mužů. Prvek překvapivosti, tedy určitě splněn.  

Jako před každou knihou, kterou člověk čte, se i zde vyskytl zarytý zvyk předběžně si vytvořit obrázek ještě před poznáním, nesoudit knihu podle obalu je téměř nemožné. Osobně jsem čekal realistickou nudu, zdlouhavý popis skutečnosti či pojednání o dobových sociálních poměrech žen v americkém 19. století, nic co by znělo jakkoliv zajímavě. Zde jsme přímými svědky případu, ve kterém byly předsudky přímo převrácené realitě. Ve skutečnosti velice příjemné vyprávění o čtyřech mladých ženách procházejících různými životními etapami podle věku. Od dětských let po úplné dozrání. Vyprávění ze vzpomínek na dětství autorky má ideální rychlost pro klidné večerní čtení, nenajdeme zde ani dynamickou akci smíchanou se vzrušením, ale ani proslulou táhlost ruského realismu. Zkrátka a dobře se jedná o superčtivou záležitost.

Ne nadarmo se z tohoto románu stalo klasické dílo literatury Spojených států. Něžný příběh se stal dokonalým obrazem kultury běžného života během občanské války severu proti jihu. Avšak téma války je zde spíše políbeno, než že by bylo hlavním motivem. Jeho vliv je ovšem nemalý. Hlavním leitmotivem je dozajista výchova. Skutečně fascinující věc je, že kniha se stala jakousi výchovnou pomůckou sama, protože v mnohých amerických školách ji dodnes můžeme vidět jako povinnou četbu. Louisa May Aclottová by se dala nazvat takovou Boženou Němcovou v yankee stylu.

Z mé strany je tomu konec, děkuji vám za pozornost.

Kryštof Klíma

Rez a sláva

„Zase pojedeme nějakou starou herkou, hlavně že platíme nekřesťanské peníze.“ Tuto hlášku nejednou slýchávám ve chvíli, kdy se ze zatáčky vynoří autobus, jenž na první pohled vykazuje známky dlouholetého používání. Bohužel nelze v těchto případech uvedené tvrzení neoznačit za pravdu, avšak zkusme se na celou problematiku podívat z opačné strany.

Olomouc v Liberci (foto: Jiří Beneš)

Liberecký vozový park městské hromadné dopravy skrývá mnohá zákoutí. Ta tvoří ojeté autobusy a tramvaje z jiných měst. Začněme s nejzachovalejšími, tedy standardními i kloubovými mercedesy z různých německých a rakouských měst, poté postoupíme přes taktéž kloubové autobusy typu Citybus ze Zlína a skončíme u „mňoukajících“ tramvají z Olomouce. Nesmíme opomenout ani přes dvacet let staré karosy z Prahy, ty se staly pro období nákupu ojetin zcela charakteristickými. Do provozu už nezasahují, zlí jazykové ale donedávna tvrdili, že se mohou vrátit.

V tento okamžik se vracím na domnělou zastávku, autobus už zastavuje a dveře se trhavě otevírají. Je cítit pálící se prach a nafta. Běžím na jednu z mála volných sedaček a vzápětí podle stavu zadní strany sedačky umístěné přede mnou poznávám, že na mé sedačce seděl již nemalý počet vandalů. Všímám si spousty prasklin ve zdrsněném podlahovém linu. Dveře se za známé melodie trhavě zavírají a autobus se při vrzavých zvucích rozjíždí.

Za jízdy se opět celým autobusem rozléhají od spolucestujících nadávky na jeho stáří a stav. Já se nicméně nacházím v utopickém světě – aniž bych opustil své rodné město, mohu se projet po Schwerinu, Zlíně, Praze, Olomouci, Innsbrucku, Ostravě či Frankfurtu. To vše s naprosto autentickými vozidly, protože většinou nechybí ani původní lakování a interiér. Mé cesty hromadnou dopravou netrvají dlouho, a tak při výstupu mi nezbývá než doufat, že při další jízdě poznám zase jiné město.

Praha v Liberci, dnes již minulost (foto: Jiří Beneš)

Při všech těchto představách nesmíme zapomínat na nejdůležitější věc. Hromadná doprava se ve městech zřizuje z jediného důvodu, a sice přepravy pasažérů z bodu A do bodu B. Toto dokáže většinou splnit jak dvacet let stará a zkorodovaná karosa, tak i nejmodernější klimatizovaný autobus polské produkce, no ne?

Ostrov zvaný karanténa

Stejně jako si miliony lidí po celém světě pamatují, co právě dělali, když se dozvěděly o útoku na Dvojčata, tak se do paměti většiny studentů zapíše den, během kterého se rozhodlo o zavření škol. My jsme zrovna byli u babičky a vychutnávali si její výbornou bábovku. Mezi výkřiky radosti zazněly i hlášky typu: „Tak snad to vydrží alespoň pár dní…“ Od té doby se toho ale mnoho změnilo. Pojďme se tedy ohlédnout za tím necelým rokem, který od toho okamžiku uplynul, a porovnat náš přístup k distanci včera a dnes.

Školy sice osiřely a nyní zejí prázdnotou (pokud pomineme první a druhé třídy), ale zato internet bojuje s přetížením. Každý den všichni žáci zapnou počítač, hledí do obrazovek, dokud nepadnou vysílením, nebo dokud jim nespadne wifi. Někdo má víc online hodin, jiný zase dostává jen úkoly. Jedno je však pro téměř každého stejné: školy své studenty rozhodně nenechají zahálet. Zprvu mne to děsilo, sednout si k notebooku a třeba jen promluvit do mikrofonu. Dnes už to považuji za tu nejjednodušší věc pod sluncem.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gymn%C3%A1zium_F.X.%C5%A0aldy#/media/Soubor:Liberec,GFX%C5%A0_po_rekonstrukci%C5%A1t%C3%ADt.JPG

Jedno mi však stále chybí, to jest kontakt s učiteli i spolužáky. Když se například pod úkolem objeví komentář: „Prosím opravte to, je tam chyba.“ nepoznám, zda se při psaní učitel shovívavě usmíval nebo soptil hněvem. Jestli mi ve škole výuka připadala nezajímavá, tak se nyní mohu nudou ukousat. Při fyzické přítomnosti v lavicích lze výklad alespoň zpříjemnit vtipnou poznámkou. Kdybychom si však z ničeho nic všichni na videokonferenci zapli mikrofon a snažili bychom se pobavit ostatní, měli bychom z výuky úplnou bramboračku (jak říká jedna naše paní učitelka).

Co mi ale přijde pozitivní je, že nemusím řešit, co si na sebe vezmu nebo jak se učešu. Přes rozmazaný obraz na kameře stejně nikdo nepozná, jestli vypadám jako Angelina Jolie, nebo zda se kreace na mé hlavě blíží spíše účesům našich předků z pravěku.

Koronavirus nepochybně změnil náš život. Občas, když už celé město spí a já ještě sedím ve své světničce a koukám do počítače, připadám si jako trosečník na ostrově obklopeném mořem úkolů. Na ostrově zvaném Karanténa. Jenomže místo Pátka na mě zpoza rohu vždycky vykoukne jen další proticovidové opatření. Ale neklesejme na mysli, vždyť i pro Robinsona nakonec přijela loď a zachránila ho.

„Bowling na sáňkách“ aneb kdo se vyhne, přežije

Každý z nás jako malý zbožňoval sáňkování, nemám pravdu? I s přibývajícím věkem se k němu všichni rádi vracíme, protože nám přináší zpět vzpomínky z dětství. Dost možná je tomu tak, také z toho důvodu, že se při něm člověk jako dospělý baví ještě líp než dřív. V letošním roce, kdy se z důvodu celosvětové pandemie uzavřely lyžařské areály s vleky, popularita sáňkování ještě vzrostla.

Možná jste na sociálních médiích zaznamenali i zmínku o otevření přírodní sáňkařské dráhy startující u rozhledny Černá Studnice, která se nachází nedaleko za humny. Oficiálně zpřístupnili organizátoři v letošní sezóně 16. ledna dráhu veřejnosti. My v redakci jsme reklamě na sociálních sítích neodolali a hned v den otevření jsme vyrazili vstříc sněžnému dobrodružství.

Z důvodu úspory vlastní energie jsme se rozhodli využít nabídky vypůjčení saní za 200 korun (+500 korun záloha) u rozhledny, abychom se s nimi netáhli do kopce.  Museli jsme se tedy přizpůsobit otevírací době rozhledny. Vyrazili jsme proto již brzy ráno, abychom jsme se vyhnuli davům turistů.  Na Černou studnici jsme z Jablonce dorazili hned v 10, kdy se otvírá.

Po výšlapu na rozhledu se nám vize sjezdu dolů na saních zdála jako odměna. To jsme ale ještě netušili, že si to celé velmi idealizujeme. Po krátké pauze na čaj a výpůjčce saní, jsme celí natěšení vyrazili na začátek trasy.

Na základě promo videí a propagace ze sociálních jízd jsme si o dráze vytvořili naprosto jasnou představu. Představovali jsme si čtyřkilometrovou upravenou dráhu, po níž sjedeme až dolů k vleku u Filipa na Smržovce.  Po sjezdu prvního kopečku se nám však tato představa zhroutila přímo před očima. Dráhu sice někdo po ránu upravil, ale cesta rozhodně nebyla tak pohádkově sjízdná jako v našich hlavách. Když už jsme se náhodou rozjeli, museli jsme o sto šest brzdit, abychom nesrazili nezkušené turisty, kteří se rozhodli tou samou dráhou vyjít nahoru na rozhlednu.

Jak jsme později zjistili, podíl na stavu dráhy měli ale i organizátoři, protože trasu od sjezdovky na rozhlednu opravdu špatně označili. Nejlepší úsek přišel až na úrovni sjezdovky u Filipa. Tam se sáňky najednou rozjedou rychlostí blesku. Doporučujeme ale dávat si stále pozor na postranní závěje, protože při nárazu vám hrozí katapultace do sněhu stejně jako nám.

Na konci dráhy u lyžařského vleku nás přivítaly davy nadšenců z Prahy, kteří se na výlet teprve chystali. Překvapením však byli také lenoši čekající na taxi, odvážející nahoru na rozhlednu, aby se potom mohli pouze svést z kopce dolů. My jsme u stánků odevzdali sáňky, za něž nám vrátili zálohu, a zahřáli jsme se teplým čajem.

Pro zpestření zimního výletu se zdá sáňkařská dráha jako skvělý nápad, avšak musíte se dopředu obrnit proti proudícím davům turistů nebo si vzít vlastní saně, abyste si mohli vyrazit zasáňkovat již v brzkých ranních hodinách.

Do Mexika během pandemie

Dostali jste chuť na tradiční mexické tacos, enchiladas či snad tequilu na zlepšení nálady? Bohužel vám s ohledem na koronavirovou situaci neporadíme, na kdy nejlépe zabookovat do Mexika váš let. Avšak máme pro vás tip, kde alespoň skrze kulinářský zážitek okusit mexickou kulturu.

Pokud si chcete zamilovat Mexiko na talíři, zavítejte v Liberci na Soukenném náměstí do podniku „Ooh Mexicano“. Již na první pohled vás okouzlí interiér restaurace hrající všemi barvami. Sám o sobě vytváří velmi příjemnou atmosféru vybízející k posezení. Momentálně působí však tato atmosféru paradoxně smutně, protože v restauraci z důvodu hygienických opatření kromě obsluhy nenajdete nikoho, kdo by si tuto náramnou atmosféru užíval.

V momentální chvíli si tedy jídlo můžete objednat pouze k vyzvednutí či na dovážku. Mexické chutě si pak vychutnáte v pohodlí vašeho domova. Já bych sama za sebe jistě doporučila, udělat si menší procházku, při níž si jídlo vyzvednete osobně, abyste mohli alespoň nakouknout do interiéru restaurace nabitého spoustou energie. Možná zaslechnete i španělštinu z kuchyně, kde mezi pánvemi a hrnci tančí rodilí Mexičané.

Z nabídky jídel si jistě vybere každý z vašeho rodinného kruhu, ať už je milovníkem ostrých jídel, či nikoli. Osobně musím za naši redakci pochválit výběr z mnoha vegetariánských jídel. A pokud nejste milovníkem experimentů, zajisté oceníte i všem známí burger v mexické variaci.

Pokud o této relativně nové restauraci slyšíte poprvé, neváhejte ji vyzkoušet. Pokud však vybíráte podniky podle recenzí na internetu, na ty se v tomto případě nespoléhejte, protože jich moc nenajdete. Personál restaurace naopak vyzívá všechny strávníky k jejich vytvoření, aby jim pomohli k dalšímu rozvoji. Takže až nebudete mít náladu doma vařit, můžete podpořit lokální podnik „Ooh Mexicana“ a zamilovat si skrze jeho jídlo mexickou kulturu.