Rubriky
Příběh na pokračování

Kapitola 3.

Najednou nestál uprostřed rozpálené ulice, ale v lese. Všude bylo vlhko a tma, těžké kapky padaly ze zataženého nebe, které bylo sotva vidět mezi korunami stromů. Vzduch byl cítit smůlou ze zraněných stromů a strachem. V puse se mu mísila chuť krve a mentolové žvýkačky. Na okamžik ho zaplavil pocit – ne, jistota – že někdo stojí přímo za ním. Nekonečně pomalu otáčel hlavu, trhl tělem.

A pak se probral.

Vypadalo to, že již po druhé toho dne upadl, ale tentokrát však ne protože uklouzl. Cukr ležel (naštěstí) nerozbitý na chodníku vedle něj. V hlavě mu doznívala představa a v uších mu slabě hučelo. Okolo byl zase normální svět, tak jako před tím vším, před minutou.

Pomalu se sbíral ze země a zjišťoval, co všechno ho bolí. Opatrně si očistil kamínky štěrku z rozbitého lokte a znepokojeně sledoval, jak se mu na sedřené kůži tvoří kapičky krve. Popotáhl nosem.

Když si zase připadal, že je schopný chůze, do mysli se mu vkradla myšlenka. Přestože jí zatím nedovedl popsat, vzadu v hlavě už nějaká jeho část věděla, že se tak rozhodne. Rozhodl se. Rozhlédl se a přešel silnici. Až teď si jeho z míry vyvedený mozek uvědomil, co ho to vlastně zaujalo na druhé straně ulice.

Mezi vysokým živým plotem, který patřil jednomu z domů hned u hlavní třídy, a plotem vedle byla mezera. Tvořila úzkou cestičku mezi pozemky jednotlivých domů, a přestože cestou sem nedával nějak zvlášť pozor, byl si docela jistý, že když šli po téhle straně předtím s otcem, nebyla tu.

Naposledy se rozhlédl po ulici a pak pomalu vkročil mezi ploty. Za ním jakoby se zavřel svět širokých ulic a předzahrádek a on vstoupil do světa docela jiného, do labyrintu tvořeného ploty. Pokračoval dál, kde tyhle ploty končily a začínaly jiné. Šel dál a procházel mezi pozemky, mimo velké cesty a chodníky. Kráčel po málo používaných cestičkách, které pro okolní svět těžko mohly existovat. Usilovně se snažil vybavit si plánek města, ale na žádné podobné bludiště mezi pozemky si nevzpomněl – i když si musel přiznat, že má spíše matnou představu, než že by si mapu doopravdy pamatoval. Prošel mezi zdí domu a dřevěnými plaňkami, ze kterých se loupala bílá barva, a na křižovatce, kde jeho cestu protínala kolmo jiná, se vydal rovně. Kráčel kolem drátěného plotu, do kterého byla vrostlá jakási popínavá květina a skrz nějž rostly kopřivy. Cestičky různě zahýbaly a křížily se, přesto doufal, že se mu daří držet relativně přímý směr. Někde v dálce štěkal pes. Prošel přes poslední křižovatku a stanul na kraji městečka. Domy a ploty tu končily a před ním se otevřel prosvětlený borový les, do kterého vedla sotva viditelná pěšina. Bez přemýšlení se po ní vydal – když už došel až sem, musí jít ještě kus. Už jen kousek.

Stoupal do kopce, každým krokem se vzdaloval od města a s každým krokem byl dál v neznámu – neznámu, které se z počátku zdá mnohem menší, než ve skutečnosti je. Stoupal do mírného kopce, který rychle přešel v prudší a pak prudký. Chytal se kořenů a větví a zhluboka dýchal lesní vzduch. Pot mu stékal po zádech a po čele, ale stejně nezpomalil. Nákup mu překážel v rukou. Okolo zpívali ptáci a šuměly stromy. Přitáhl se za kořen, který vyrůstal ze země a o kousek dál do ní zase mizel a celý udýchaný stanul na vrstevnicové cestičce, která vedla po úbočí kopce – ten pokračoval dál, vzhůru. Sedl si na svah a odpočíval.

Hleděl do krajiny směrem, odkud přišel. Vydrápal se několik desítek výškových metrů nad střechy domů v údolí Paperback a hleděl na městečko pod sebou. Pokusil se určit, kterým směrem by mohl být jejich dům a kde obchod, ale ani jedním si nebyl příliš jistý.
Zvedl se a rozhlédl. Po malé stezce mohl jít doleva, nebo doprava. Aniž by o tom moc přemýšlel, otočil se vlevo a svižným krokem pokračoval. Mezi stromy po straně cesty občas prosvítaly červené střechy domů.

Po malé chvilce stezka začala stoupat a nakonec ho donesla na palouk. Kopec nahoru, který ho většinu cesty doprovázel, zmizel. Mýtina byla široká a obklopená stromy, které zakrývaly jakýkoliv výhled mimo ni. Nad stromy pluly po skoro prázdném, modrém nebi cáry mraků.
Na palouku stál dům. Nevelká, dřevěná chata byla nízká a celá tak nějak nakřivo. Vypadala jako stlučená z prken a větví, a přestože původně mohla být hezkým srubem v lese, šikmá střecha pokrytá mechem a trávou se nahýbala na stranu jako větve stromu, když je pokryje sníh.

Popadla ho krátká nejistota – a podivný pocit.
Nejistota ustoupila kamsi do pozadí a v hlavě se mu zabydlel pocit, že už tu někdy byl. Že přestože je mu jasné, že je tu poprvé, že tu určitě je poprvé, má pocit, že si jen oživuje vzpomínky.
Je to jako věc, kterou jste uložili do kartonové krabice na půdu, zabalenou v květované látce a nechali jste ji zapadat prachem a zapomněli na ní. A když ji objevíte znovu, po všech těch letech, jako dospělý, oprášíte ji ve svých vzpomínkách. Protože vám není cizí – protože ji znáte.
Znal to tu. Nepamatoval si to, ale…

Došel k chatě a vystoupil po třech schodech na křivou terasu. Hrubě otesaná a léty do hladka ochozená prkna zaskřípala. Na verandě stály dvě staře vypadající židle a malý stoleček s ubrusem s pomněnkami. Na dveřích visela lovecká trofej – lebka mladého jelena s malými parůžky.

Se zájmem jí pozoroval, když se dveře skřípavě otevřely a na prahu se objevil muž. Patrik strachem nadskočil, ale nerozeběhl se pryč. Muž byl starý a shrbený, s chomáči šedých vlasů po stranách lebky. Měl na sobě zažloutlou košili a přes ni natažený zelený svetr, který vypadal stejně sepraně a staře jako jeho nositel. A zpod mocného obočí na Patrika hleděly dvě malé, přátelské oči.
„Zdravím tě, mladý muži.“ Usmál se na něj stařec. Od všech ostatních Patrikovi oslovení mladý muži přišlo jako posměšek. Tak ty ještě nejsi dospělý, tohle je pro nás, to bys nepochopil, mladý muži. Ale od něj to znělo jaksi…S úctou. Když mu stařec podal kostnatou ruku, cítil se jako muž. Nebo alespoň velký chlapec.
Nadechl se, aby pozdravil, ale muž byl rychlejší – podržel mu dveře a gestem ho pozval dovnitř.

Patrik se zarazil. Celé je to jakési – stejně jako doma a stejně jako před chvílí – povědomé. Nikdy by nešel k neznámému staříkovi, ať by se tvářil sebepřesvědčivěji – ale tady? Měl pocit, že se musí doopravdy soustředit, pokud chce logicky uvažovat, a bylo to čím dál těžší. Všude, kam neupíral svou cílenou pozornost, se rozléhal příjemný, teplý pocit toho, že už to tady přece zná. Že tady se přece není důvod bát a není důvod nevěřit tomu milému dědulovi, co ho zval dál. Patrik samozřejmě nemohl vědět, že to tak není – a že pokud tomu tak dosud bylo, je to jen proto, že s objevováním teprve začal. Protože tenhle kopeček zmrzliny, který nejprve jen okukoval, olízl ho a za chvíli se do něj pustí úplně, v sobě má jehlu, střep. A pokud onu jehlu, jednu z mnoha jehel, které číhaly ve stínech Paperback Valley, nenajde sám, jehly si ho najdou.
Usmál se na starce a vstoupil dovnitř. „Jmenuju se Patrik, pane.“
„Patrik, ahoj Patriku, rád tě poznávám, Patriku.“

Vstoupil do přítmí, které panovalo uvnitř. Vypadalo to, že celá chata je jedna velká místnost – místnost plná věcí. U stěn stály stoly, křesla a židle, na kterých byly věci a na těch byly další. Několik hromad, které se dotýkaly nevysokého stropu, role koberců, starý porcelán, na první pohled nefunkční rádio. Všechny věci v místnosti vypadaly jako ty předměty, které nacházíme na půdě při velkém jarním úklidu. Všechny byly zaprášené, staré a buď poškrábané a poškozené, nebo docela rozbité. Prudké denní světlo z oken tlumily krajkové záclony a v kuželech světla zvenčí tančila smítka prachu. V rohu, na zeleném stolku s ozdobnými nohami, hrál velmi starý gramofon jakousi pomalou, klidnou píseň. Prostor měl zvláštní vůni – na první pocit ne příliš příjemnou, ale napodruhé to byl jen pach starých věcí a oleje.

„Já se jmenuju Svenn, stařík Svenn. Vítej u mě doma, tohle je moje království.“ Pyšně přehlédl zaprášenou místnost.
Patrik popošel dovnitř a Svenn nechal otevřené dveře. „Trochu tu vyvětráme, co říkáš, Patriku?“
Nepřítomně přikývl a dál očima prozkoumával haldy předmětů. „Proč tu máte tolik věcí?“
Svenn přešel k nevelkému stolu, který stál úplně u stěny, sedl si k němu na rozvrzanou židli a začal si nevědomky třít dlaní levou tvář. Pak na něj pohlédl. „Tohle je můj obchod.“ V očích se mu objevila hrdost. „Sice sem nechodí moc lidí, ale tím líp, teď už toho stejně tolik nezvládnu. Ale nakonec si u mě každý vybere. Teda, alespoň většinou. Jen se tu porozhlídni“ máchnutím ruky obsáhl nepořádek okolo „a zkus si najít něco pro sebe, třeba tě něco zaujme.“

Patrik se vydal na průzkum. Snažil se na nic nešlápnout a o nic nezavadit, aby nenarušil zdánlivě křehkou statiku hromad okolo sebe. Nemohl se zbavit dojmu, že chata zvenku působila menší a že teď, uvnitř, je docela prostorná.
Bral do ruky různé předměty, některé si jen letmo prohlédl a vrátil je zpátky, jiné ho zaujaly a zblízka je zkoumal. Pokaždé, když vzal do ruky nějaký předmět, odkryl dva další pod ním.
Pan Svenn tu nemá žádnou postel – nebo že by spal v nějaké z těch hromad? Nebo na židli? Ale kde by si třeba vařil jídlo nebo tak a… Co když stařík vůbec nespí? Co když si nevaří a nejí a nemusí si čistit zuby? Nebo že by jedl něco…
Pohlédl na Svenna, který mezitím stihl vsedě na židli usnout, s rukama v klíně a svěšenou hlavou. Prošel postupně celou místnost a opatrně nahlédl za plátěný závěs, za kterým byla malá obytná místnost a další dveře.

Ohlédl se na staříka, jestli pořád spí a v hlavě se mu vynořila myšlenka, jestli by už náhodou neměl být doma, hm, Patriku? No? Uvažoval, jestli by se mu podařilo odejít tak, aby si toho Svenn nevšiml a byl docela rozhodnutý to zkusit, když něco upoutalo jeho pozornost. Na jednom z mnoha stolů v místnosti stála černá kartonová krabice. Měla trochu odklopené víko a byla docela dobře skrytá ve stínu. Okolo ní, na ploše, kterou někdo pracně získal odklizením okolních předmětů ležely karty.

Byly velké asi jako karty na Prší nebo Poker, tu vyrovnané do úhledných sloupečků, tam hozené jen tak na hromádku nebo samostatně.
Pohledem přes rameno zkontroloval spícího staříka a pak vzal jednu z nich do ruky. Holčička, stálo nahoře bílým, jaksi starodávným písmem. Na kartě byl přes celou plochu obrázek malého děvčátka ve žluté pláštěnce, které stojí zády k němu uprostřed tmavého lesa. Mírně poprchává a mezi stromy se válí mlha. Les vypadá nepřátelsky a les vypadá…
Jako ten, který jsem viděl, když jsem tam dole, daleko, ve městě, upadl na cestě. Kdysi dávno.

Okraj karty tvořily nakreslené cáry černé látky, která se zdánlivě vlnila v poryvech větru. Zahleděl se do míst, kde by mělo děvčátko oči, kdyby se otočilo. Aniž by si toho všiml, zavřel oči, ale pořád dál viděl. Viděl, jak se látka na okrajích karty vlní a třepotá, viděl jak se větve smrků a borovic hýbají a kapky padají z nebe. Cítil vůni zraněných stromů a deště. Byl to ten samý les, který viděl dříve toho dne. A holčička se měla každou chvíli otočit, každou chvílí měl spatřit její oči, plné strachu a slz. A měl spatřit, že drží v ruce červenou pastelku.
Přímo za ním někdo stoupl na spadlou větvičku, která praskla. Šok ho na zlomek vteřiny docela ochromil a pak ho strach donutil rychle pohlédnout přes rameno. Srdce vynechalo úder.

Stál za ním stařík a zastřeným pohledem hleděl na kartu, kterou Patrik držel v roztřesených rukách. Odtrhl od ní pohled.
„Víš, Patriku, nejsem si jistý…“ nervózně si odkašlal, „Nejsem si jistý, víš, tahle hra…“
„C-co je to za hru?“ Celý se třásl. To bylo tak… tak živé, tak reálné. Cítil každou kapku, která mu spadla na obličej a ten pocit postupně mizel, jako sen po probuzení. Za několik vteřin si nebude docela jistý, jestli si to celé jenom nepředstavoval. Ale teď?
„Tahle hra…“ staříkův obličej zvážněl a on celý najednou vypadal o dvacet let starší než předtím. Naklonil se blíže k Patrikovi a ztlumil hlas. „Je to strašně nebezpečná věc. Víš… pokud s tímhle začneš…“ odmlčel se, „Dostane tě to. Dostane.“ Stařík se otřásl. Pak se zarazil. Vypadalo to, jako by na okamžik usnul. Nebo měl srdeční zástavu, napadlo Patrika. Svenn měl ruce zatnuté v pěsti a očima hleděl kamsi daleko, mimo tenhle svět. Patrik si uvědomil, že gramofon v rohu už nehraje – a uvědomoval si, že vůbec neví, co by měl dělat, pokud se teď Svenn skácí k zemi, bílý jako křída.

Stařík prudce vydechl. Do tváře se mu pomalu vracel život a původní výraz, ruce uvolněně visely podél těla. Nakonec i oči zaostřili zpět sem.
„Patriku“ začal znovu a tentokrát mnohem přátelštěji, jako by k ničemu nedošlo. „Nemůžu ti tu hru zatajit, pokud projevíš zájem. Stejně, stejně by ses k ní časem dostal, takže…“ odmlčel se. „Ale varuju tě.“ Nyní pohlédl chlapci přímo do očí a Patrik viděl oči, ve kterých bily zvony na poplach a ječela siréna. „Buď opatrný. Prosím.“
Patrik přikývl. Nevěděl proč, ale v té chvíli mu to přišlo jako nejlepší odpověď – a měl pocit, že to, co stařík říká, vyžaduje nějakou reakci.

Svenn přešel přímo ke stolu a vyndal z krabice balíček karet zabalený v hnědém papíře a převázaný provázkem. Podal ho Patrikovi.
„Tady máš. Prohlídni si je. Dobře si je prohlídni. Pokud se chceš do téhle hry přidat, přidej se. Pokud ne – a to ti důrazně radím, ale nemůžu ti to přikázat – karty dones kamkoliv do lesa a nechej je tam. Prostě je tam polož a hoď na ně hrst hlíny.“
Naposledy pohlédl Patrikovi zpříma do očí.
„Je ti to jasné?“
Patrik, ač mu nebylo jasné vůbec nic, zmateně přikývl a převzal od Svenna balíček karet.
„A teď už utíkej, maminka má o tebe určitě strach. Šup, jdi.“ Důrazně ukázal ke dveřím.
Patrik, stále více zmatený, nejistým krokem vyšel ven a nevědomky v ruce svíral karty. Neotočil se a vydal se rychlým krokem pryč od té podivné chaty, zpátky do města a domů.
Svenn vyšel na verandu a posadil se do křesla. Nahlas neřekl nic, ale v duši doufal, že se s Patrikem Blackem vidí naposled. A na tom samém místě, jen ještě někde hlouběji, blíže k… K…

Na tom místě věděl, že to tak není.