Čtenářský deník – Romeo a Julie

název díla: Romeo a Julie (Romeo and Juliet)

autor: William Shakespeare

rok vydání: 1599

překladatel: Jiří Josek

O AUTOROVI

William Shakespeare se narodil roku 1564 ve Stratfordu nad Avonou v Anglii, kde také roku 1616 zemřel. Jeho díla se řadí do období renesance. Často je nazýván anglickým národním básníkem a celosvětově nejvýznamnějším dramatikem. Jeho dramata se dělí do tří období dle doby zvyku.  Do rané tvorby patří např. Mnoho povyku pro nic, Zkrocení zlé ženy, Jindřich IV. a právě Romeo a Julie. Až na výjimky je většina her laděna optimisticky – jedná se o komedie, a popř. i historické hry. Shakespearova vrcholná tvorba přináší motiv rozporů světa, z her mizí humor a nahrazuje ho ironie. Do tohoto období můžeme zařadit tragédie Hamlet, Král Lear, Othello atd. V pozdní době se Shakespeare smiřuje se životem a píše romance s prvky komedií i tragédií využívající náměty pohádek, např. Zimní pohádka a Bouře. Velmi významné jsou i Shakespearovy sonety, které jsou vytištěny ve sbírce Sonety. 

O DÍLE

Dílo je psáno formou poezie – základní jednotkou je verš. Jedná se o drama, tudíž se v textu objevují scénické poznámky, text tvoří repliky postav, dělí se na scény a ty jsou sdruženy do jednání. Dílo se díky svému špatnému konci a kompozici řadí mezi tragédie, ačkoliv první část hry by se dala označit za komedii.

Verze nám nejznámější byla publikována roku 1599 a tím se řadí mezi Shakespearova díla rané a střední tvorby. Za Shakespearova života se jednalo o jednu z jeho nejoblíbenějších her. Děj je založen na italském příběhu s názvem Tragický příběh o Romeusovi a Juliettě, který byl před Shakespearovou verzí několikrát zpracován jako epická báseň.

Dílo je díky svému motivu romance, zde poprvé použitým jako ústřední motiv tragédie, typickým příkladem renesanční literatury. I svou formou, pro středověk téměř nemyslitelnou, si upevňuje své místo v renesanci.

Již za autorova života bylo dílo parodováno, později se stalo námětem maleb, oper a jiných literárních děl. V současnosti se jedná o jednu z nejčastěji filmovaných Shakespearových her. Hlavním tématem díla je láska dvou milenců zrodu už věky znesvářených kterým se i přes nepřízeň osudu podařilo najít si k sobě cestu. Autor nám také ukazuje, že stejně jako nenávist a láska dokáže člověka zaslepit. Když se k ní pak přidá již výše zmíněná nenávist, pramenící ze sporu rodů vždy skončí katastrofou. Autor nám také možná chtěl poukázat na nutnost vzdorovat různým tradicím, abychom mohli dojít štěstí. V tomto případě naši milenci vzdorují přáním svých rodin, svou sebevraždou náboženství a například Julie neuposlechnutím přímých otcových příkazů.

ČASOPROSTOR

Děj je zasazen především do Verony v době renesance, tj. někdy v 15. nebo 16. století. Načas se příběh přesune i do nepříliš vzdáleného města Mantovy. Časové zasazení je možné i bez konkrétní zmínky v textu díky chování postav. Ty své chování nepodřizují víře a dokonce se nezdráhají mezi sebou mluvit o milostných záležitostech.

POSTAVY

Jednou z hlavních a zároveň titulních postav je Romeo z rodu Monteků. Je synem starého Monteka a paní Montekové. Je to čestný a vzdělaný mladík. Zpočátku je nešťastně zamilován do dívky Rosaliny, po spatření Julie se ale hluboce a vášnivě  zamiluje právě do ní. Romeo se přátelí s Benvoliem, který se neostýchá si do Romea přátelsky rýpnout, jinak je ale rozumný a spory se snaží řešit beze zbraně v ruce. Zároveň je to i Romeův bratranec. Romeo se též často stýká s Merkuciem, příbuzným vévody Escala. Mercutio se nechá snadno vyprovokovat a často se chová zbrkle. Nestydí se také komukoliv vysmívat do očí.

Druhou titulní postavou je Julie, dcera paní Kapuletové a starého Kapuleta. Je to velmi spanilá ale také velmi mladá dívka. Když se s ní poprvé setkáváme, chová se i vlivem svého věku naivně. V průběhu hry ale vyspívá, stává se moudřejší a zkušenější. Je hluboce oddaná a věrná Romeovi, takže se nebojí kvůli němu si i sáhnout na život. Velmi se liší od středověkých hrdinek, protože se nezdráhá odporovat svému otci a sama rozhoduje o svém životě.

Významnější postavou z jejího okolí je například chůva, která k Julii chová až mateřskou lásku a je důvěryhodná. Jako jedna z mála ví o tajném sňatku a přesto tajemství nevyzradí. Dalším příslušníkem rodu Kapuletů je i Tybalt, synovec paní Kapuletové. Charakterem se podoná Merkuciovi, je vznětlivý a k Montekům chová největší zášť.

Do děje také významněji zasáhne Paris, vévodův příbuzný, který si měl Julii vzít za manželku. Z jeho slov se dá usuzovat, že Julii má upřímně rád, spor mezi Monteky a Kapulety mu připadá zbytečný. Je čestný a spravedlivý.

V neposlední řadě ve hře vystupuje i otec Lorenzo, františkánský mnich. Oběma milencům se pokouší pomáhat, dokonce je i oddá. Chová se k nim laskavě, díky svému stáří má mnoho zkušeností, je moudrý. Na Romeovi a Julii mu záleží. Když od Romea poprvé slyší o jejich citech, upozorňuje ho na ukvapenost jejich rozhodnutí. Posléze ale vidí, jak hluboce se oba milují a poté dělá vše pro to, aby mohli být oba milenci spolu šťastní.

KOMPOZICE

Děj tragédie lze rozdělit dle aristotelovy ideální stavby dramatu na 5 částí. Expozici nebo také úvod nám poskytuje hned první odstavec, kde chór v prologu představuje celý příběh. Zmiňuje se o letitém sporu a prozrazuje i konec hry. 

Kolize nastává, když se na plese pořádaném Kapulety setkávají Romeo a Julie a zamilují se do sebe. Mezi jejich rody ale panuje hluboko zakořeněná zášť a zdá se, že nemohou být spolu. I přes nepřízeň osudu se vezmou.

Krize přichází ve chvíli, kdy Romeo zavraždí Tybalta, synovce paní Kapuletové, a tím se pomstí za smrt svého přítele Merkucia. Kvůli svému činu je Romeo vyhoštěn z Verony. Julie si navíc má za manžela vzít hraběte Parise.

K zvratu dochází, když otec Lorenzo vymyslí plán, jak umožnit milencům být spolu. Julie souhlasí a v předvečer své svatby vypije zvláštní jed, kvůli kterému vypadá jako mrtví. Zdánlivě zesnulá je pohřbena do rodinné hrobky a otec Lorenzo posílá Romeovi dopis s informacemi o jejich záměru.

Celý příběh končí katastrofou protože se Romeo dozvídá o Juliině smrti, aniž by měl šanci přečíst si list s vysvětlením. Ještě v Mantově si kupuje silný jed a vrací se do Verony. Na hřbitově se setkává s truchlícímu Parisem a po krátké potyčce ho zabíjí. Romeo sestupuje do hrobky a vypije jed. Julie se za pár okamžiků probudí a otec Lorenzo jí vypravuje, co se přihodilo. Otec utíká, když zaslechne hlasy. Julie si bere Romeovu dýku a probodne se, o chvíli později umírá. Do hrobky se konečně dostávají i rodiče obou milenců a otec Lorenzo jim vše vysvětluje. Až nad mrtvými těly svých dětí jsou oba rody schopny se usmířit a ukončit tak letitý svár. 

Pokud nepočítáme počáteční prolog jako začátek hry, první scénou je ukázka rozepře mezi Monteky a Kapulety. Tu sice vyprovokují obyčejní sluhové, brzy ale zbraně tasí i hlavy rodů a nebýt zásahu vévody, jistě by byla prolita krev.

Celé dílo je rozděleno na pět jednání. Ta se pak dále člení na scény: první na pět, druhé na šest, třetí a čtvrté znovu na pět a poslední na pouhé tři scény. Začátek a konec pak od zbytku hry odlišuje zpěv chóru. Promluvy chóru se liší i z rytmického hlediska. Oba verše tvoří jambický pentametr, takzvaný blankvers. Prolog se rýmuje dle schématu ABAB (rým střídavý). Poslední promluva navazuje rýmem na předchozí vévodovu a schéma je ABABCC. Prolog je sonetem a svou stavbou přímo odpovídá takzvanému anglickému (někdy též nazývaném shakespearovskému) sonetu. Zbytek promluv se nerýmuje a ani nemá pravidelný rytmus.

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY

Promluvy postav by se daly rozdělit do dvou skupin. Do první by patřila Julie, Romeo, vévoda, otec Lorenzo a pár dalších postav. Všichni tito lidé mluví vyšším stylem a používají tropy a figury. Mezi ně patří např. personifikace: hvězdy se schovaly, luna stříbrem polévá koruny stromů, jitro se usmívá. Také najdeme mnoho přirovnání, například tma jak pian s popelavou tváří, člověk jako květ dva vládce hostí, vypadá, jak se na chlapa patří. I epitet je zde využit hojný počet, například sladká noc, hořký konec (tyto dvě jsou i kontrasty), neurvalá dlaň. Dále se objevují metafory, například cválejte k západu, ohnivý hřebci (zde je i apostrofa) tím jsou nejspíše myšleny sluneční paprsky, rozevřu tvé shnilé čelisti a do mordu ti vecpu další chod (Romeova slova předtím, než spáchal v hrobce sebevraždu). Velmi zajímavé se mi zdály i použité oxymorony, například úctyhodný vrah, líbezný lotr, nemocné zdraví, studený žár.

Oproti tomu postavy služebníků mluví nízkým stylem, používají hovorová až nespisovná slova: řek, kde se rajdáš, moula, tadydle, dobrej, a také se často uráží, například trdlo, blázne, ty hlavo dubová atd.

ČTENÁŘSKÝ DENÍK: Kytice z pověstí národních

Karel Jaromír Erben

  • 1811–1870
  • Český romantismus (další autoři: Karel Hynek Mácha – Máj; Josef Kajetán Tyl; Karel Sabina)
  • Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou a později se také seznámil s Františkem Palackým
  • Studoval práva na filozofické fakultě v Praze
  • Psal do časopisů Obzor a Právník
  • Další díla: Prostonárodní české písně a říkadla, České pohádky

Kytice z pověstí národních (1853)

  • Literární forma: poezie
  • Literární druh: lyricko-epická
  • Literární žánr: balady (útvar s mnohdy ponurým, strašidelným dějem a většinou nešťastným, někdy až tragickým koncem)
  • Literární směr: Romantismus 1. polovina 19. století
  • Místo děje: liší se podle jednotlivých balad
  • Hlavní myšlenka: liší se podle jednotlivých balad
  • Jazyk: lidové prostředky, zvukomalba, živé dialogy, popisy osob (krátké, ale výstižné – polednice), popis krajiny (opět krátké ale názorné – okolo lesa pole lán), metafory, epiteta, apostrofy, epifora, epizeuxis, elipsa, personifikace
  • Kompozice: 13 balad, zrcadlové uspořádání – přesný skladebný záměr (vzájemně si básně odpovídají – první a poslední, druhá a předposlední, atd.)
    • Kytice – Věštkyně (Motiv národního smutku a naděje, matka = vlast, národně buditelské)
    • Poklad – Dceřina kletba (motiv mateřské viny)
    • Svatební košile – Vrba (vztah mrtvých k živým)
    • Polednice – Vodník (nepřátelské, nadpřirozené bytosti)
    • Zlatý kolovrat – Záhořovo lože (motiv dobra a zla, pohádkový námět)
    • Štědrý den – Svatojánská noc – nedokončena (motiv tajemných ročních období)
    • Holoubek měl být středem sbírky
    • Lilie vyšla až v druhém vydání v roce 1861
  • Kytice
    • Atmosféra: velmi smutná – na začátku smrt milované matky; místy i radostná – děti poznaly matku v květině, na závěr vlastenecká
    • Téma: smrt matky, která po sobě nechala mnoho sirotků a ty nyní truchlí, obrovské vlastenectví (matka = vlast)
    • Motiv: mateřská láska, motiv smrti, motiv vlasti
    • Hlavní myšlenka: matka = symbol národa a vlasti
    • Hlavní postavy: zemřelá matka, siroty
    • Básnické prostředky: epiteton – konstans (drobnolistý kvítek, vlasti milé); inverze (vlasti naší milé); apostrofa (vy prosté naše pověsti!); personifikace (duše její se vrátila); anafora (poznaly dítky..poznaly ji..), celá báseň je jakási alegorie
    • Rým: střídavý
  • Poklad
    • Atmosféra: slavnostní (Velký pátek); plná tajemství, později tragická
    • Téma: Matka spěchá na Velký pátek na mši, když narazí na vchod do jeskyně plné stříbra a zlata. Je tím tak okouzlena, že chce víc a víc a nechává své dítě v jeskyni, když odnáší poklad. Později když se vrátí je vchod do jeskyně i s dítětem uvnitř uzavřen. Po roce se vchod znovu otevírá a matka se shledá opět s dítětem a poklad jí už nezajímá.
    • Motiv: mateřská láska, vina a trest, motiv čekání a pochopení
    • Hlavní myšlenka: často se necháváme odradit od důležitých věcí kvůli slávě a bohatství. Pozdě si uvědomujeme, že jsme dobré chvíle propásli.
    • Hlavní postavy: matka a její dítě
    • Básnické prostředky: epiteton, přirovnání (i hoří to jasnoběle, jako v noci svit měsíčka), metaforu (jde, kde to běle plane… stříbra kousek zdvihne), metonymie (žena spěchá), hyperbola (žena letí letem ptáka), perifráze (náhle ubystřuje kroků = běží)
    • Rým: střídavý, později se mění
  • Svatební košile
    • Atmosféra: milostná, hrůzyplná, tajemná
    • Téma: Rouhající se dívka, která neujde trestu a příliš pozdě si uvědomuje, že to není ten chlapec, kterého kdysi měla ráda, milý si ji odvede na hřbitov a tam si ji chce vzít, zachrání se jen díky modlitbám
    • Motiv: motiv viny a trestu, smrti a utrpení
    • Hlavní myšlenka: neměli bychom se tak rouhat a nehodně prosit, velký důraz kladen na víru (kdyby se dívka nemodlila, zemřela by)
    • Hlavní postavy: mladá dívka (prosí Panenku Marii, aby jí vrátila jejího milého z ciziny), dívčin milý (mrtvý, vrací se pro svou dívku na svět, aby se stala jeho ženou)
    • Básnické prostředky: anafora (a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela), eufemismus (kde můj tatíček? Již na něm roste trávníček!) apostrofa (Maria, panno přemocná!), epanastrofa (skoč a pojď, skoč a pojď a mě doprovoď), synekdocha (oko boží nade mnou, ve dne mé oči tlačí sen), epiteton konstans i ornans, hyperboly (byli skokem 20 mil), přirovnání
    • Rým: sdružený
  • Polednice
    • Atmosféra: napjatá, plná nervozity, hrůzyplná
    • Téma: Matka v návalu rozčílení přivolá na své dítě polednici. Ta opravdu přijde a požaduje na matce dítě. Matka je tak vyděšení a tiskne k sobě dítě s takovou silou, že dítě udusí.
    • Motiv: mateřská láska, vina a trest, motiv poledne
    • Hlavní myšlenka: kvůli naprostým maličkostem se člověk rozzlobí na svého blízkého a až příliš pozdě si svou chybu uvědomuje
    • Hlavní postavy: matka, dítě, Polednice
    • Básnické prostředky: anafora (pojď si proň… pojď, vem si ho zlostníka), zvukomalba (ke stolu se plíží tiše, Polednice jako stín), epizeuxis (běda, běda dítěti!)
    • Rým: Střídavý
  • Zlatý kolovrat
    • Atmosféra: pohádková, ponurá (temný les)
    • Téma: Šlechtic se zamiluje do dívky, kterou náhodně potká na lovu. Její matce nařídí, aby ji dovedla na zámek, babice a její druhá dcera však jí její štěstí závidí, proto ji v lese zabijí a usekají končetiny a vypíchnou oči. Druhá dcera je na vlas stejná jako zabitá, a tak se vdá za šlechtice. Dědeček najde tělo zabité a za zlatý kolovrat, kužel a přeslici vymění její končetiny a oči, které poté opět spojí s tělem. Zlá sestra se prozradí, když začne příst a kolovrátek začne zpívat, co se v lese stalo. Babice i zlá dcera jsou potrestány stejně, jako první dcera.
    • Motiv: mateřská láska (k druhé dceři), trest, láska, závist, osudovost (stejný trest)
    • Hlavní myšlenka: autor poukazuje na lidskou závist a její následné potrestání
    • Hlavní postavy: matka – babice, její dvě dcery, šlechtic
    • Básnické prostředky: metafory, personifikace, epiteton, epizeuxis
    • Rým: sdružený, na závěr jeden verš jako dodatek
  • Štědrý den
    • Atmosféra: mladistvá, rozverná, bezstarostná
    • Téma: Dvě mladé dívky Hana a Marie se na Štědrý den vydaly prosekat ledy na jezeře, aby zjistily, jaká je čeká budoucnost. Hana se viděla se švarným Václavem, Marie spatřila rakev a kostel. Do roka se vše vyplnilo – Hana se vdala, Marie zemřela.
    • Motiv: motiv lidských zvyklostí, lásky smrti, osudovosti
    • Hlavní myšlenka: slovy autora: „je lépe v mylné naději sníti, nežli budoucnost odhaliti a strašlivou poznat jistotu“
    • Hlavní postavy: Marie a Hana
    • Básnické prostředky: epiteton, přirovnání, metafory (sníh na šedé hlavě, panenská lilie), perifráze (svatební šije košile), apostrofa (hoj ty štědrý večere), personifikace (vítr laškuje)
    • Rým: střídavý
  • Holoubek
    • Atmosféra: smutná, tragická
    • Téma: mladé ženě zemře muž, ona však velmi brzo přestane truchlit a vdá se znovu. Holoubek, který sedává na dubu nad nebožtíkovým hrobem, že ženě vinu připomene a ta spáchá sebevraždu – utopí se v řece
    • Motiv: vina a trest, motiv výčitek svědomí a pobláznění
    • Hlavní myšlenka: holoubek symbolizuje svědomí, a to právě ženu dohnalo k sebevraždě
    • Hlavní postavy: mladá vdova, její manžel a holoubek
    • Básnické prostředky: přirovnání, metafory, personifikace (žel její zahynul, běží časy), epiteton, epizeuxis (běží časy, běží)
    • Rým: střídavý
  • Záhořovo lože
    • Atmosféra: prosycena vírou v boha, velmi smutná, kajícná, na závěr radostná
    • Téma: Mladý poutník potká obra Záhoře, který zabil mnoho lidí. Záhoř ho nechá jít jen kvůli tomu, že mu poutník slíbil, že mu přijde říct, co v pekle viděl a slyšel. Po roce se poutník vrací a vypravuje o Záhořově loži, které v pekle mají, kterého se bojí samotný ďábel. Záhoř se vyděsí a ptá se poutníka, jak by odčinil své hříchy. Ten zarazí jeho kyj do skály a přikáže mu, aby se u něj modlil za odpuštění do té doby, než se vrátí. Poutník se vrací k Záhoři po 90 letech, aby oba společně dosáhli klidu. Oba se změní v prach a jako dvě holubičky se vznesou k nebesům.
    • Motiv: vina a trest, odpuštění, pokora, víra
    • Hlavní myšlenka: víra v Boha vede k vykoupení
    • Hlavní postavy: poutník, jehož duši jeho otec zaprodal ďáblu, Záhoř
    • Básnické prostředky: nejmetaforičtější báseň celé sbírky, personifikace, anafory, hyperboly, epifory, metonymie, synekdocha
    • Rým: střídavý, sdružený, obkročný
  • Vodník
    • Atmosféra: zpočátku mladistvá, radostná, prostředí jezera velmi smutné a pesimistické
    • Téma: mladé děvče neuposlechne svou matku a ta je vtažena do vodního světa. Stává se vodníkovo ženou a narodí se jí dítě. Truchlí, že nemůže dát matce vědět, že je na živu. Vodník ji pustí za matkou, ale musí se zase vrátit zpět. Dívka se nevrací a tak si vodník pro ni jde. Různými způsoby se jí snaží dostat zpět, a když se neodhodlá vrátit ani po tom co jí vodník řekne, že dítě potřebuje nakrmit, zabije dítě a položí ho na práh matčiny chalupy.
    • Motiv: mateřská láska, vina a trest
    • Hlavní myšlenka: mateřská láska, lidová slovesnost a pověsti o vodnících
    • Hlavní postavy: matka, dcera, vodník, dítě
    • Básnické prostředky: personifikace, epiteton (o, k), inverze, přirovnání, zvukomalba (vyvalily se vlny zdola), ironie (tam na zemi za kostelem u černého kříže, aby má matička zlatá měla ke mně blíže), hyperbola (100x jsem tě prosila), anafora (vari od našeho prahu, vari pryč ty lstivý vrahu)
    • Rým: Sdružený
  • Vrba
    • Téma: sepětí mladé ženy s vrbou, když její manžel vrbu pokácí, žena zemře. Muž dá z vrby vyrobit kolébku, aby bylo jejich dítě pořád s matkou
    • Rým: Sdružený
  • Lilie
    • Téma: Mladá dívka zemře a na jejím hrobě vyroste lilie. Lilii spatří šlechtic a nechá si ji přesadit k domu, je jí okouzlen, v noci dívka ožívá, muž se do ní zamiluje. Po svatbě mu dívka porodí dítě. Muž však musí na chvíli odjet a pověří matku, aby se mu o lilii starala, ta ji však schválně zahubí.
    • Rým: sdružený
  • Dceřina kletba
    • Atmosféra: ponurá, velmi tragická a smutná)
    • Téma: Mladá dívka prokleje svou matku, za to, že ji nepodporovala v jejím lehkomyslném životě. Dívka otěhotněla a zabila své dítě, teď se chystá oběsit
    • Motiv: vina a trest, mateřská láska, osudovost
  • Věštkyně
    • Téma: Věštkyně promlouvá o českém národu, o věštbě kněžny Libuše, o Přemyslu Oráčovi
    • Hlavní myšlenka: vlastenectví, víra v budoucnost národa, snaha ve čtenáři probudit vlastenectví


Čtenářský deník: LAKOMEC

ZÁKLADNÍ ÚDAJE O KNIZE

název díla: Lakomec (L’Avare)

autor: Moliére (Jean-Baptiste Poquelin)

rok vydání: 1668

překladatel: Svatopluk Kadlec

O AUTOROVI

Moliére (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin) se narodil roku 1622 v Paříži ve Francii a zemřel roku 1673. Jeho díla se řadí ke klasicismu, což je literární sloh, který se svými náměty vrací k antickému starověku. Moliére se proslavil především svými dramatickými díly a to satirickými komediemi, tragikomediemi a fraškami. Všechny tyto žánry byly v 17 století považovány za nízké. Divadlu zasvětil celý život – byl autorem, režisérem ale i hercem. Je považován za jednoho z nejlepších autorů komedií vůbec. Jeho nejkontroverznější hrou bylo dílo Tatuffe neboli Pokrytec, ve kterém kritizoval církev. Mezi Moliérova další významná díla patří například Don Juan a Kamenná hostina, Zdravý nemocný a Misantrop.

O DÍLE

Formou tohoto díla je próza (text není psán ve verších ale ve větách a odstavcích). Druhem se dílo řadí mezi dramata (dělí se na dějství, výstupy, objevují se scénické poznámky). Jedná se o komedii (všechny zápletky se dočkají rozuzlení a dobrého konce).

Dílo bylo napsáno roku 1668 a tím se řadí do pozdější autorovy tvorby. Stejně jako většina klasicistních děl dodržuje pravidlo tří jednot (vše se odehrává v rámci jednoho dne v Harpagonově domě). Autor se inspiroval Komedií o hrnci od římského autora Plauta. To je patrné z děje, který se v obou případech točí okolo zamilovaného páru, přičemž dívku chce její otec provdat bez věna. Dále také dojde ke krádeži pokladu. V případě Komedie o hrnci ale neznáme konec – ten se totiž nedochoval.

Moliérovy hry zůstávají až dodnes aktuální, dříve si ale svou kritikou společnosti mnoho lidí znepřátelil. Lakomcem si zajistil pozornost krále Ludvíka XIV. a měl na starost organizaci královských slavností,

Na základě tohoto díla vzniklo mnoho filmových zpracování (např. z roku 1980, 2003 atd.) a v divadlech se hraje dodnes.

Hlavním tématem díla je kritika chamtivosti. Autor nám ukazuje, kam až je schopen člověk kvůli penězům zajít a jak ho dokážou změnit. Důležitým tématem byla i láska mezi Eliškou a Valeriem a Kleantem a Marií. Ta mi připomínala stejně zakázaný vztah Romea a Julie, tentokrát ale se šťastným koncem.

Autor ve hře kritizuje chorobnou touhu po zlatě a jako kontrast k ní staví čistou lásku obou párů. Tím čtenáři ukazuje, o co všechno chamtiví lidé přicházejí a jak si naopak svůj život ještě ztěžují a odhánějí od sebe své blízké. Tato myšlenka platí snad pro všechna období lidské historie současnost nevyjímaj Ve hře je samozřejmě spoustu skutečností nadneseno a zveličeno, ale základní myšlenka stejně platí.

ČASOPROSTOR

Autor hru zasadil do Harpagonova domu kdesi v Paříži. Doba, kdy se příběh odehrává, není nikde specifikována, je ale možné odhadnout, že se jedná o dobu, ve které hra vznikla (tj. polovina 17. století).

POSTAVY

Hlavní a zároveň titulní postavou je Harpagon. Je to starší lichvář (člověk, který půjčoval peníze na vysoký úrok), pro kterého peníze znamenají víc než lidský život. Šetří, kde to jen jde, a kvůli své lakotě je ochoten domluvit manželství proti vůli svých dětí. Ztráta jeho bohatství ho přivádí až na pokraj šílenství.

Harpagon má dvě děti – syna Kleanta a dceru Elišku. Kleant miluje chudou Marianu a kvůli své lásce je ochoten se otci vzepřít. Otcova lakota se mu bytostně příčí. Je Harpagonovým pravým opakem.

Eliška je zamilovaná do Valéra. Otcem si nenechá poroučet a udělá, co je v jejích silách, aby si Valéra mohla vzít.

Charakter postav se mění pouze ve chvíli, kdy se postavy přetvařují – např. chování Valerius s Harpagonem na oko ve všem souhlasí, za jeho zády ho ale pomlouvá.

Z vedlejších postav děj ovlivní především La Fleche, Kleantův věrný sluha. Právě tomu se daří ukrást Harpagonův poklad- Důležité jsou i role Valéra a Marie, kteří jsou ve skutečnosti dlouho ztracenými sourozenci a dětmi bohatého šlechtice. V neposlední řadě do děje zasáhne i Frosina, pletichářka, která způsobí hned několik nedorozumění svými šeptanými radami Harpagonovy. Naštěstí je ale poté sama pomáha napravovat.

KOMPOZICE

Hra se dělí na pět dějství, které se liší počtem výstupů. První jich má 10, druhé 6, třetí je s 15 výstupy nejdelší, čtvrté jich má 7 a páté znovu 6. Děj se odehrává chronologicky, částečně je využit kompoziční postup in medias res, protože příběh začíná be jakéhokoliv úvodu.

Dílo se drží typické struktury dramatu. Začíná expozicí, kdy se dozvídáme o lásce našich milenců. Jsou nám představeny okolnosti, za jakých se setkali a jaké problémy jejich vztah přináší. Také poprvé potkáváme Harpagona, který nám ihned prokazuje svou paranoiu a lakotu tím, že vyžene Kleantova sluhu La Fleche a navíc ho pro jistotu před vchodem prohledá, aby se ujistil, že nic neukradl.

Ke kolizi dochází ve chvíli, kdy Harpagon oznámí svůj úmysl oženit se s Marií, Elišku provdat za bohatého pana Anselma, protože díky tomu není nucen jí zajistit věno, a oženit Kleanta s jakousi majetnou vdovou. Tuhle novinu se obě děti dovídají před tím, než otci řeknou o svých milých, a proto Harpagon nic netuší.

Krizí a tudíž vyvrcholením dramatu by se dala nazvat večeře, kde se objeví většina postav. Harpagon se konečně dozvídá o Kleantově lásce k Marii, což Harpagona nezajímá a chce pokračovat v původním plánu a Marii si sám vzít. Zbytek postav se veškeré svatby pokouší překazit a daří se jim vymyslet plán, který by mohl zajistit úspěch. Harpagon znovu konfrontuje Kleanta a nutí se ho zříci Marie. To Kleant odmítá a je vyděděn.

Peripetie přichází, když La Fleche ukradne Harpagonův pečlivě ukrytý poklad a předá ho Kleantovi. Harpagon si ztrátu uvědomí a začne se chovat jako smyslů zbavený. Všem okolo hrozí oběšením, a pokud se mu milované peníze nevrátí, klidně spáchá sebevraždu.

Při konečném rozuzlení zjišťujeme, že Valerius a Marie jsou sourozenci a jejich otcem je pan Anselm. Ten ihned oběma sňatkům svých dětí dá své požehnání a poté, co Kleant vrátí svému otci peníze, anu Harpagon není proti. Důležité je jedině to, že všechny náklady pokryje pan Anselm.

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY

Všechny postavy mluví spisovným jazykem, občas použijí nespisovná slova. V případě služebných k tomu dochází častěji a jsou tím lépe odlišeny různé společenské vrstvy. Mezi taková slova patří například žvanit, šacování, vydřiduch, čachry a také slovní spojení táhnout ke všem čertům. V textu jsou víckrát použity řečnické otázky, třeba „Kdo je podle tvého názoru zločinnější? Kdo si peníze, kterých potřebuje, vypůjčuje, nebo kdo peníze, kterých mu není třeba, loupí?” Vzhledem k době, ve které dílo vzniklo, se objevují archaismy – např. dráb, lichvářství, vdít se, jarý, atd. Několikrát se objeví i nadávky na Harpagonův účet, např. prašivý skrblík, špína, lakomec, atd. Často je též použit sarkasmus: „Prosím tě o odpuštění, milá dcero.” a „To se stane, milá dcero.”

Čtenářský deník: ANTIGONA

ZÁKLADNÍ ÚDAJE O KNIZE

autor: Sofokles

název díla: Antigona

rok vydání: 1968

překladatel: Václav Renč

O AUTOROVI

Sofokles se narodil přibližně v roce 496 př. n. l. ve městě Kolónos u Athén (v Řecku). Jeho rodina byla zajištěná (hlavně díky povolání jeho otce – byl výrobcem zbraní), což mu v mládí otevřelo hodně možností, dostalo se mu patřičného vzdělání a už v šestnácti letech vedl soubor mladých chlapců. Věnoval se také herectví a později se mezi lidmi proslavil svojí dramatickou tvorbou. V roce 441 př. n. l. se stal úředníkem v Athénském námořním spolku a také výborným stratégem. Byla mu svěřena mimořádná moc. Během svého života napsal 123 dramat, ale dochovalo se jich pouze 7. Je proslulý psaním tragédií. Z dochovaných děl (kromě díla Antigona) napsal díla Aiás (445 př. n. l.), Élektrá (410 př. n. l.), Trachiňanky (413 př. n. l.), Král Oidipus (427 př. n. l.), Oidipus na Kolónu (407 př. n. l.) a Filoktétés (410 př. n. l.). Zemřel v roce 406 př. n. l. v Athénách.

O DÍLE

Dílo Antigona je tragédie, literárním druhem drama. Je psáno jako hra, která je členěna do jednotlivých dějství, výstupů. Vyskytují se zde dialogy, monology a scénické poznámky (vystoupí s Ismenou z pravých pobočních dveří paláce, majíc v ruce konev s litbou pohřební). Na začátku každého výstupu je seznam postav, které budou vystupovat. Formou je poezie, jelikož je hra je psána ve verších.

Vznik tohoto díla můžeme datovat do období tzv. klasické literatury (5. – 4. stol. př. n. l.), přibližně 442 př. n. l. Řecko bylo v té době ve vrcholném rozkvětu. Rozvíjelo se hospodářství, věda i kultura, vznikaly městské státy (Sparta). Antika dala základ evropské kultuře, můžeme si všimnout, že později se jí nechal inspirovat i klasicistní umělecký směr. Ve společnosti bylo v této době typické polyteistické náboženství, rozvíjela se filozofie (např. filosof Platón) i mytologie, z níž čerpala i tato kniha. Vznikají tragédie, které se vyvinuly z lidových zpěvů na boha Dionýsa. Divadelní hry byly většinou veršované a nejvíce se rozvíjely v Athénách, kde Sofoklés hrál nejraději, i přes to, že dostával pozvání jít hrát do jiných měst. Sofoklés byl v době vydání tohoto díla politicky aktivní v Athénském námořním spolku, kde byl pokladníkem. Povoláním byl také kněz. Byl tedy blízko i náboženství i vládě. Myslím, že kombinace těchto dvou životních zkušeností mohla Sofokla vést právě k napsání Antigony, jejíž hlavní myšlenkou byl rozpor mezi lidskými mravy a zákony krutého panovníka. O tom, jak vnímala tehdejší společnost toto (z dnešního pohledu nadčasové) dílo, můžeme jen spekulovat. Nicméně na motiv tohoto díla byla později Antigona zdramatizována – vznikaly opery (např. opera Antigona od Carla Offa z roku 1949) – ale také zfilmována (např. opera Antigona od Išy Krejčího – TV premiéra v roce 1964). Dílo samozřejmě inspirovalo mnoho světových literátů (např. i českého filosofa Jana Patočku), ale určitě i společnost, kterou myšlenka díla nutila k zamyšlení. Ke vzniku nového směru ale Antigona nepřispěla. K dílu není doložená žádná kritika a z hlediska dnešní společnosti je kniha vnímána kladně až nadčasově.

Děj hry se odehrává před královským palácem v Thébách ve starověkém Řecku za vlády Kreonta. , Kreon je bratr Lokasty, matky Antigony. Antigona měla otce Oidipa, matku Iokastu, sestru Isménu a bratry Eteokla a Polyneika. Po smrti krále se Eteokles s Polyneikem ujali vlády. Eteoklés však brzy svého bratra zbavil vlády a vyhnal ho ze země. Ten spolu s jinými vladaři podnikl výpravu proti Thébám, při níž oba bratři zahynuli. Králem se stal Kreón a rozhodl, že Eteoklés bude na rozdíl od vlastizrádce Polyneika řádně pochován. Mrtvolu Polyneika tedy nechali Thébané z Kreónova příkazu nepohřbenou, protože by se dopustili vlastizrady. Oidipova dcera Antigona se však rozhodla mrtvého bratra pohřbít. Když byla přivedena před krále, veřejně obhájila svůj čin, ale nenechala se zastrašit ani smrtí. Kreón nařídil, aby byla Antigona zaživa zazděna do královské hrobky. Vzápětí přišel ke králi věštec a oznámil, že se bohové na Kreónta rozzlobili a žádají jej, aby odvolal svůj krutý trest. Rozhodl se tedy vrátit Antigoně svobodu, ale když přišel ke hrobce, tak už bylo pozdě, našel Antigonu oběšenou. Následovala zoufalá smrt Antigonina snoubence a Kreóntova syna Haimona a vzápětí i jeho matky Eurydiké. Kreón poté svých činů litoval a žádal bohy, aby ho zbavili života.

Myslím, že autor chtěl, abychom se jako diváci zamysleli nad tím, zda jsou vyšší zákony božské (morálka) nebo zákony dané panovníkem. Autor kritizoval a narážel na změny vlády v Řecku, kde měli demokracii, ale vladaři chtěli vládnout absolutisticky (Kreón). Také poukazuje např. na to, že když si něco uvědomíme a svých činů opravdu litujeme, může být už někdy pozdě. Další myšlenka byla ta, že pravda a morální pravidla mohou zvítězit, i když fyzicky podlehneme.

Hlavními postavami jsou Antigona, Isméne, Kreón a Haimón. Vedlejšími postavami jsou např. Eurydiké nebo bratři Polyneikos a Eteokles (děj se odehrává až po jejich smrti, proto vedlejší). Antigona je dcera Oidipa, snoubenka Haimóna. Vyniká odvážností cílevědomostí a je odhodlaná nést za své činy následky. Bojovala proti nespravedlnosti stála si za tím. Mladší sestra Antigony, Isméne, nejprve nebyla tak odvážná, ale později se sestry zastala (byla rozhodnutá sdílet sestřin trest spolu s ní). Kreón byl krutý, nemilosrdný a neústupný thébský král, který na nikoho nebral ohledy (ani na svého syna Haimóna). Jednal a nemyslel na následky svých činů, což se nakonec obrátilo proti němu. Haimón byl syn Kreónta a Eurydiké.  Miloval Antigonu a nedokázal bez ní žít, a tak spáchal sebevraždu. Nedbal otcových příkazů. Bratři Antigony Polyneikos a Eteokles se přeli o trůn.

Kniha se skládá z pěti dějství. Každé dějství končí zpěvem sboru. Začíná prologem, ve kterém vypráví Antigona sestře Isméně rozhodnutí Kreónta o pohřbení bratra. Antigona dochází k přesvědčení, že je správné pořbít i druhého bratra. Tato část je vyprávěna retrospektivně, stejně jako epilog. V epilogu příchází nejprve první posel se zprávou, že byl svědkem smrti Antigony a Haimona. Druhý posel informuje krále o smrti jeho manželky. Kreón chce zemřít, náčelník sboru mu však říká, že si musí počkat. Zbytek děje se odvíjí chronologicky. Kompozice díla má průběh v pěti bodech. V expozici (rozhovor Antigony a Isméne před palácem; poznání hlavních postav), kolizi (Antigona se rozhoduje i přes zákaz bratra pohřbít), krizi (po odhalení tohoto činu vysloví Kreón rozsudek – odsouzení Antigony), peripetii (zvrat po rozhovoru Kreónta s věštcem Teiresiasem, kde si Kreón začíná uvědomovat svou chybu) a v katastrofě (smrt; zvrat v osobnosti Kreónta – výčitky svědomí). Verše v textu mají nepravidelný rytmus. Jazyk, kterým je kniha psána, je zastaralý, objevuje se zde např. inverze (Jasný plápole slunce, jenž Theby sedmi branám v také kráse nikdy jsi nevzešel…), přechodník (pročež on spatřiv je)nebo archaismy (pročež, hle, jest). Ve většině je text psán přímou řečí, jelikož to je ale divadelní hra, nejsou tam uvozovky. Všimla jsem si zvláštnosti, že přívlastek stojí většinou až za podstatným jménem (ve zbroji hojné). V textu můžeme rozpoznat i kakofonii (Argejský voj štítobělý, jenž se zbrojně sem přivalil, prchati ruče svojí otěží bystřejší jsi vybídlo!).