GET TO KNOW OUR CREW: Veru Šípková

V tomto krátkém rozhovoru bychom vám rádi představili Verču Šípkovou z kvinty, která tvoří polovinu z nového šéfredaktorského dua!

Jaký byl pro tebe návrat do školy? Těšila ses na něj?

Do školy jsem se hodně těšila, jen jsem se nervovala z testů, které jsme měli psát. Nakonec se ukázalo, že nervozita byla zcela zbytečná. Líbí se mi, že na všech učitelích je vidět, jak jsou rádi, že nás mají zpátky ve škole.

Jak by ses popsala třemi slovy?

Veselá, ctižádostivá, šťastná

Co ráda děláš ve volném čase (kromě přispívání do Šaldovin)?

Ve svém volném čase dělám biatlon. Moc mě baví jezdit na běžkách a střelba k tomu to jen zlepšuje. V létě sice běháme a někdy jezdíme na kolečkových lyžích, ale i to si užívám. Jinak hodně čtu, nejraději mám fantasy a dobrodružnou literaturu. Teď zrovna Hraničářova učně, všem vřele doporučuju. Také hraju na kytaru a teď se učím na ukulele.

Co tě přimělo přidat se do Šaldovin?

Když jsme s kamarádkou viděly plakáty o zakládání nových novin, šly jsme to prozkoumat. Potom mi to trochu překazil lyžařský výcvik, ale vetřela jsem se zase zpátky :-). K psaní do Šaldovin mě inspirovala Rory ze seriálu Gilmorova děvčata a naše bývala učitelka češtiny paní Havrdová.

Těšíš se na příští rok až to jakožto šéfredaktorské duo s Anežkou rozjedete?

Těším se, ale jak už to bývá, taky se bojím. Doufám, že budeme Šaldoviny jen vylepšovat, ale laťka je nasazená vysoko :-).

Co byl zatím tvůj nejšťastnější okamžik v životě?

Šťastných okamžiků se v mém životě odehrálo nespočet. Když jsem vyhrála první medaili, když jsem se dostala na gymnázium, nebo chvíle strávené na letním táboře. Opravdu si nejde vybrat jednu.

Máš nějaký oblíbený citát?

Není to úplně citát, ale když si po závodě stěžujeme na špatný výsledek, tak náš trenér říká: na kdyby se nehraje.

REKLAMA NA ENDORFIN A VITAMÍN D

Doba covidová se promítla do našich životů každým svým coulem a my zůstali na pospas svým komfortním zónám v podobě pracovních stolů, židlí, postelí (či Netflixu..). Ohraničeni v prostoru našich domovů a virtuální reality jsme přivykali (a možná stále přivykáme) tomu novému prazvláštnímu řádu věcí, jejž není snadné uchopit.

Není asi nutné dodávat, že v důsledku uzavření téměř všech ekonomicky činných zařízení, byly možnosti kam si jít zacvičit či zaposilovat značně zredukovány – ostatně jako cokoli jiného. Endorfiny, hormony štěstí, vyplavované právě při sportování, se tedy najednou staly (nejen z důvodu absence školního tělocviku) pátým kolem u vozu. A pro ty, kteří sportovali častěji než dvakrát do týdne na školních hodinách tělocviku, či pro profesionální sportovce, se stala doba zavřených sportovišť noční můrou. V každém případě jsme za lovem sportovních a pohybových aktivit byli více či méně vyhnáni ven, či ponecháni na pospas online seminářům a videím, aby svalová hmota nezůstala pouhou hmotou a pouhá hmota se nepřetvořila v hmotný tuk.

Kromě jógy, posilování (doma či venku), boxování či zimního běžkování, přibylo také rekreačních běžců a otužilců. A tak se tedy celkem často stávalo, že na procházce kolem vaší oblíbené vodní plochy jste mohli potkat čím dál více Wim Hofů ve swim-houfech, otužujících se z plných plic ve vodě plné ledu. Zlepšuje to zdraví fyzické i psychické a za ten nával hormonů štěstí to prý stojí. To musí být ale hormonie.

Tohle všechno bylo a než se dočkáme otevření posiloven či jiných podniků, které nám pravidelný pohyb značně usnadňovaly, bude to nejspíš ještě trvat. Co je však podstatné, je, že jaro se sluncem s intenzivnějším vitaminem D už jsou zase zpět a přináší nám opět novou kolekci paprsků, které přímo vybízejí k pobytu venku. I vy sami jste při vyplňování dotazníků k distanční výuce uváděli, že hodně času (nejen sportem) trávíte venku, tudíž se dá minimálně říct, že 9 z 10 studentů doporučuje. A tak hybaj ven, ať se naše svaly hýbaj, polapte si endorfín, aby nebyl covid-splín!

Recenze: Dvě slunce. Posvítí na cestu i vám?

Nové CD Anety Langerové, které vzniklo ve spolupráci nejen s producentem a hudebníkem Jakubem Zítkem, vás dozajista dokáže uhranout svou atmosférou plnou kmitající inspirace. Vítejte ve světě Dvou sluncí. V nekonečném vnitřním prostoru, kde je snění dovoleno. Tímto trojverším na obalu CD je soubor 13 slunečných skladeb zahájen.

zdroj: www.supraphon.cz

Při prvním poslechu si zajisté posluchač všímá nejen souhry tónů, ale také textového obsahu. Co vás tedy může příjemně překvapit? Neotřelý rytmus některých skladeb či výběr rozmanitých hudebních nástrojů od violoncella, klarinetu, pozounu až po lesní roh. Ani stavba rytmu prolínající se s příjemným altem a doplňujícími dvojhlasy váš hudební cit nenechá nezasažený. Většina skladeb se ovšem nese v pomalejším rytmu, a tak si vášniví posluchači temperamentnějších žánrů při poslechu tohoto CD nejspíš na své nepřijdou.

Milovníci básní a v nich skrytých metafor či jen obdivovatelé krásy umělečna, text jednotlivých skladeb bude něco pro vás. V kombinaci s pasážemi nedoprovázenými žádnými hudebními nástroji a vhodnou intonací vyzní hloubka textu v plné své kráse. Příkladem může být například jedenáctá skladba Antonín či emotivní Jak krásné být milován.

Celé dílo je obaleno ve zvláštním nádechu klidu podobnému lesnímu harmonickému životu. Snění je tedy opravdu dovoleno a možná že je i podmínkou pro rozlití správného dojmu. Vstupujete do prostoru nekonečna a je jen na vás, jak si své dojmy interpretujete. Při poslechu nového CD vašeho oblíbeného interpreta máte většinou předem jasno, jaký bude váš konečný názor. Byť si to nechceme přiznat, má na nás při posuzování hudebního či jakéhokoliv jiného uměleckého díla vliv právě náš pohled a stanovisko náklonnosti k danému umělci. Od tohoto předem částečně zaujatého přístupu mě oprostil vánoční dárek Dvou sluncí Anety Langerové, která většinou nepatří k mým volbám při výběru hudby k poslechu. Kvalitou svého obsahu mě tento výtvor naprosto odrovnal. Kombinací všech svých prvků tvoří CD Dvě slunce unikátní dílo zasazené do podivně plynoucí koronavirové doby. Ať nám vždy na cestu svítí SLUNCE. Anebo DVĚ J? Napsala na závěr svého CD autorka a mně nezbylo než zaklapnout sofistikovaně žlutou obálku a nechat se obklopit doznívajícím pocitem blaženosti z harmonické souhry předešlých tónů.

Pohádka 1

POHÁDKA 1

Žili, byli v jedné chudé vesničce jménem Koncosvěty dva prostí lidé. Rolník Vladimír se svojí pohlednou ženou Anežkou. Anežka porodila Vladimírovi dvě děti, starší dceru Eleonoru a mladšího syna Tomáše, který byl už od narození něčím výjimečný. Tomáš měl snědou pleť, tmavě hnědé vlasy, svalnatou postavu a v krásných očích, kde se dokázal topit skoro každý, mu blýskala čistá modř, prosetá světle modrými proužky. Podle vesničanů znamenala čistá modř pravdu, čestnost a moudrost, světle modrá zase stálou mladost v duši. Tomáš se rád učil a ve škole měl samé biče. Učitelé ho chválili a i rodiče si svého synka vychvalovali. Inu, byl to chytrý a moudrý chlapec.

Když Tomáš dostudoval, rozhodl se jít do světa a zachránit rodinku, například ze stále nesplacených dluhů. Třeba se mi poštěstí a se svými znalostmi vyhraji alespoň jeden zlaťák, pomyslel si. Mamince napsal dlouhý dopis, proč odchází a že se někdy určitě vrátí, tatínkovi napsal dopis, ať ze zoufalosti dočasné ztráty svého syna nepropije všechen svůj plat. Sestřičku políbil na tvář a připomenul jí, ať ho nezapomene důstojně omluvit ve škole, ze své nepřítomnosti u maturity. A jak si usmyslel, tak vyrazil.

Šel lesní pěšinou, stále za nosem. Ptáci si prozpěvovali svými líbeznými tóny a zdravili Toma, jako starého známého přítele. Na obloze nebyl ani mráček a v lese foukal příjemný vánek, který Tomíkovi čechral vlasy. Když Tom viděl, že je v lese dobrá nálada, přidal se do sboru veselých zpěváčků. Lesem prošel raz dva, poté následovaly jenom samé vesnice a města, které si samozřejmě zapamatoval. Prošel například vesničkou Mokrov a Veletrhy, nebo městy Spíž a Poklice nad Hrncem. Když přežil tuto namáhavou cestu, která měřila podle jeho výpočtů zcela přesně 99,9 km, došel do malebného městečka Kámen, kde sídlil na zámku také pan král Křesomysl.

Ubytoval se v jednom z mnoha hotelů, kde nebylo třeba platit penězi, ale svůj pobyt si mohl odpracovat pomocnými pracemi v kuchyni. Když si prohlédl hotelové vybavení, šel se porozhlédnout, v jakém městě bude na neurčitě dlouho pobývat. Prošel kolem kostelní věže naproti svému hotelu a vydal se prozkoumat náměstí. Není tu tak rušno, jak jsem si myslel, pomyslel si. Nevadilo mu, že je ve městě sám, a tak se šel po tak náročné cestě podívat do nabídky místní hospůdky. Bylo zavřeno. Nevadí, pomyslil si, půjdu se podívat do obchodu s potravinami. Hledal, hledal, až našel a celý utrmácený sebou praštil na zem. Vstal a nahlas přečetl ceduli na dveřích: ZAVŘENO. To mu nedalo a šel se zeptat osobně pana krále, co se děje.

Přišel k zámku, zaklepal na železná vrata, nejlepším kovářem vyráběné, a když nikdo neotvíral, vstoupil. Hleděl do nádherného předsálí. Byly zde poličky z nejkvalitnějšího materiálu, na nich předměty pozlacené či celé ze zlata! Strop byl malovaný nejlepším a nejzručnějším malířem v celé zemi. Podlaha byla pokrytá úzkým červeným kobercem, na který se Tomáš bál vstoupit, aby ho náhodou neušpinil. Byl velmi nesmělý, ale nakonec vstoupil před krále a pokleknul. Král se ho ptá: „Co tu pohledáváš mladý muži?“ „Inu, rozhodl jsem se, že vyrazím do světa, abych něco nového poznal.“, odvětil králi Tomáš. „Zastavil jsem se v tomto městě, ale jak tak koukám, tak tu máte v pondělí jinou otevírací dobu než u nás!“, zasmál se Tom. „Ach, synu!“, vzdychl král a utrápeně se na Tomáše podíval. „Copak nevíš, že v zemi panuje mor a bída?“ Tomáš na krále vykulil zděšeně oči. „Máš zvláštní oči“, řekl zamyšleně král. „Jako, kdyby v nich něco jiskřilo…“ Tom mu odvětil: „Každý mi to v naší vesnici říká. Mám prý pronikavé oči a skoro každý se v nich topí.“„Hmmm… Topí. Bába kořenářka vždy říkala, že když jsou něčí oči pronikavé, můžou i léčit nemocné.“, uvažoval nahlas pan král. Tomášovi docházely předchozí věty až teď. „Rád bych vám pomohl, kdybych věděl jak. Když říkáte, že pronikavé oči léčí, mohl bych se pokusit vyléčit obyvatele vašeho města.“ Král se zvedl a šťastně řekl: „Jsi velmi moudrý a hodný hoch. Určitě pochopím, když si to ještě rozmyslíš. Mám pro tebe však odměnu. Kdybys vyléčil celé město, dostaneš princeznu a půl království k tomu. Princeznu si však musíš vyléčit dobře, abys s ní mohl žít, rozumíš?“ „Ano!!!“, zakřičel Tomík a byl celý šťastný z toho, že možná vyřeší zadluženost svojí chudé rodiny a vezme si krásnou princeznu.

Hned dalšího dne začal Tomáš s léčením. Král mu dal nejluxusnější pokoj v celém zámku a bral ho za vzdělaného, vysokoškolsky vyučeného lékaře. Tomáš si sedl do křesla, vzal si na sebe ochranný oděv a zval si jednoho pacienta za druhým. Léčba spočívala v tom, že lékař seděl vždy na druhé straně, než byl pacient (aby pravděpodobnost, že se nakazí, byla co nejmenší) a zadíval se pacientovi na bolavé místo. Po hodině byl pacient zdravý a odešel do speciálně vydezinfikované místnosti, aby se nenakazil znovu. Takhle to šlo dál a dál a za měsíc měl pan král město vyléčené.

Po měsíci se Tomáš sešel s panem králem. Král splnil své slovo a dal Tomášovi vyléčenou princeznu, půl království k tomu včetně poloviny královského pokladu. Tomáš byl nadšen, že město zbavil moru, ale trápilo ho, že jej nezbavil bídy. Řekl si tedy, že všechen svůj královský poklad rozdělí rovným dílem mezi obyvatele městečka Kámen, a tak se i stalo.