DOVOLENÁ VENKU, NEBO UVNITŘ?

Při výběru dovolené se téměř každý zamýšlí nad tím, zda zvolit dovolenou v zahraničí, nebo v Česku. Výběr dovolené není lehká věc. Svůj názor by měli projevit všichni členové rodiny nebo účastníci dovolené – zvážit všechna pro a proti a zvolit správnou variantu zabere mnoho času.

Už samotná cesta na dovolenou za hranice rodné země vzbuzuje v každém z nás nádech určitého luxusu a prestiže. Zvláště, přihlédneme-li k faktu, že to ještě před pár desítkami let bylo skoro nemožné. Pokud člověk zvolí dovolenou v zahraničí, pak ho čeká poznávání nové země, místních zvyků, lokálního jídla a mnoho dalšího. Navíc, pokud vybere správnou destinaci, je zde téměř neomezená možnost procvičení konverzace v cizím jazyce s místními obyvateli a v autentickém prostředí.

Na druhou stranu neznalost jazyka může způsobit velké komplikace. V případě cestování v rodné zemi by tento problém nastat opravdu neměl.

Člověk by také navíc měl znát svou vlast, než se vypraví poznávat cizí kraje. A taková dovolená v rodné zemi může být skvělou příležitostí, jak tyto znalosti nenásilnou formou nabýt. Navíc zahraniční dovolená je zpravidla vždy finančně nákladnější než pobyt uvnitř vlasti, a to už jen z důvodu nutnosti výměny cizí měny. Cestování po domovině je také většinou časově efektivnější. Z jednoho konce země na ten druhý zabere cesta rychlovlakem pouze jednotky hodin, takže je přijatelná i pro ty, kterým dlouhý pobyt v omezeném prostoru letadla či autobusu nedělá dobře.

Nakonec ale žádný univerzální návod neexistuje a volba vždy záleží na konkrétní situaci, rozpočtu a hlavně touhách cestovatele. Obecně lze ale vycházet z toho, že tuzemská dovolená je levnější a jednodušší. Což ovšem neznamená nudnější nebo horší.

Richard Hons

Jídlo a vědomí – aneb když vůle není všechno

Jez zdravě. Tuhle větu jsme zřejmě všichni slyšeli už nesčetněkrát. A každý z nás si asi více či méně uvědomuje, že důvodem je naše zdraví. Někteří to úspěšně ignorují a jiní se zase snaží do svého života trochu té zeleniny přidat (a čokolády ideálně odebrat). Proč se nám ale tak často nedaří tyto zdravé jídelní návyky dlouhodobě udržovat? Proč většina lidí nevydrží a rychle sklouzne do svých starých kolejí?


Za hlavního viníka je většinou považována slabá nebo nedostatečná vůle. „Nemá dostatek disciplíny.“ „Není dost houževnatý a neumí vytrvat.“ Co když to ale není jen otázka vůle? Co když jsou zde i jiné faktory ovlivňující výslednou potravinu a její množství v našich ústech?
Jednou z klíčových okolností je naše společnost. Potravinářský průmysl zde hraje velkou roli. Tvoří významnou část ekonomiky a je enormně ziskový. Co se pak s takovými prostředky dá udělat? Například investovat je do reklamy. Nebo také do vývoje. Velké firmy zaměstnávají inteligenci podílející se na navrhování jídla tak, aby se pro nás stalo neodolatelným. Dnes se v jídle běžně používají chutě a látky, jež mění naše biochemické procesy v mozku. Ztrácíme tak kontrolu nad našim chováním a stáváme se závislými. Mozek nám říká „Chci víc, chci víc!“. My pak stojíme v obchodě před regálem sladkostí a snažíme se odolat. Čelit tomu všemu opravdu není jednoduché.


Není to však jen prostředí, které nám může zkřížit plány. Další z překážek může představovat nevhodný přístup. Často mají lidé tendenci dělat velké a rychlé změny (typickým příkladem je: „Od zítra budu jíst jen samé saláty a sladkého se ani nedotknu.“). Mají pocit, že buď všechno, nebo nic. Opak je ale pravdou. Většinou trvá, než se člověk naučí a osvojí si všechny dovednosti a zvyky se zdravým stravováním spojené. Ať už je to vaření, nakupování nebo „time management“. Přijít tomu všemu na kloub chce čas. Druhou věcí je zvyklost soustředit se na to, čeho je třeba „ubrat“. Odpíráním si určitého jídla se dostaneme jenom k tomu, že po něm budeme více a více toužit. Jak se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe. Nebylo by lepší se tedy příště soustředit spíše na to, čeho chceme do našeho jídelníčku přidat?


V neposlední řadě by bylo dobré zmínit duševní rozpoložení. Jak často jíme doopravdy z hladu? Odpovězte si upřímně. Říká se tomu tzv. emocionální jezení. Britský doktor Rangan Chatterjee to ve své knize popsal dosti výstižně: „Dříve jsme jedli, abychom zaplnili díru v břiše. Dnes jíme, abychom zaplnili díru v našich srdcích.“ Jídlo je rychlá a jednoduchá „záplata“. Vyvolává v nás pocit štěstí a spokojenosti. Nutno dodat, že krátkodobý. Pokud se tedy necítíme psychicky dobře, měli jsme špatný den nebo jsme ve stresu, přirozeně se velmi často uchylujeme k řešení tohoto vnitřního problému jídlem. To může vést k následnému nežádanému přejídání.


Možná si říkáte, co teď. Mé jídelní návyky nezávisí tedy jen na vůli, ale i na okolním prostředí, nevhodném přístupu a psychických faktorech. Znamená to tedy, že mám vinu za svůj případný „neúspěch“ dávat někomu jinému, nebo se nemám pro jistotu snažit vůbec? Vůbec ne. Zodpovědnost za své jednání je třeba, ale zároveň bychom si také měli uvědomit, že na sebe máme být ohleduplní a jemní. Klíčem je ve všech třech případech vědomí. Vědomí toho, jakým způsobem na nás potravinářský průmysl vyvíjí tlak. Vědomí, že občas malé krůčky jsou lepší než ty velké. Vědomí, že pro nás jídlo může představovat určitou formu kompenzace. Abychom věci mohli změnit, musíme jim nejprve porozumět.

REKLAMA NA ENDORFIN A VITAMÍN D

Doba covidová se promítla do našich životů každým svým coulem a my zůstali na pospas svým komfortním zónám v podobě pracovních stolů, židlí, postelí (či Netflixu..). Ohraničeni v prostoru našich domovů a virtuální reality jsme přivykali (a možná stále přivykáme) tomu novému prazvláštnímu řádu věcí, jejž není snadné uchopit.

Není asi nutné dodávat, že v důsledku uzavření téměř všech ekonomicky činných zařízení, byly možnosti kam si jít zacvičit či zaposilovat značně zredukovány – ostatně jako cokoli jiného. Endorfiny, hormony štěstí, vyplavované právě při sportování, se tedy najednou staly (nejen z důvodu absence školního tělocviku) pátým kolem u vozu. A pro ty, kteří sportovali častěji než dvakrát do týdne na školních hodinách tělocviku, či pro profesionální sportovce, se stala doba zavřených sportovišť noční můrou. V každém případě jsme za lovem sportovních a pohybových aktivit byli více či méně vyhnáni ven, či ponecháni na pospas online seminářům a videím, aby svalová hmota nezůstala pouhou hmotou a pouhá hmota se nepřetvořila v hmotný tuk.

Kromě jógy, posilování (doma či venku), boxování či zimního běžkování, přibylo také rekreačních běžců a otužilců. A tak se tedy celkem často stávalo, že na procházce kolem vaší oblíbené vodní plochy jste mohli potkat čím dál více Wim Hofů ve swim-houfech, otužujících se z plných plic ve vodě plné ledu. Zlepšuje to zdraví fyzické i psychické a za ten nával hormonů štěstí to prý stojí. To musí být ale hormonie.

Tohle všechno bylo a než se dočkáme otevření posiloven či jiných podniků, které nám pravidelný pohyb značně usnadňovaly, bude to nejspíš ještě trvat. Co je však podstatné, je, že jaro se sluncem s intenzivnějším vitaminem D už jsou zase zpět a přináší nám opět novou kolekci paprsků, které přímo vybízejí k pobytu venku. I vy sami jste při vyplňování dotazníků k distanční výuce uváděli, že hodně času (nejen sportem) trávíte venku, tudíž se dá minimálně říct, že 9 z 10 studentů doporučuje. A tak hybaj ven, ať se naše svaly hýbaj, polapte si endorfín, aby nebyl covid-splín!

PROSLOV O MALÝCH ŽENÁCH

Milí pánové a milé dámy, dovolte mi, abych Vám představil knihu, jejíž výběr měl být pro studenta osobně překvapivý. Můj výběr padl na román Malé Ženy od Louisy May Alcottové, americké spisovatelky 19. století. Pokaždé, když jsem komukoliv sdělil, co právě čtu, muselo následovat vysvětlení, že jde o školní záležitost, protože obecně kniha nemá příliš značné množství čtenářů z řad adolescentních mužů. Prvek překvapivosti, tedy určitě splněn.  

Jako před každou knihou, kterou člověk čte, se i zde vyskytl zarytý zvyk předběžně si vytvořit obrázek ještě před poznáním, nesoudit knihu podle obalu je téměř nemožné. Osobně jsem čekal realistickou nudu, zdlouhavý popis skutečnosti či pojednání o dobových sociálních poměrech žen v americkém 19. století, nic co by znělo jakkoliv zajímavě. Zde jsme přímými svědky případu, ve kterém byly předsudky přímo převrácené realitě. Ve skutečnosti velice příjemné vyprávění o čtyřech mladých ženách procházejících různými životními etapami podle věku. Od dětských let po úplné dozrání. Vyprávění ze vzpomínek na dětství autorky má ideální rychlost pro klidné večerní čtení, nenajdeme zde ani dynamickou akci smíchanou se vzrušením, ale ani proslulou táhlost ruského realismu. Zkrátka a dobře se jedná o superčtivou záležitost.

Ne nadarmo se z tohoto románu stalo klasické dílo literatury Spojených států. Něžný příběh se stal dokonalým obrazem kultury běžného života během občanské války severu proti jihu. Avšak téma války je zde spíše políbeno, než že by bylo hlavním motivem. Jeho vliv je ovšem nemalý. Hlavním leitmotivem je dozajista výchova. Skutečně fascinující věc je, že kniha se stala jakousi výchovnou pomůckou sama, protože v mnohých amerických školách ji dodnes můžeme vidět jako povinnou četbu. Louisa May Aclottová by se dala nazvat takovou Boženou Němcovou v yankee stylu.

Z mé strany je tomu konec, děkuji vám za pozornost.

Kryštof Klíma

Víte, jaká tři “Z” má čaj?

S podzimem přichází nejen krásná atmosféra a červené nebo žluté listí, procházky barevným parkem, ale i chladná rána se studeným větrem. V takových dnech je nejlepší sednout si k oknu a usrkávat z hrnku horký čaj.

Ano, čaj. Aniž si to nějak více uvědomujeme, stal se již nedílnou součástí našich životů. Ráno při snídani i při práci či učení upíjíme ho z hrnků ať už s citronem nebo s mlékem. Ale znáte vůbec jeho historii? Odkud pochází a kdo ho přivezl do Evropy?

Snad každý by dokázal říci alespoň to, že je jeho historie jistým způsobem spjata s Anglií, a že pochází ze staré Číny. Za jeho původem sem skutečně musíme zamířit, ale ne tam, kde by ho asi většina lidí hledala (v kuchyni), nýbrž do lékařských kruhů. Původně se totiž čaj užíval jako lék podávaný většinou s trochou cibule a se zázvorem. Jako nápoj se začal používat až počátkem 7. století. do Evropy se rozšířil až ve století 17. prostřednictvím portugalských lodí. Záhy poté se dostává i do Anglie, kde začíná být velice populární.

Nyní už ho každý považuje za samozřejmost, je k dostání v každé restauraci i v různých obchodech, přestože v minulosti to byl nápoj nejbohatších.

A na závěr několik zajímavostí:

Věděli jste že…

foto: Anežka Bémová

…zvyk čaje o páté vznikl v Anglii v polovině devatenáctého století ? Vévodkyně Anna z Bedfordu mívala často mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední hlad, protože večeře bývala až v osm, proto si začala dávat čaj a k němu sendviče. Později se zvyk rozšířil po celé Anglii.

…pečený čaj se opravdu peče v troubě?

…existuje i kouřový čaj? Tento typ čaje vznikl sušením čajových lístků nad ohněm, ty poté dostávaly jakousi kouřovou příchuť.

A víte, jaká tři “Z” má čaj?

Zahřeje, Zavoní a Zachutná!