Kapitola I.

Světlomety šedivého vozu Rumbler American krájely mlhu, jejíž mléčné kotouče se přelévaly všude kolem. Provazy hustého deště srážely krajině křídla, a ta tak zůstávala ponurá, halící se do nastávajícího soumraku. Čtyřčlenná rodina Blackových seděla na polstrovaných sedačkách, pohroužená do mlčení. Kapky narážející do plechové střechy ve zběsilém tempu znemožňovaly jakýkoliv rozhovor, i kdyby na něj někdo měl po celodenní cestě náladu. Státní silnice číslo 53, která uháněla pod koly, se jako černý asfaltový had klikatila mezi kopci, stoupala a zase klesala.

Molly, nejmladší z rodiny, seděla na zadní sedačce a rukou opřenou o rám okna si podpírala hlavu. Pozorovala kapky stékající po skle a vodové ocásky, které po nich zůstávaly, jak je bral vítr. Za vším tím se míhala stále temnější krajina, mizící kamsi dozadu. Už ji přestalo bavit popichovat bratra, který seděl vedle ní ponořený do jakési knihy, i dýchání na sklo, aby na něj pak mohla prstem kreslit mizející obrázky. Byla unavená a chtělo se jí spát.

Vedle ní, za řidičem, seděl Patrik. Na svůj věk malý, černovlasý chlapec, jehož obličeji dominovaly silné brýle s tlustými obroučkami, posazené na malém nose. Před sebou držel asi v polovině otevřenou, tlustou knihu. Postupně přestával na text vidět, ale přestože měl už čtení plné zuby, nic jiného se v autě dělat nedalo. Kdyby měl alespoň baterku – takhle za chvilku neuvidí nic. Jenže ta byla zabalená kdesi hluboko v kufru – když brzy ráno skládali věci do auta, na tohle nepomyslel.

Přivřel knihu, zívl a pokusil se protáhnout si ztuhlé tělo, jak jen mu to zavazadla okolo něj dovolovala.

Oliver Black, hlava rodiny Blackových, řídil. Stejně jako všichni ostatní, byl unavený a bylo pro něj čím dál těžší opravdu se na řízení soustředit a jen nekoukat do prázdna. Jednou rukou si protřel oči a zívl. Dal si hned ráno jeden hrnek kávy, a pak dva další po cestě na benzinových pumpách, ale řízení jakoby z něj energii vysávalo.

Pohlédl na svou ženu, spící na sedadle spolujezdce.

Helena měla pod hlavou polštář a tiše oddechovala. Když naposledy zastavili, vypadala unaveně a tak nějak sešle. Přesto, že se to snažila příliš nedávat najevo, stres ze stěhování a předešlých událostí se na ní podepsal. Ale od teď bude všechno lepší. Musí být.

Zahleděl se zpět na vozovku před sebou a chvilku mu trvalo, než si uvědomil, co vidí. Čas se zastavil, jakoby zmrzl na místě. Voda odstřikující od kol auta ztuhla ve skleněných kyticích, déšť padající z nebe se proměnil v nehybné, čiré kapky. Obrovské zvíře, stojící uprostřed silnice, na něj hledělo velkýma, černýma očima. Auto se nekonečnou rychlostí v čase nula řítilo kupředu. V hlavě měl úplně čisto. Jelen, napadlo ho. Ale velký jako buvol. Okamžik nato se událo všechno. Instinktivně dupl na brzdu. Auto sebou trhlo, hydraulikou držená kola začala klouzat po mokré vozovce. Setrvačnost kopla všechny pasažéry dopředu a nebýt bezpečnostních pásů, dva z nich by téměř okamžitě zemřeli. A on celou tu dobu hleděl do hlubokých, velkých očí toho zvířete. V těch očích byla smrt.

Auto udělalo půlotočku a protože nesletělo ze silnice, zůstaly Blackovým obě děti. A pak zastavilo.

Oliver si roztřesenýma rukama odepl pás a vystoupil. Srdce mu dunělo v hlavě jako palba ze samopalu.

Stihl ještě zahlédnout, jak jelen mizí v lese. Pořád ho měl před očima – jako když se podíváte přímo do slunce. Kdo to tomu zvířeti udělal? Celý jeden bok měl potrhaný, místy mu kolem odhaleného masa vysely cáry servané kůže. Vypadalo to, jakoby ho potrhal tygr. Velký tygr.

Opatrně se posadil na deštěm smáčený asfalt. Opřel se dlaněmi a nechal, ať mu voda obtéká prsty. Cítil hrubou strukturu silnice a vůni mokrého jehličí, lesa.

Když opět vyrazili, jeli celou dobu téměř krokem. Helena utěšovala Molly. Patrik jen tiše hleděl do prázdna.

Po čase se cesta začala svažovat a chvíli na to potkali odpočívadlo, ze kterého by jistě byl úžasný výhled do krajiny. Mlčky ho minuli.

Nikdo nepromluvil, ani když sjížděli ostrými serpentinami dolů do údolí, ani když přijeli do městečka, zahaleného v mlze a dešti.

Zaparkovali před domem. Byl podobný těm sousedním, akorát mnohem méně udržovaný. Tak jsme tady. Pomyslel si, aniž si uvědomil, že to řekl nahlas. Když po celodenní jízdě zhasl motor, ticho rušil jen déšť.

Byl to podivný začátek. A po něm následovaly věci ještě mnohem podivnější.

Příběh na pokračování

Úspěšné psaní příběhu na pokračování vyžaduje mnoho vlastností. Důslednost a zodpovědnost, aby další kapitola vyšla včas, kreativitu, aby ona kapitola o něčem byla, a v neposlední řadě také trochu logiky, aby celý příběh dával alespoň zdánlivě smysl.

Když se nyní odhodlávám k publikování předmluvy svého příběhu, jako bych stál před vysokou horou. Nahoře, zatím naprosto v nedohlednu, je cíl – uspokojující konec příběhu, jemuž předcházely neméně uspokojující kapitoly. Celé se to dohromady pojí v jeden příběh, na jehož konci si autor i čtenář oddechnou a řeknou si: to bylo dobré. Stálo to za to.

Pokud posbírám dost odvahy a úvod publikuji, vydávám se na cestu – ať už povede kamkoliv. S trochou štěstí a hromadou cílevědomosti právě směrem k vrcholu. Naštěstí, mám sebou jednu tajnou zbraň. Respektive, dvě. Ta první je právě prvenství – bude to můj první příběh na pokračování – a proto věřím, že i když nebude nejlepší, i kdyby byl špatný, vy to pochopíte a nebudete se mi smát. Alespoň tedy doufám.

Druhou tajnou zbraní je vědomí, že i ona cesta mi něco dá. Těžko mohu vědět, jestli bych byl dobrý nebo špatný spisovatel, když nikdy nic nenapíši. Nikdy nezjistím, jestli zvládnu pravidelné publikování kapitol, aniž bych po čase psal žvásty. Nezjistím, jestli zvládnu vylézt až na vrchol své hory, nebo alespoň do základního tábora, když se o to nepokusím.

A i kdyby, i kdyby to celé dopadlo špatně, co se může stát? Jen jediné – možná se u některých čtenářů ztrapním (k čemuž by časem stejně došlo tak jako tak), ale hlavně získám zkušenost – věc, která se (stejně jako třeba dluhy) dá rychle získat právě neúspěchem.

Pokud vás mé snažení, nebo ideálně můj příběh, inspiruje, (ideálně ne k tomu, abyste ode mě už nikdy nic nepřečetli) získáme z toho všichni.

Pokud se v poslední době k něčemu odhodláváte, pokud váháte, zda máte zkusit něco nového – pojďte do toho. Společně. Jsem v tom s vámi. Já zkouším psát příběh a vy – cokoliv, co si vyberete. Hraní na baskytaru, pravidelná příprava na hodiny s paní Šípovou, domácí cvičení.

A pamatujte si: díky tomu, že vždy získáme minimálně zkušenosti do příště, to nemůže nevyjít. Věřím vám. Jdeme na to.

Předmluva

První část Paperback Valley – příběhu na pokračování

Ležel na posteli, hlavu podepřenou rukama a očima hltal malá písmenka natištěná v hustých řádcích. Stojací lampa vrhala na knížku nažloutlý svit. Otočil stránku a jen na okamžik pohlédl na hrací desku z tvrdého papíru, rozloženou vedle knihy, a na postavičky na ní.

Byl úplně ponořený do čtení, před očima se mu míhaly obrazy a on se zatajeným dechem prožíval neobvyklý příběh. Nevnímal bušení dešťových kapek do střechy podkrovního pokojíku ani občasné zahřmění.

Dočetl odstavec, jednou rukou si přidržel stránky a druhou hodil dvacetistěnnou kosatkou.  Napjatě pozoroval, jak se prokutálela mezi několika figurkami, minula prázdný hrnek a nakonec se zastavila. Nalistoval patřičnou stránku, našel správný odstavec a pustil se znovu do čtení. Po chvíli knížku odložil a začal přesouvat postavičky. Pohlédl na karty rozložené okolo – na každé z nich byly informace k jedné z figurek – a prohodil jich ještě několik.

Knížka, nyní odložená na zemi vedle hrnku, neměla desky. O svou vazbu přišla kdysi dávno, mnohem dříve, než byste se mohli domnívat. Namísto pevného obalu byl přes přední a zadní stránku přilepen černý papír. Ze předu byl bílým fixem, lehce kostrbatě, vyveden název. Pod ním, úplně dole na papírových deskách, bylo sedm čárek. Každá jinak tlustá a barevná, každá kreslená jinou propiskou či fixem.

Chvíli pohledem pročesával hrací desku, potom její okolí a nakonec zvedl oči a rozhlédl se po pokoji. Kam je mohla zmizet? Ještě před chvílí tady někde určitě byla. Prohledal látkový pytlík na kostky, odhrnul peřinu a prohlédl kapsy u kalhot. Že by jí zapomněl ve škole? Přepadl ho strašlivý pocit. Posadil se na okraj postele a usilovně se zamyslel. Pokud jí nechal v lavici nebo nedejbože na skříňce, mohl jenom doufat, že jí tam po v pondělí najde. A i kdyby, stráví celý víkend bez ní!

Celou místnost najednou ozářilo prudké, studeně bílé světlo, které ho donutilo přivřít oči. Trhl sebou leknutím. V zápětí ohlušující silou zaburácel hrom. Znělo to jako praskání obrovského ledovce, který někdo trhá na kusy.

A pak byla tma.

Ochromen šokem chvíli nehnutě seděl na posteli. Hleděl do tmy a měl pocit, že spatřil, jak se v ní něco pohnulo. Pomalu, opatrně se natáhl k místu, kde tušil noční stolek. Nahmatal zásuvku a vytáhl z ní malou kapesní svítilnu na kličku. Oči mu pomalu přivykaly tmě a on si byl stále jistější, že vidí siluetu postavy, stojící ani ne dva metry od něj. Panika s rychlostí úderné jednotky prostupovala jeho tělo. Slyšel řetězce kapek dopadajících na střechu, cítil na tváři ledový vítr, který otevřeným oknem přinášel vůni deště a rozevlával černý, dlouhý plášť cizince. Stiskl vypínač na baterce – nic. Třesoucí se rukou zašátral po kličce a začal zběsile roztáčet malé dynamo svítilny.

Slabý paprsek světla okamžitě změnil naprostou temnotu v šero a donutil nejhlubší stíny stáhnout se do rohů. Střed pokoje byl prázdný. Okno bylo zavřené a déšť zněl tlumeně. Cítil, že může zase normálně dýchat – když v tom se zarazil. Ztuhlý a zděšený hleděl na hrací plochu, kde ještě před chvílí stály jeho figurky. Ty byly rozházené okolo, většina z nich povalená. Uprostřed plánku stála jiná postavička, oděná celá v černém. Splývavý plášť, připomínající havraní křídla, byl zachycen, jak vlaje ve větru. Postavička měla nasazenou morovou masku s dlouhým zobákem a černý klobouk, ruce schované v záhybech pláště. Pod ní se po plánku rozprostírala neveliká černá skvrna, natištěná a zcela neprůhledná.