POHÁDKA 3

KAM SE PODĚL SNÍH?

Za devatero horami a devatero řekami žila v horském městečku Eliška se svojí rodinou. Každý rok se zde pořádaly zimní slavnosti, na které se sjížděli lidé z celého kraje. Slavnosti začínaly s příjezdem svatého Martina na bílém koni.

Jenže tento rok se Martin někde zdržel. A s ním nepřišel ani žádný sníh. Celé městečko ho vyhlíželo a on stále nikde. Až si malá Eliška řekla, že ho najde a přivede na slavnosti. Vzala si nejteplejší kabát, co doma našla, babička jí připravila do termosky tajný rodinný čaj, aby se nerozstonala a vyrazila.

Rozhodla se, že půjde na nejvyšší horu, protože tam sníh leží po celý rok. Šla dlouho, ale cesta jí rychle utíkala. Když dorazila k hoře, zjistila, že je větší než čekala. Elišce to však nevadilo, přece to teď nevzdá. A tak začala dlouhý výstup nahoru. Konečně se dostala ke sněhové pokrývce. Chvíli odolávala pokušení si v něm trochu zadovádět, ale přece měla důležitý úkol a tak pokračovala. Jenže jak stoupala nahoru, počasí se horšilo. Nejdřív se jen trochu zvedal vítr. K němu se záhy přidala i chumelenice a z Elišky se stal sněhulák. Únavou už sotva klopýtala a najednou uviděla jeskyni. Schovala se v ní a po náročném výstupu usnula, jako když by ji do vody hodili.

Probudilo ji podivné frkání a pokašlávání. Ukázalo se, že v jeskyni není sama. Kousek od ní seděl jakýsi vznešený rytíř a vedle něho krásný bílý kůň. V jeskyni bylo teplo, neboť rytíř rozdělal oheň. Když si všiml, že už se vzbudila, zeptal se jí, co tu dělá. Eliška mu popravdě vylíčila, jak šla hledat svatého Martina, aby konečně začalo sněžit.

„Já jsem ten, koho hledáš.“ odpověděl jí rytíř (teď už vlastně Martin).

„Jé, tak pojďme rychle dolů, ať už ostatní nemusí déle čekat.“ byla hned na nohou Eliška.

„Tak jednoduché to ale není,“ zchladil její nadšení, „můj kůň onemocněl a já ho nedokážu vyléčit. Proto jsme se také tak zdrželi.“

Eliška si zase smutně sedla, ale ještě to nehodlala vzdát. Přece nedošla tak daleko pro nic za nic. Jak si sedla, něco pod ní zadunělo. Léčivý čaj! Vzpomněla na nápoj, který jí s sebou dala babička, a napadlo ji, proč by nemohl fungovat i na koně. Ještě než Martin stihl cokoli udělat, dala koníčkovi napít rovnou z termosky. A světe div se, čaj ho vyléčil.

Martin byl velmi šťastný, že je jeho koník opět zdráv a tak Elišce nabídl, jestli se s ním nechce svést dolů. Eliška samozřejmě souhlasila, neboť se jí to pěšky scházet nechtělo. A tak sjeli na bílém koni do města a přinesli s sebou první sníh. Slavnosti mohly konečně začít a letos se náramně povedly.

Pohádka 2

POHÁDKA O ADAMOVI

Bylo, nebylo, v jedné vesnici žil pastevec ovcí, každé ráno je hnával na pastvu a se západem slunce se zase vracel. Jenomže s každým takovým západem slunce bylo jeho stádečko menší, vlci mu ho postupně rozkrádali, a s každým přibývajícím dnem byla pastevcova rodina chudší. Jednoho dne se na jeho nuzné stavení snesla rána, kterou nikdo nečekal. Jeho žena náhle zemřela, pastevec tehdy vstal a řekl svému synu:

 „Chlapče, už jsi dost velký a myslím, že by sis měl najít nevěstu.“

„Já už jsem se rozhodl, koho si vezmu,“ odvětil Adam (tak se totiž jmenoval). „Mám rád rychtářovu dceru.“

Marně se mu to pastevec snažil rozmluvit, Adam si pevně stál na svém a o změně svého rozhodnutí, nechtěl ani slyšet. Rozloučil se s otcem a namířil si to rovnou na náves, rovnou k rychtáři. Ale ten byl starý lakomec a tak, jakmile se o tom dozvěděl, rozkřičel se na Adama:

„Tak ty si chceš vzít mou Haničku? Tak to tedy ne, vždyť ty to děláš jistě jen kvůli penězům. Kdepak, tu si vezme jen člověk, který bude bohatší než já.“

„Dobrá tedy. Půjdu do světa a tam zbohatnu a do roka a do dne si přijdu pro Haničku, nebo někde zemřu!“ Odvětil Adam, a jak řekl, tak také udělal. Ještě téhož dne vyrazil ze své rodné vesnice hledat štěstí.

Bloudil od města k městu, od vesnice k vesnici a ptal se po nějaké práci (třeba…vraždění draka, nebo tak něco). Nikde nic nenacházel, až v jedné zapadlé vesnici se nechal ubytovat v hostinci a ptal se co je v kraji nového. Hostinský se na něj podíval a jak už to tak bývá, spustil:

„Ty asi nejsi zdejší, jinak bys věděl, že v naší vesnici sídlí podivín, který svými kouzly straší celý kraj. Mnohokrát už jsme se ho snažili uplatit nebo obelstít, ale on se odtud nechce odstěhovat.  Pokaždé nám řekne, že se odstěhuje, teprve až někdo přečká 3 noci v jeho stodole. Jenomže ta stodola není ledajaká! Kdokoli tam zkusil noc přečkat, s hrůzou utíkal pryč. Kdyby se objevil někdo, kdo by nás toho čaroděje zbavil, co já bych za to dal?!“

To je něco pro mě, pomyslel si Adam, ale nahlas řekl jen:

„Já to zkusím, pane hostinský, kde je ta stodola?“

Večer už Adam seděl ve stodole na slámě a čekal, co se bude dít. Přes kolena měl položenou pořádnou dubovou hůl, aby se s ní mohl bránit. Kolem půlnoci se z ničeho nic objevili ve stodole vlci, vrčeli a hned se na mládence vrhli. Adam se jich však nezalekl. Byl zvyklý je zahánět, když ještě doma hlídal stádo, proto se teď jen zasmál a svou sukovicí je zahnal na útěk. No, tak to nebylo tak hrozné, řekl si a až do rána spal jako zabitý.

Další noc se všechno zase opakovalo, jenomže namísto vlků se objevili medvědi. To už tak snadné nebylo, Adam se jim samozřejmě hrdinně postavil, ale brzy se musel dát na útěk. Schoval se proto mezi hromady sena a doufal, že se mu už nic nestane. K jeho překvapení ho medvědi nenašli a s nepořízenou se vrátili, odkud přišli. Tahle zkušenost mu nedala spát. Kdyby to byli obyčejní medvědi, hned by mě vyčmuchali, jenomže to oni neudělali, museli tedy být nějak očarovaní, přemýšlel. Rozhodl se, že tomu přijde na kloub a dalšího dne se schoval u díry ve zdi, odkud na něj zvířata vždy přibíhala. O půlnoci přišel stařec a s sebou si přinesl pytel. Vysypal z něj na zem tucet bílých oblázků, které nějakým kouzlem proměnil ve lvy.

„Na to ho holobrádka. Zabijte ho moji služebníci.“ Zařval čaroděj a na jeho povel se lvi rozběhli na Adama.

 Adam ale nebyl žádný hlupák a svalil na ně veliký balík sena, pak se vydal za černokněžníkem.

„Porazil jsem tě, teď odejdi z kraje a už se nikdy neukazuj“

„Ano, jistě, odejdu“ skuhral čaroděj „ale ještě není ráno, pojď zatím oslavit své vítězství!“

Jen co to dořekl na zemi se objevil ubrus a na něm rozprostřená spousta jídla. Adam už měl opravdu hlad a tak se na jídlo hned bez přemýšlení vrhnul. To ale neměl dělat. Jídlo bylo napuštěné uspávací látkou a Adam okamžitě usnul. Čaroděj se divoce rozesmál:

„Nachytal se, hlupák, teď už mě nikdo nezastaví a já ho klidně mohu sprovodit ze světa!“

V tu chvíli však vyšlo slunce. Teď už nad Adamem čaroděj neměl žádnou moc.  Jakmile na něj skrz škvíry ve zdi dopadly sluneční paprsky, muž se rozplynul, jako pára a byl pryč. Vesničané byli Adamovi vděční a brzy si ho pro jeho chytrost zvolili soudcem. Adam také získal všechno jmění, které předtím patřilo čaroději a než uplynul rok a den strojila se veliká svatba, na které si Adam bral rychtářovu dceru Haničku.

A pak žili šťastně až do smrti.

Pohádka 1

POHÁDKA 1

Žili, byli v jedné chudé vesničce jménem Koncosvěty dva prostí lidé. Rolník Vladimír se svojí pohlednou ženou Anežkou. Anežka porodila Vladimírovi dvě děti, starší dceru Eleonoru a mladšího syna Tomáše, který byl už od narození něčím výjimečný. Tomáš měl snědou pleť, tmavě hnědé vlasy, svalnatou postavu a v krásných očích, kde se dokázal topit skoro každý, mu blýskala čistá modř, prosetá světle modrými proužky. Podle vesničanů znamenala čistá modř pravdu, čestnost a moudrost, světle modrá zase stálou mladost v duši. Tomáš se rád učil a ve škole měl samé biče. Učitelé ho chválili a i rodiče si svého synka vychvalovali. Inu, byl to chytrý a moudrý chlapec.

Když Tomáš dostudoval, rozhodl se jít do světa a zachránit rodinku, například ze stále nesplacených dluhů. Třeba se mi poštěstí a se svými znalostmi vyhraji alespoň jeden zlaťák, pomyslel si. Mamince napsal dlouhý dopis, proč odchází a že se někdy určitě vrátí, tatínkovi napsal dopis, ať ze zoufalosti dočasné ztráty svého syna nepropije všechen svůj plat. Sestřičku políbil na tvář a připomenul jí, ať ho nezapomene důstojně omluvit ve škole, ze své nepřítomnosti u maturity. A jak si usmyslel, tak vyrazil.

Šel lesní pěšinou, stále za nosem. Ptáci si prozpěvovali svými líbeznými tóny a zdravili Toma, jako starého známého přítele. Na obloze nebyl ani mráček a v lese foukal příjemný vánek, který Tomíkovi čechral vlasy. Když Tom viděl, že je v lese dobrá nálada, přidal se do sboru veselých zpěváčků. Lesem prošel raz dva, poté následovaly jenom samé vesnice a města, které si samozřejmě zapamatoval. Prošel například vesničkou Mokrov a Veletrhy, nebo městy Spíž a Poklice nad Hrncem. Když přežil tuto namáhavou cestu, která měřila podle jeho výpočtů zcela přesně 99,9 km, došel do malebného městečka Kámen, kde sídlil na zámku také pan král Křesomysl.

Ubytoval se v jednom z mnoha hotelů, kde nebylo třeba platit penězi, ale svůj pobyt si mohl odpracovat pomocnými pracemi v kuchyni. Když si prohlédl hotelové vybavení, šel se porozhlédnout, v jakém městě bude na neurčitě dlouho pobývat. Prošel kolem kostelní věže naproti svému hotelu a vydal se prozkoumat náměstí. Není tu tak rušno, jak jsem si myslel, pomyslel si. Nevadilo mu, že je ve městě sám, a tak se šel po tak náročné cestě podívat do nabídky místní hospůdky. Bylo zavřeno. Nevadí, pomyslil si, půjdu se podívat do obchodu s potravinami. Hledal, hledal, až našel a celý utrmácený sebou praštil na zem. Vstal a nahlas přečetl ceduli na dveřích: ZAVŘENO. To mu nedalo a šel se zeptat osobně pana krále, co se děje.

Přišel k zámku, zaklepal na železná vrata, nejlepším kovářem vyráběné, a když nikdo neotvíral, vstoupil. Hleděl do nádherného předsálí. Byly zde poličky z nejkvalitnějšího materiálu, na nich předměty pozlacené či celé ze zlata! Strop byl malovaný nejlepším a nejzručnějším malířem v celé zemi. Podlaha byla pokrytá úzkým červeným kobercem, na který se Tomáš bál vstoupit, aby ho náhodou neušpinil. Byl velmi nesmělý, ale nakonec vstoupil před krále a pokleknul. Král se ho ptá: „Co tu pohledáváš mladý muži?“ „Inu, rozhodl jsem se, že vyrazím do světa, abych něco nového poznal.“, odvětil králi Tomáš. „Zastavil jsem se v tomto městě, ale jak tak koukám, tak tu máte v pondělí jinou otevírací dobu než u nás!“, zasmál se Tom. „Ach, synu!“, vzdychl král a utrápeně se na Tomáše podíval. „Copak nevíš, že v zemi panuje mor a bída?“ Tomáš na krále vykulil zděšeně oči. „Máš zvláštní oči“, řekl zamyšleně král. „Jako, kdyby v nich něco jiskřilo…“ Tom mu odvětil: „Každý mi to v naší vesnici říká. Mám prý pronikavé oči a skoro každý se v nich topí.“„Hmmm… Topí. Bába kořenářka vždy říkala, že když jsou něčí oči pronikavé, můžou i léčit nemocné.“, uvažoval nahlas pan král. Tomášovi docházely předchozí věty až teď. „Rád bych vám pomohl, kdybych věděl jak. Když říkáte, že pronikavé oči léčí, mohl bych se pokusit vyléčit obyvatele vašeho města.“ Král se zvedl a šťastně řekl: „Jsi velmi moudrý a hodný hoch. Určitě pochopím, když si to ještě rozmyslíš. Mám pro tebe však odměnu. Kdybys vyléčil celé město, dostaneš princeznu a půl království k tomu. Princeznu si však musíš vyléčit dobře, abys s ní mohl žít, rozumíš?“ „Ano!!!“, zakřičel Tomík a byl celý šťastný z toho, že možná vyřeší zadluženost svojí chudé rodiny a vezme si krásnou princeznu.

Hned dalšího dne začal Tomáš s léčením. Král mu dal nejluxusnější pokoj v celém zámku a bral ho za vzdělaného, vysokoškolsky vyučeného lékaře. Tomáš si sedl do křesla, vzal si na sebe ochranný oděv a zval si jednoho pacienta za druhým. Léčba spočívala v tom, že lékař seděl vždy na druhé straně, než byl pacient (aby pravděpodobnost, že se nakazí, byla co nejmenší) a zadíval se pacientovi na bolavé místo. Po hodině byl pacient zdravý a odešel do speciálně vydezinfikované místnosti, aby se nenakazil znovu. Takhle to šlo dál a dál a za měsíc měl pan král město vyléčené.

Po měsíci se Tomáš sešel s panem králem. Král splnil své slovo a dal Tomášovi vyléčenou princeznu, půl království k tomu včetně poloviny královského pokladu. Tomáš byl nadšen, že město zbavil moru, ale trápilo ho, že jej nezbavil bídy. Řekl si tedy, že všechen svůj královský poklad rozdělí rovným dílem mezi obyvatele městečka Kámen, a tak se i stalo.