Ostrov zvaný karanténa

Stejně jako si miliony lidí po celém světě pamatují, co právě dělali, když se dozvěděly o útoku na Dvojčata, tak se do paměti většiny studentů zapíše den, během kterého se rozhodlo o zavření škol. My jsme zrovna byli u babičky a vychutnávali si její výbornou bábovku. Mezi výkřiky radosti zazněly i hlášky typu: „Tak snad to vydrží alespoň pár dní…“ Od té doby se toho ale mnoho změnilo. Pojďme se tedy ohlédnout za tím necelým rokem, který od toho okamžiku uplynul, a porovnat náš přístup k distanci včera a dnes.

Školy sice osiřely a nyní zejí prázdnotou (pokud pomineme první a druhé třídy), ale zato internet bojuje s přetížením. Každý den všichni žáci zapnou počítač, hledí do obrazovek, dokud nepadnou vysílením, nebo dokud jim nespadne wifi. Někdo má víc online hodin, jiný zase dostává jen úkoly. Jedno je však pro téměř každého stejné: školy své studenty rozhodně nenechají zahálet. Zprvu mne to děsilo, sednout si k notebooku a třeba jen promluvit do mikrofonu. Dnes už to považuji za tu nejjednodušší věc pod sluncem.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gymn%C3%A1zium_F.X.%C5%A0aldy#/media/Soubor:Liberec,GFX%C5%A0_po_rekonstrukci%C5%A1t%C3%ADt.JPG

Jedno mi však stále chybí, to jest kontakt s učiteli i spolužáky. Když se například pod úkolem objeví komentář: „Prosím opravte to, je tam chyba.“ nepoznám, zda se při psaní učitel shovívavě usmíval nebo soptil hněvem. Jestli mi ve škole výuka připadala nezajímavá, tak se nyní mohu nudou ukousat. Při fyzické přítomnosti v lavicích lze výklad alespoň zpříjemnit vtipnou poznámkou. Kdybychom si však z ničeho nic všichni na videokonferenci zapli mikrofon a snažili bychom se pobavit ostatní, měli bychom z výuky úplnou bramboračku (jak říká jedna naše paní učitelka).

Co mi ale přijde pozitivní je, že nemusím řešit, co si na sebe vezmu nebo jak se učešu. Přes rozmazaný obraz na kameře stejně nikdo nepozná, jestli vypadám jako Angelina Jolie, nebo zda se kreace na mé hlavě blíží spíše účesům našich předků z pravěku.

Koronavirus nepochybně změnil náš život. Občas, když už celé město spí a já ještě sedím ve své světničce a koukám do počítače, připadám si jako trosečník na ostrově obklopeném mořem úkolů. Na ostrově zvaném Karanténa. Jenomže místo Pátka na mě zpoza rohu vždycky vykoukne jen další proticovidové opatření. Ale neklesejme na mysli, vždyť i pro Robinsona nakonec přijela loď a zachránila ho.

„Bowling na sáňkách“ aneb kdo se vyhne, přežije

Každý z nás jako malý zbožňoval sáňkování, nemám pravdu? I s přibývajícím věkem se k němu všichni rádi vracíme, protože nám přináší zpět vzpomínky z dětství. Dost možná je tomu tak, také z toho důvodu, že se při něm člověk jako dospělý baví ještě líp než dřív. V letošním roce, kdy se z důvodu celosvětové pandemie uzavřely lyžařské areály s vleky, popularita sáňkování ještě vzrostla.

Možná jste na sociálních médiích zaznamenali i zmínku o otevření přírodní sáňkařské dráhy startující u rozhledny Černá Studnice, která se nachází nedaleko za humny. Oficiálně zpřístupnili organizátoři v letošní sezóně 16. ledna dráhu veřejnosti. My v redakci jsme reklamě na sociálních sítích neodolali a hned v den otevření jsme vyrazili vstříc sněžnému dobrodružství.

Z důvodu úspory vlastní energie jsme se rozhodli využít nabídky vypůjčení saní za 200 korun (+500 korun záloha) u rozhledny, abychom se s nimi netáhli do kopce.  Museli jsme se tedy přizpůsobit otevírací době rozhledny. Vyrazili jsme proto již brzy ráno, abychom jsme se vyhnuli davům turistů.  Na Černou studnici jsme z Jablonce dorazili hned v 10, kdy se otvírá.

Po výšlapu na rozhledu se nám vize sjezdu dolů na saních zdála jako odměna. To jsme ale ještě netušili, že si to celé velmi idealizujeme. Po krátké pauze na čaj a výpůjčce saní, jsme celí natěšení vyrazili na začátek trasy.

Na základě promo videí a propagace ze sociálních jízd jsme si o dráze vytvořili naprosto jasnou představu. Představovali jsme si čtyřkilometrovou upravenou dráhu, po níž sjedeme až dolů k vleku u Filipa na Smržovce.  Po sjezdu prvního kopečku se nám však tato představa zhroutila přímo před očima. Dráhu sice někdo po ránu upravil, ale cesta rozhodně nebyla tak pohádkově sjízdná jako v našich hlavách. Když už jsme se náhodou rozjeli, museli jsme o sto šest brzdit, abychom nesrazili nezkušené turisty, kteří se rozhodli tou samou dráhou vyjít nahoru na rozhlednu.

Jak jsme později zjistili, podíl na stavu dráhy měli ale i organizátoři, protože trasu od sjezdovky na rozhlednu opravdu špatně označili. Nejlepší úsek přišel až na úrovni sjezdovky u Filipa. Tam se sáňky najednou rozjedou rychlostí blesku. Doporučujeme ale dávat si stále pozor na postranní závěje, protože při nárazu vám hrozí katapultace do sněhu stejně jako nám.

Na konci dráhy u lyžařského vleku nás přivítaly davy nadšenců z Prahy, kteří se na výlet teprve chystali. Překvapením však byli také lenoši čekající na taxi, odvážející nahoru na rozhlednu, aby se potom mohli pouze svést z kopce dolů. My jsme u stánků odevzdali sáňky, za něž nám vrátili zálohu, a zahřáli jsme se teplým čajem.

Pro zpestření zimního výletu se zdá sáňkařská dráha jako skvělý nápad, avšak musíte se dopředu obrnit proti proudícím davům turistů nebo si vzít vlastní saně, abyste si mohli vyrazit zasáňkovat již v brzkých ranních hodinách.

Do Mexika během pandemie

Dostali jste chuť na tradiční mexické tacos, enchiladas či snad tequilu na zlepšení nálady? Bohužel vám s ohledem na koronavirovou situaci neporadíme, na kdy nejlépe zabookovat do Mexika váš let. Avšak máme pro vás tip, kde alespoň skrze kulinářský zážitek okusit mexickou kulturu.

Pokud si chcete zamilovat Mexiko na talíři, zavítejte v Liberci na Soukenném náměstí do podniku „Ooh Mexicano“. Již na první pohled vás okouzlí interiér restaurace hrající všemi barvami. Sám o sobě vytváří velmi příjemnou atmosféru vybízející k posezení. Momentálně působí však tato atmosféru paradoxně smutně, protože v restauraci z důvodu hygienických opatření kromě obsluhy nenajdete nikoho, kdo by si tuto náramnou atmosféru užíval.

V momentální chvíli si tedy jídlo můžete objednat pouze k vyzvednutí či na dovážku. Mexické chutě si pak vychutnáte v pohodlí vašeho domova. Já bych sama za sebe jistě doporučila, udělat si menší procházku, při níž si jídlo vyzvednete osobně, abyste mohli alespoň nakouknout do interiéru restaurace nabitého spoustou energie. Možná zaslechnete i španělštinu z kuchyně, kde mezi pánvemi a hrnci tančí rodilí Mexičané.

Z nabídky jídel si jistě vybere každý z vašeho rodinného kruhu, ať už je milovníkem ostrých jídel, či nikoli. Osobně musím za naši redakci pochválit výběr z mnoha vegetariánských jídel. A pokud nejste milovníkem experimentů, zajisté oceníte i všem známí burger v mexické variaci.

Pokud o této relativně nové restauraci slyšíte poprvé, neváhejte ji vyzkoušet. Pokud však vybíráte podniky podle recenzí na internetu, na ty se v tomto případě nespoléhejte, protože jich moc nenajdete. Personál restaurace naopak vyzívá všechny strávníky k jejich vytvoření, aby jim pomohli k dalšímu rozvoji. Takže až nebudete mít náladu doma vařit, můžete podpořit lokální podnik „Ooh Mexicana“ a zamilovat si skrze jeho jídlo mexickou kulturu.

Spasitel Biden

20. ledna tohoto roku se Joseph Robinette Biden, známý spíš jako Joe, oficiálně stal
prezidentem Spojených států.
To zní jako jednoduchá věta, popravdě souvětí, ale vyplývá z ní několik otázek:

Co je to inaugurace?

Na rozdíl od filmů o cestování časem, začneme od začátku. Inaugurace (z řeckého augur
– řecký kněz a úředník, který interpretoval let ptáků) je slavnostní událost, během které
někdo nastupuje do funkce – inaugurují se například rektoři vysokých škol nebo hlavy
států.
V případě postu prezidenta USA je to velká a populární akce, které se (pokud zrovna
neřádí korona) účastní davy lidí a kterou sleduje celý svět. (Popřípadě dvacet pět tisíc
vojáků, jako letos.)

Inaugurace ve Státech

Inaugurace prezidenta Spojených států amerických je moment, kdy si dva lidé předají
vládu nad světovou velmocí. Jde o opravdu důležitý moment, který prezidentskou kariéru
začíná a završuje. Provázejí ji různé rituály – například předání symbolických klíčků od
Bílého domu nebo nástup do pozice nejvyššího velitele FBI, CIA a NSA (NSA – národní
bezpečnostní agentura). Nový prezident dostane také kódy k atomovým zbraním.

Během inaugurace prezident přísahá na Bibli, pronáší řeč k národu a nakonec jde na mši
– poslední zmíněné zavedl prezident Franklin Delano Roosvelt. Bývá také obvyklé, že se
inaugurace účastní bývalí prezidenti a jejich manželky.

Jak to vypadalo tentokrát?

Biden inauguraci úspěšně zvládl a oficiálně se stal americkým prezidentem. Donald John
Trump se obřadu nezúčastnil. Celé shromáždění hlídali vojáci proti demonstrantům a
opatření proti koronaviru. Nakonec – bylo to v pohodě. I já jsem se obával, jestli se
nepokusí akci přerušit Trumpovi příznivci a jsem rád, že všechno proběhlo v klidu.

Co bude dál?

Článek bych rád zakončil myšlenkou, kterou jsem potkal na internetu.
Nemůžeme čekat, že pan Biden všechno zachrání, že nás spasí.
Věřím, že Joe Biden bude lepší prezident než Donald Trump, že zpátky přistoupí k
Pařížské klimatické dohodě a že se pokusí uklidnit rozbouřené vody americké společnosti.
Nevěřím však, že bude ideální a bez chyb, že nikdy neklopýtne – nevěřím, že bude
ideálním prezidentem.
A přeji všem 50 státům, jednomu federálnímu území, Kongresu, Districtu of Columbia a
všem ostatním kouskům, které dohromady tvoří puzzle zvané Spojené státy americké, aby
další čtyři roky byly co nejlepší a aby Státy byli (stejně jako České Budějovice) místem, kde
by chtěl žít každý.

Úplně na konec pro vás mám tip: jsou jím webové stránky CIA. Zkuste si tam třeba najít
Českou republiku (Czechia) – bude to zajímavé, když budete projednou hledat vy je.

Cesta za světlem

Máte dost odvahy na to, jít lesem po tmě? Jestli si na to věříte, je světelná stopovaná právě pro vás! A o co vlastně jde? Naši tělocvikáři prolezli okolí Liberce křížem krážem a připravili pro své studenty celkem tři trasy označené odrazkami. Stačí najít baterku, partu kamarádů, něco dobrého na zub a teplé oblečení a hurá na cestu.

Ta naše začala u liberecké přehrady jednoho mrazivého nedělního večera. Po prvním horolezeckém výkonu přes zamrzlé schody jsme si všichni udělali deset dřepů, abychom byli v tomto roce fit, jak nás nabádala kartička připevněná na stromě u cesty. Hned po nalezení první odrazky naše nadšení prudce kleslo, jelikož ta další se nám někam schovala. Po chvíli marného hledání, kdy už jsme skoro nahlíželi do ptačích hnízd a jezevčích doupat, nás zachránil výkřik: „Mám ji!“ Do takové situace jsme se na naší noční cestě dostali ještě několikrát, ale nakonec jsme ve zdraví dorazili k cíli.

Během cesty padlo několik hlášek a poznatků na téma: Co bychom doporučili těm, kteří půjdou po nás. Některé nejlepší bychom si zde dovolily přiložit:

Pokud se rozhodnete jít po vyšlapaných cestičkách, máte docela slušnou šanci na nalezení cíle, teda jen jestli nenarazíte na ty naše. Těch jsme totiž vyšlapali tolik, že by je za jeden večer nestihl všechny oběhat ani sám Usain Bolt.

Když nevíte kudy dál, zkuste to tím největším krpálem. Vaši tělocvikáři Vám tímto způsobem rádi pomohou zhubnout.J

Máte-li pocit, že se motáte v kruhu, jdete správně.

Jestli si myslíte, že si jen klestíte cestu místy, kam lidská noha ještě nevkročila, mýlíte se! Vaši nezdolní učitelé z FX už tu byli před Vámi.

Když už začínáte propadat trudnomyslnosti, zahrajte si na Zelenou lišku. Ta Vás nejen pobaví, ale i zahřeje!

Chtěli bychom našim učitelům tělocviku poděkovat, že nám umožnili zažít toto noční dobrodružství a povzbudit všechny, kdo ještě žádnou trasu neprošli, aby zkusili tuto nevšední stezku odvahy.

Veronika Šípková a Anežka Bémová