GET TO KNOW OUR CREW: Veru Šípková

V tomto krátkém rozhovoru bychom vám rádi představili Verču Šípkovou z kvinty, která tvoří polovinu z nového šéfredaktorského dua!

Jaký byl pro tebe návrat do školy? Těšila ses na něj?

Do školy jsem se hodně těšila, jen jsem se nervovala z testů, které jsme měli psát. Nakonec se ukázalo, že nervozita byla zcela zbytečná. Líbí se mi, že na všech učitelích je vidět, jak jsou rádi, že nás mají zpátky ve škole.

Jak by ses popsala třemi slovy?

Veselá, ctižádostivá, šťastná

Co ráda děláš ve volném čase (kromě přispívání do Šaldovin)?

Ve svém volném čase dělám biatlon. Moc mě baví jezdit na běžkách a střelba k tomu to jen zlepšuje. V létě sice běháme a někdy jezdíme na kolečkových lyžích, ale i to si užívám. Jinak hodně čtu, nejraději mám fantasy a dobrodružnou literaturu. Teď zrovna Hraničářova učně, všem vřele doporučuju. Také hraju na kytaru a teď se učím na ukulele.

Co tě přimělo přidat se do Šaldovin?

Když jsme s kamarádkou viděly plakáty o zakládání nových novin, šly jsme to prozkoumat. Potom mi to trochu překazil lyžařský výcvik, ale vetřela jsem se zase zpátky :-). K psaní do Šaldovin mě inspirovala Rory ze seriálu Gilmorova děvčata a naše bývala učitelka češtiny paní Havrdová.

Těšíš se na příští rok až to jakožto šéfredaktorské duo s Anežkou rozjedete?

Těším se, ale jak už to bývá, taky se bojím. Doufám, že budeme Šaldoviny jen vylepšovat, ale laťka je nasazená vysoko :-).

Co byl zatím tvůj nejšťastnější okamžik v životě?

Šťastných okamžiků se v mém životě odehrálo nespočet. Když jsem vyhrála první medaili, když jsem se dostala na gymnázium, nebo chvíle strávené na letním táboře. Opravdu si nejde vybrat jednu.

Máš nějaký oblíbený citát?

Není to úplně citát, ale když si po závodě stěžujeme na špatný výsledek, tak náš trenér říká: na kdyby se nehraje.

Rozhovory s řidiči MHD

Přinášíme vám kompletní rozhovory s řidiči městské hromadné dopravy, které posloužily jako základ článku Práce zábavou, nebo utrpením? Životy lidí, se kterými jsme každý den v kontaktu v 6. čísle Šaldovin.

Martin Blecha (řidič tramvaje)

Z čeho sestávaly a jak probíhaly psychotesty?

Liberečtí tramvajáci v posledních pár letech nemusí podstupovat psychotesty. Místo nich máme lékařské vyšetření u psychologa formou pohovoru. Ten probíhá nejprve běžným rozhovorem o tom, proč bychom rádi tuhle práci dělali, jestli si uvědomujeme rizika spojená s řízením drážního vozidla a podobné. Dále rozhovor směřuje už k otázkám směřujícím na naší osobnost, při nichž člověk nesmí přemýšlet a musí co nejrychleji odpovědět první věc, která ho napadne. Nebo v některých případech naopak přemýšlet hodně, ale v co nejkratším časovém intervalu. Nesmí chybět ani zkouška krátkodobé paměti. Vše je pak posuzováno.

Musí se psychotesty opakovat, nebo platí pro celou kariéru?

Těžko říct, zase tak dlouho nejezdím. Nechávám se překvapit, co na mě v příštím roce chystají. 😀 Osobně ale předpokládám, že se obecně zdravotní prohlídky dělají každé 2 roky společně s celkovým přezkoušením.

Jak je na tom pocit s přebíráním zodpovědnosti za desítky lidí? Zlepšuje se v průběhu času?

Člověk si to nesmí moc uvědomovat. Jakmile na to člověk začne myslet, zákonitě se něco stane. Důležité je hlavně mít v povědomí, že máme za sebou až 30metrů a 50tun. To jsou často rozhodující faktory při zhoršených adhezních podmínkách. Na to je třeba neustále brát zřetel a nebrat to na lehkou váhu. Občas to ubrzdit není vážně vůbec žádná sranda.  A to i při běžném brzdění, nejen krizovém.

Dokáže např. pozdrav od cestujícího či poděkování za počkání vylepšit náladu?

Rozhodně. Práce tramvajáka je pořád práce s lidmi, ať už jste zavření v kabině či nikoliv. Pozdrav a poděkování podle mě patří k základní slušnosti a celkem mě mrzí, že to tady vůbec musíme rozebírat. Oboje je bohužel už výjimka, ne-li vzácnost. Troufnu si říct, že počet lidí za jednu službu, co pozdraví, napočítám na prstech. Často i jedné ruky… Každé takové „vytržení z reality“ je ale parádní zpestření, které vždy potěší. Za nějaký čas už si člověk i zapamatuje lidi, kteří pravidelně zdraví (ale třeba dělají i problémy!) a ten přístup k nim z naší strany je samozřejmě také úměrný tomu. Jednoduše řečeno, na někoho člověk počká rád, u jiných je radši, když je v tramvaji nemá.

A co když naopak dobíhající cestující nepoděkuje či dodá, že je povinností počkat?

To pak zamrzí, no. Stačí zvednout ruku nebo se i jen usmát. Je slušností alespoň vyjádřit dík, čekat naší povinností opravdu není. Obíráme tím sami sebe o pauzy a další cestující o čas například pro přestup.

Dveře na většině souprav na městské trati (tzn. Linky 2 a 3) zavírají dveře skoro 10 vteřin. Trvá až 3 vteřiny je otevřít. Mezi zastávkami je ve velké většině případů dle jízdního řádu 1 minuta. Každý si asi dovede představit, kolik času by zabralo čekat na každého dobíhajícího a jaká zpoždění by díky tomu vznikala. Zpoždění, za která budeme „biti“ zase jen my. Sám za sebe přiznávám, že málokdy čekám na lidi, kteří dobíhají do posledních dveří. V 99,9% případů ani nepoděkují, takže nevidím důvod, proč zbytečně obírat o čas všechny ostatní. Většinou už tak bývám zpožděn z čekání na jiné dobíhající. A jak říkal náš třídní na střední – za tramvají a ženskou se neběhá. 😀

Zvládne náladu zásadním způsobem ovlivnit typ řízené tramvaje?

Asi každý má nějaký typ tramvaje oblíbenější než jiný, ale že by mi to přímo kazilo náladu, to určitě ne. Práce mě baví, ať už jezdím s jakýmkoliv typem. Horší jsou pak vlastnosti některých konkrétních vozů či souprav. Některé jsou opravdu tak nevyladěné, že jejich řízení je všechno jen ne komfortní. Neustálé cukání, klouzání nebo jiné nejsou nic příjemného. Ideálně pak třeba na desetihodinové službě…

Občas se stane, že nějaký cestující vyjádří svou nespokojenost (většinou jen domnělou) a vynadá řidiči před celým osazenstvem. Dá se to jen tak přejít?

Pokud je to jen trošku možné, snažím se to řešit humorem. Není to tak dlouho, co jsem dostal vynadáno od staršího pána, že jsem v odpolední špičce pustil autobus vyjíždějící z autobusového nádraží, což je kolegiální. Pán začal vykřikovat po celé tramvaji, jak se to nesmí, že neumím jezdit, ať se naučím předpisy, že má známé na podniku a bude si jim stěžovat a jiné. Já si v klidu dojel na Viadukt a chystal státnickou řeč. Zastavil jsem v zastávce, vylezl z kabiny, šel si k němu sednout a s úsměvem na tváři se ho zeptal, co že mi to chtěl říci, že jsem se s ním za jízdy nemohl bavit. Pán vzal samozřejmě zpátečku, omluvil se a jelo se dál. Dle mého je to rozhodně lepší než tam na sebe křičet a jen si o druhém myslet cosi nevhodného. Bohužel jsou mezi cestujícími i typy lidí, se kterými to po dobrém prostě nejde.

Stává se někdy, že je pomyšlení na následující službu vyloženě utrpením?

Jsou dny, kdy se to blbě sejde. Špatné počasí, dlouhá služba pozdě do noci, několikátá dlouhá služba za sebou a nemalá únava. Je toho hodně. Ale že bych vyloženě řekl, že se netěším, to ne… Spíše si tak brblám, že se mi tam nechce, ale jakmile sednu za pult a rozjedu se, je vše v pohodě… Tedy do prvního konfliktu s cestujícím nebo účastníkem silničního provozu. 😀
 

David Holub (řidič autobusu)

Z čeho sestávaly a jak probíhaly psychotesty?

Probíhají cca čtyři až pět hodin a zkouší tam pozornost a rychlost reakcí, pak se to hodnotí. Dále je třeba odpovídat na otázky typu, jestli rád koukáš do ohně apod. Jsou docela psychicky náročné.

Musí se psychotesty opakovat, nebo platí pro celou kariéru?

Ano, musí. Řidič profesionál chodí každé 2 roky.

Jak je na tom pocit s přebíráním zodpovědnosti za desítky lidí? Zlepšuje se v průběhu času?

Člověk si to musí uvědomit pokaždé, když sedne za volant a začne mu služba. Na začátku je z toho člověk asi dost ve stresu, ale pak už to je „pohodička“.

Dokáže např. pozdrav od cestujícího či poděkování za počkání vylepšit náladu?

Určitě to udělá radost, ale hlavně to vypovídá dost o slušnosti lidí. Bohužel slušných lidí je opravdu málo.

A co když naopak dobíhající cestující nepoděkuje či dodá, že je povinností počkat?

Tak se na něj usměju a myslím si svoje, já třeba jezdím většinou jen jednu linku a ty lidi si pak už pamatuji. A když dobíhají jiný den, tak mají u mě smůlu a nepočkám na ně. Například jedna paní na Dobiášovce dobíhá pravidelně.

Zvládne náladu zásadním způsobem ovlivnit typ řízeného autobusu?

Jasně, že jo. Každý řidič má své oblíbené a neoblíbené modely, ale musí být profík a nedávat to tolik znát na stylu jízdy. Přeci jen jsme tu pořád pro lidi.

Občas se stane, že nějaký cestující vyjádří svou nespokojenost (většinou jen domnělou) a vynadá řidiči před celým osazenstvem. Dá se to jen tak přejít?

Nejdřív jsem to nenechával jen tak být, ale lidi jsou hloupí a stěžují si na bůh ví co všechno. Teď to nijak neřeším a vůbec si z toho nic nedělám.

Stává se někdy, že je pomyšlení na následující službu vyloženě utrpením?

Pokud to je pro někoho utrpení, jen co na to pomyslí, tak by si měl co nejdřív hledat novou práci. Tohle se musí dělat srdcem, jinak to nejde.

Tomáš Krupička (řidič autobusu)

Z čeho sestávaly a jak probíhaly psychotesty?

Nejprve se vyplní (případně aktualizuje) základní dotazník o člověku (základní info a poté především zdravotní info, jako je rodinná anamnéza, vztah ke kouření, alkoholu, drogám apod.), poté se dělá několik testů na počítači, které sledují rychlost reakcí na obrazové, zvukové a hmatové signály. Při prvním psychotestu v životě se vyplňuje taky osobnostní dotazník a probíhá kratší pohovor s psychologem. Tak to probíhalo u mě, každý psycholog ale může mít ten průběh mírně odlišný.

Musí se psychotesty opakovat, nebo platí pro celou kariéru?

Do 50 let ano, potom každých 5 let, tak je to v zákoně. Každý dopravní podnik nebo firma ale může mít svoje přísnější podmínky. Já jsem například šel podruhé na psychotesty po dvou letech, teď už mi platí až do 50.

Jak je na tom pocit s přebíráním zodpovědnosti za desítky lidí? Zlepšuje se v průběhu času?

Popravdě spíše zhoršuje. S tím, jak přibývá reálných zkušeností a člověk ví, co všechno se v provozu může stát. Zpočátku si tohle člověk neuvědomuje, a tak to bere na lehkou váhu.

Dokáže např. pozdrav od cestujícího či poděkování za počkání vylepšit náladu?

Určitě ano! Když jsem začal s řízením autobusů, byl jsem příjemně překvapen, kolik cestujících zdraví a děkuje. Častější je to třeba v menších okrajových částech než na velkých sídlištích.

A co když naopak dobíhající cestující nepoděkuje či dodá, že je povinností počkat?

Trošku to člověka zklame, ale není důvod se tím více zabývat, jede se dál. O povinnosti počkat mi zatím kupodivu nikdo nekázal.

Zvládne náladu zásadním způsobem ovlivnit typ řízeného autobusu?

Ano, je určitě rozdíl, když člověk dostane nový autobus, který krásně topí, řadí a všechno je ok oproti starému vraku, kde půlka věcí nefunguje, jak má a nedej bože třeba kope převodovka, takže cestující pak mají pocit, že jedete jako debil, přestože to nelze ovlivnit. V extrémních případech je nutno takový autobus vyměnit, ale většinou si člověk nepomůže, protože na záloze obvykle stojí rovněž vraky. Takže ano, pokud mě na službě čeká třeba nový Iveco Urbanway, jdu do práce o něco radši než když tam je stará Sorka.

Občas se stane, že nějaký cestující vyjádří svou nespokojenost (většinou jen domnělou) a vynadá řidiči před celým osazenstvem. Dá se to jen tak přejít?

Nejlepším řešením je samozřejmě rozumnou argumentací tvrzení cestujícího vyvrátit, pokud není v právu. A pokud je v právu, je rozumné se slušně omluvit. Jedině tak může člověk obstát s respektem před audiencí. Je pravda, že v „zápalu boje“ je někdy těžké si to uvědomit. Nemám ale k tomu tématu moc zkušeností, protože se mi to dohromady stalo jen jednou. Nejlepší prevencí je samozřejmě chovat se v provozu slušně a opatrně.

Stává se někdy, že je pomyšlení na následující službu vyloženě utrpením?

V mém případě rozhodně ne, tu práci dělám proto, že mě baví a navíc na částečný úvazek. U jiných řidičů ale určitě takové zkušenosti budou.

Řidič autobusu, který si přál zůstat v anonymitě

Z čeho sestávaly a jak probíhaly psychotesty?

Rychlost reakcí, rozhovor s psychologem, dotazník „na život“, test výdrže, než člověk začne ztrácet pozornost.

Musí se psychotesty opakovat, nebo platí pro celou kariéru?

Jak kdy, já je mám kvůli nízkému věku platné po dva roky. Jiní je udělají a platí jim až do padesáti let, pak ve vyšším věku je musí provádět opět častěji.

Jak je na tom pocit s přebíráním zodpovědnosti za desítky lidí? Zlepšuje se v průběhu času?

Zodpovědnost je u mě v pohodě, já ji ani nevnímám. Je tu tolik věcí, na které si musím dát pozor, že na lidi ani moc nemyslím (víte, co mám na mysli).

Dokáže např. pozdrav od cestujícího či poděkování za počkání vylepšit náladu?

Ano, určitě potěší, když poděkuje.

A co když naopak dobíhající cestující nepoděkuje či dodá, že je povinností počkat?

Když jsou nevychovaní, platí pravidlo jak oni na mě, tak já na ně. Příště nepočkám, nejsem povinen.

Zvládne náladu zásadním způsobem ovlivnit typ řízeného autobusu?

Ano, nálada určitě kapku styl řízení ovlivní.

Občas se stane, že nějaký cestující vyjádří svou nespokojenost (většinou jen domnělou) a vynadá řidiči před celým osazenstvem. Dá se to jen tak přejít?

Je potřeba to přejít, nic jiného nezbývá. Stejně si tito cestující nenechají vysvětlit, že se má situace jinak.

Stává se někdy, že je pomyšlení na následující službu vyloženě utrpením?

Mně ne, i přes nepříjemnosti je to pořád zábava.

Přinášíme ochutnávku rozhovoru s Petrem Fischerem, novinářem, držitelem Ceny Rudolfa Medka a Ferdinanda Peroutky a také absolventem našeho gymnázia.

Vycházíme z toho, že jste studoval na našem gymnáziu. Připravilo vás FXko na další studium potažmo na další život?

V určitém smyslu mě připravilo velmi dobře, jelikož to bylo takové probíjení se tou školou. Já jsem přišel na gymnázium v roce ʼ83, což byla ještě těžká normalizace, ale už se to trošku zvolňovalo. Hned vzápětí umřel Brežněv a začínala se trošku uvolňovat atmosféra ve společnosti, ale na gymplu to tolik nebylo. Takže jsme byli trochu svázaní ideologií a tím, že se učitelé trochu báli, aby někdo neřekl, že třeba někdo vyčuhuje. Jedna věc ale byla stejná, a to, že škola byla zaměřená na výkon. Tam nebylo tak důležité, jací lidé jsou, ale jaké výsledky vykazují. A my jako třída jsme to moc nebrali. Spíš jsme hledali sami sebe, tudíž jsme měli výsledky poměrně špatné a byli jsme pořád pod drobnohledem učitelů, kteří stále chtěli, abychom byli lepší a lepší. V určitém smyslu to bylo poučení ke konfliktu, ale jinak to byla škola jako každá jiná.

Petr Fischer

Minimálně ten výkon na škole zůstal… Jak se ale situace na gymnáziu změnila po pádu starého režimu, tedy po roce 1989?

Situace se uvolnila, přišel rok ʼ89, konflikty společnosti a její proměna. Člověk si uvědomil, že když cítil na gymplu, že něco není v pořádku a že společnost potřebuje uvolnění, svobodu, tak to byl ten správný směr uvažování. A správné také bylo to, že jsme se stavěli trochu na protest, samozřejmě v rámci možností.

Jak hodnotíte rozdíl mezi středoškolským a vysokoškolským studiem?

Když člověk projde vysokou školou, zjistí, že je to vlastně všude stejné. Všude máte kantory, kteří vám něco dají, a všude máte kantory, kteří vám vlastně nic nedají – tedy jenom to, že je lepší si to přečíst a naučit se to sám. Ale pak jsou lidé, kteří nepředávají vědomosti, ale spíš určitý přístup k různým věcem – svůj vlastní vhled, nějakou zkušenost, vlastní způsob interpretace, schopnost nazírání. A pak vlastně zjistíte, že z té vysoké školy vám zbydou třeba jeden dva učitelé, jejichž jméno si pamatujete a kteří vám toho do života dali opravdu nejvíc.

Co má podle vás společného společnost komunistická a kapitalistická?

Společnou třídu ve smyslu kultu práce. V současnosti se práce ve světě proměňuje a spolu s tím i přístup k ní a vůbec to, co v lidském životě znamená. Je na ni stále kladen velký důraz a v této společnosti je středem všeho. Jet na výkon je tu vlastně přirozené. Kdybych to opět srovnal s prostředím školy,  tak je to velký problém hlavně ze strany učitelů. Myslí, že schopnost výkonu je to, co vám do života dají, ale ono to není o tom školním prostředí, ale o tom, že…

Celý rozhovor čtěte v 5. čísle Šaldovin, které vyjde již příští týden!

ROZHOVOR: Jan Brejcha o lokalizaci fotografií, neuronových sítích a životě programátora

Přinášíme vám rozhovor s dalším absolventem naší školy, Janem Brejchou, který
v současné době uzavírá doktorské studium na Fakultě Informačních Technologií VUT
v Brně a již několik let se zabývá programováním v rámci výzkumu počítačové grafiky a
vidění. Byl stážistou nejen v Adobe Research, ale také v Disney Research a
v současné době se se svou výzkumnou skupinou zabývá lokalizací fotografií.

SVÍČKOVÁ NEBO RAJSKÁ?~SVÍČKOVÁ
MICROSOFT NEBO APPLE?~APPLE
JEDNIČKY NEBO NULY?~JEDNIČKY
POČÍTAČ NEBO TELEFON?~POČÍTAČ
MATEMATIKA NEBO FYZIKA~MATEMATIKA

Jak myslíte, že vás studium na našem gymnáziu připravilo na budoucí kariéru?

Pro to, co dělám nyní, musím říci, že velice dobře. Hlavně díky přípravě v oboru matematiky, kterou teď hodně potřebuji. Vím, že na základní škole, kde už mě počítače začínaly táhnout, pro mě matematika nebyla zrovna oblíbeným předmětem, i když mi docela šla. Tento přístup se ale změnil, když jsme ve druháku dostali na matematiku pana profesora Pěničku. Najednou jsem matiku začal mít rád.

Proč tak najednou?

On to učil jiným způsobem než všichni matikáři před ním, kteří učili systémem „hlavně nad tím moc nepřemýšlet a vzorově počítat všemožné typy příkladů“. Kdežto pan Pěnička učil stylem, že to člověk musel sám vymyslet a nad danou látkou přemýšlet, a to
bylo to, co mě oslovilo. A musím říci, že základy, které jsem se tam naučil, používám dodnes.

„FXko mě na život připravilo dobře, hlavně díky přípravě v oboru matematiky.”

Věděl jste už od mala, že chcete dělat právě programátora, nebo se ta představa formovala s časem?

Poměrně ano. Už jako dítě jsem si vystřihoval obrázky počítačů, monitorů, klávesnic a lepil jsem si je na stůl. Tudíž se dá říci, že už od mala jsem k tomu měl nějaký vztah. Na konci
základní školy jsem se ještě specializovat nechtěl, proto jsem šel na gymnázium. Na F. X. Šaldy konkrétně i z toho důvodu, že mě na dni otevřených dveří, kterého jsem se před tím účastnil, inspiroval právě pan profesor Pěnička, jakožto učitel informatiky. (To on možná ani
neví…)

Co vás na vašem povolání baví? Co je tou tažnou silou, která vás utvrzuje v tom, že jste si vybral to pravé?

Zejména možnost být kreativní, a to i v technickém směru. Vždycky mě fascinovalo, že člověk může programováním na počítači vytvářet nástroje, které potom umožňují lidem dělat nové věci. Tehdy mě na tom lákalo to, že si člověk může naprogramovat to, co potřebuje, což se nezměnilo…

…a což se i projevilo ve vašem současném projektu LOCATE (odkaz ZDE), který spočívá
v automatickém hledání geografické pozice obrazového materiálu – jak videí, tak
fotografií. Díky tomu je můžeme zarovnat a prolnout s virtuálním terénem a dívat se na ně
např. v Google Earth nebo v rozšířené realitě. Na rozšířenou realitu existuje řada zaběhlých aplikací – např. PeakFinder. Jak ale můžu vědět, že ta vaše aplikace je lepší? Čím se liší od těch ostatních?

To je velmi dobrá otázka. Ona lokalizace jako taková, probíhající většinou pomocí senzorů,
jako jsou GPS, kompas, gyroskop či akcelometr, je poměrně vyřešeným problémem. Aplikace v mobilních telefonech které nám zprostředkovávají rozšířenou realitu využívají těchto senzorů k odhadu pozice a orientace daného zařízení a jsou na těchto senzorech zcela závislé. Na druhou stranu, kompas v mobilu nemusí být zcela směrově přesný, když máte na ruce hodinky nebo třeba prstýnek. Například v aplikaci PeakFinder uvidíme, že popisky vrcholků kopců často nesedí s realitou kvůli nestabilnímu směrovému odhadu kompasu.
Původním cílem projektu LOCATE tedy bylo stanovit nezávislý odhad pozice a orientace
člověka (zařízení) dle vizuální informace (např. fotografie), aniž bychom museli mít k dispozici tyto senzory. To je dobré pro případ, když senzory nejsou dostupné. Tudíž náš projekt je unikátní tím, že se snaží být co nejvíce nezávislý na těchto hardwarových řešeních, ale samozřejmě ne vždycky to jde.

,,Na mojí práci mě baví možnost být kreativní.”

Co by tedy měla,stručně řečeno, vaše aplikace ve výsledku umět?

Měla by dle fotky, kterou uživatel vyfotí, ať už v přírodě či ve městě, (my se však specializujeme spíše na přírodní prostředí), poznat, kde se člověk nachází a kterým se dívá směrem. Na základě toho může člověku ukázat nejen kde stojí, ale také popisky s informacemi o daném místě. Mohla by zobrazovat informace např. o geologii, nebo vizualizovat historické události, které se na daném místě odehrály. To je však jen ideál, kterého bude velmi těžké dosáhnout, obzvlášť při lokalizování v globálním měřítku.

Jakým způsobem se tedy fotografie dají lokalizovat?

Naším cílem je vytvářet algoritmy, které umožňují lokalizovat fotografie na základě
porovnávání s terénním modelem. K tomu využíváme různé metody včetně neuronových
sítí, které potřebují velké množství dat (příkladů) na kterých se síť naučí, jak fotografie s terénem porovnat. Máme několik projektů, které se tímto problémem zabývají. Jeden z
nich řeší otázku, jestli jsme vůbec schopni fotku přesně lokalizovat, pokud máme k dispozici alespoň hrubý odhad prostoru (v řádech jednotek čtverečních kilometrů) ve kterém byla fotografie pořízena. Ukázalo se, že tohoto schopni jsme.
Další projekt se zabývá problémem, co dělat, když tento odhad vědět nebudeme, a tedy
hledá způsoby, jak fotografii lokalizovat ve větším měřítku. Tyto dva přístupy se kombinují.
V praxi to znamená, že druhý projekt odhadne, kde by fotografie mohla být pořízena. Následně první projekt její pozici zpřesní. Díky tomu zjistíme i orientaci kamery a jsme schopni rozpoznat, kterým směrem se člověk díval.

„Momentálně počítačovým
světem hýbou neuronové sítě.“

Kdy tedy odhadujete, že by se ten ideál mohl naplnit při tak objemném množství dat, které se na to spotřebuje?

Myslím, že je to otázka roku, ale neříkám, že za rok bude vyřešeno vše. Za rok budeme mít
něco, co funguje do určité míry a postupně se to samozřejmě budeme snažit stále
zdokonalovat. Z technologického hlediska je vizuální lokalizace velmi komplikovaná oblast, a algoritmus, který by fungoval téměř vždy stoprocentně, je velmi obtížné najít. Vývoj v počítačovém vidění je spíše evoluce, než revoluce.

Co je teď populární v oblasti technologického výzkumu?

Momentálně výzkumem hýbe tzv. hluboké učení. Také se objevuje spojení umělá
inteligence. Není to jedno a to samé. Hluboké učení si lze představit jako soubor metod, které jsou z dat schopny učení se něčeho nového. A právě tyto techniky nyní převažují u řešení většiny úloh, nejen těch vizuálních, ale také například v rozpoznávání řeči a tak dále.
Vzpomeňme na Siri, Alexu nebo Cortanu.

Proč se tomu říká hluboké učení?

Je to z toho důvodu, že data, která máme, se typicky zpracovávají neuronovými sítěmi, které teď nesou název hluboké neuronové sítě. Ty si můžeme představit jako složenou funkci. Máme jednu funkci, jejíž výstup je vstupem pro druhou funkci, jejíž výstup je vstupem pro třetí funkci, a tak dále. Tím vzniká řetěz funkcí, na jehož základě neuronové sítě fungují. Ukazuje se, že čím delší, nebo chcete-li, hlubší je tento řetězec funkcí, tím se program dokáže řešení daného problému lépe naučit. Dnes těchto funkcí v sobě dokáže být zapojeno padesát i sto, v minulosti byly maximálně dvě nebo tři.

Měl jste tu možnost být na stáži v Disney Research a Adobe Research. Jak jste se tam dostal a na čem jste tam pracoval?

Do Disney Research jsem se dostal prostřednictvím školy, když jsem studoval na ČVUT v Praze. Daniel Sýkora, přednášející předmětu „Pokročilé metody automatického
zpracování obrazu“ mi tento pobyt domluvil – na základě mé semestrální a později diplomové práce, v rámci které jsem implementoval algoritmus, který on vymyslel. Na obou místech to byla rozhodně skvělá zkušenost. U Disney jsem vázán dohodou o mlčenlivosti, proto nemohu přesně říci, co jsem tam dělal. Mohu prozradit, že jsme měli za úkol naprogramovat experimentální technologii na vybarvování obrázků. Do Adobe jsem se dostal díky doktorskému studiu na FIT VUT v Brně. Můj vedoucí, Martin Čadík, mi stáž v Adobe domluvil přes známého, který byl doktorand u Daniela Sýkory na ČVUT a začínal v Adobe pracovat.

„V Americe mají oproti nám
výhodu v tom, že mají větší
prostředky k tomu, aby si mohli
dovolit více techniky.“

Kdybyste to měl porovnat, kde byste řekl, že jsou v oboru technologií napřed? U nás nebo v USA?

V oblasti, ve které se pohybuji, je například v Praze na ČVUT z celosvětového hlediska špičkové pracoviště (CMP – Center for Machine Perception). Takže v tomto ohledu pozadu
vůbec nejsme, máme spoustu skvělých lidí, kteří to tu pohání dopředu. V USA mají oproti
nám výhodu v tom, že mají více peněz a prostředků k tomu, aby si mohli dovolit více techniky. Umožňuje jim to zpracovat větší množství dat, k čemuž jsou právě prostředky v dnešní době zásadní.

Před lety jste dělal diplomovou práci na téma vybarvování obrázků. Co to bylo za projekt?

Byla to aplikace – SketchColor pro iOS, díky které si můžete v telefonu jednoduše vybarvit
vlastnoručně kreslené obrázky.
Stačí táhnout prstem uvnitř plochy, kterou chcete vybarvit, a náš algoritmus ji automaticky vybarví. Něco jako „chytrá plechovka“ ve Photoshopu.

Jak vás napadlo téma vybarvování obrázků?

Mě tohle téma vůbec nenapadlo. Napadlo právě Daniela Sýkoru, který spolupracuje
s různými studii pro vytváření animovaných filmů. Když se totiž vytvářejí animované filmy,
je potřeba rychle vybarvit poměrně velké množství obrázků, což tato metoda podstatně
zjednodušuje. Kdyby se dělalo všechno ručně, ceny animovaných filmů by byly mnohem vyšší, než jsou teď.

Když vezmu obecně povolání programátora, mnoho lidí si nejspíš řekne, že celé dny vysedáváte u počítače. Je to klišé nebo ne?

Je otázka, čím konkrétně se programátor zabývá. Já osobně moc neznám pohled do
roviny řadových programátorů, kteří jsou zaměstnaní ve firmě, s tím nemám zkušenost.
Zabývám se výzkumem, v jehož rámci programuji každý den, tudíž je vysedávání u
počítače můj denní chleba. Pro mě je programování nástroj, jak něco zkoumat,
poznávat svět a vymýšlet něco nového, spíš než plnit předem definované zadání.

„Měli bychom se na věci dívat
s nadhledem a z té lepší stránky,
poněvadž ani růžové brýle občas
nejsou na škodu.“

Co je největším snem a cílem programátora?

To je těžká otázka. Vždycky je příjemný moment, když dokončíte práci, které jste se
věnovali delší dobu. Mým snem je vytvářet nástroje, které fungují, a které mohou lidé
používat.

Máte vy nějaký konkrétní cíl ve vaší kariéře nebo se necháváte překvapit?

Na začátku doktorského studia jsem měl za cíl zkoumat metody pro vizuální lokalizaci a zabývat se problémy, které přináší. Tomuto tématu se věnuji již šestým rokem, napsal jsem několik výzkumných článků a teď píši dizertaci, čímž tuto kapitolu uzavřu. Ale co bude dál, to teď nejsem úplně schopný říci. Rád bych se věnoval něčemu podobnému. Tedy něčemu, kde uplatním své schopnosti datové analýzy, něčemu, co by pomáhalo lidem. Co konkrétně to bude, nevím. Záleží to také na tom, jestli mě někde budou chtít zaměstnat (úsměv), takže to nechávám spíše otevřené.

Co byste poradil studentům, kteří se rozhodují nad studiem oboru programátora a nemohou se rozhoupat?

Myslím, že by si měli být jistí tím, že je to bude bavit. Jelikož když to člověka nebaví a dělá to
nuceně, třeba jenom kvůli penězům, tak to není rozumná volba. To, co nás baví totiž většinou děláme i dobře.

Máte nějaké motto do této „hybernující doby“, které byste chtěl sdělit studentům?

Mně se teď vybavila slova pana profesora France, který po našem příchodu na úplně
první hodinu biologie v prváku řekl: „Maturita se blíží, je na čase začít něco dělat.“ Ale to teď
asi není úplně povzbuzující. Řekl bych tedy spíš, že vždy se dá i na negativních skutečnostech najít něco dobrého. Měli bychom se na ně proto dívat s nadhledem a brát je z té lepší stránky, poněvadž ani růžové brýle občas nejsou na škodu.

zdroj: www.flickr.com