Rozhovory s řidiči MHD

Přinášíme vám kompletní rozhovory s řidiči městské hromadné dopravy, které posloužily jako základ článku Práce zábavou, nebo utrpením? Životy lidí, se kterými jsme každý den v kontaktu v 6. čísle Šaldovin.

Martin Blecha (řidič tramvaje)

Z čeho sestávaly a jak probíhaly psychotesty?

Liberečtí tramvajáci v posledních pár letech nemusí podstupovat psychotesty. Místo nich máme lékařské vyšetření u psychologa formou pohovoru. Ten probíhá nejprve běžným rozhovorem o tom, proč bychom rádi tuhle práci dělali, jestli si uvědomujeme rizika spojená s řízením drážního vozidla a podobné. Dále rozhovor směřuje už k otázkám směřujícím na naší osobnost, při nichž člověk nesmí přemýšlet a musí co nejrychleji odpovědět první věc, která ho napadne. Nebo v některých případech naopak přemýšlet hodně, ale v co nejkratším časovém intervalu. Nesmí chybět ani zkouška krátkodobé paměti. Vše je pak posuzováno.

Musí se psychotesty opakovat, nebo platí pro celou kariéru?

Těžko říct, zase tak dlouho nejezdím. Nechávám se překvapit, co na mě v příštím roce chystají. 😀 Osobně ale předpokládám, že se obecně zdravotní prohlídky dělají každé 2 roky společně s celkovým přezkoušením.

Jak je na tom pocit s přebíráním zodpovědnosti za desítky lidí? Zlepšuje se v průběhu času?

Člověk si to nesmí moc uvědomovat. Jakmile na to člověk začne myslet, zákonitě se něco stane. Důležité je hlavně mít v povědomí, že máme za sebou až 30metrů a 50tun. To jsou často rozhodující faktory při zhoršených adhezních podmínkách. Na to je třeba neustále brát zřetel a nebrat to na lehkou váhu. Občas to ubrzdit není vážně vůbec žádná sranda.  A to i při běžném brzdění, nejen krizovém.

Dokáže např. pozdrav od cestujícího či poděkování za počkání vylepšit náladu?

Rozhodně. Práce tramvajáka je pořád práce s lidmi, ať už jste zavření v kabině či nikoliv. Pozdrav a poděkování podle mě patří k základní slušnosti a celkem mě mrzí, že to tady vůbec musíme rozebírat. Oboje je bohužel už výjimka, ne-li vzácnost. Troufnu si říct, že počet lidí za jednu službu, co pozdraví, napočítám na prstech. Často i jedné ruky… Každé takové „vytržení z reality“ je ale parádní zpestření, které vždy potěší. Za nějaký čas už si člověk i zapamatuje lidi, kteří pravidelně zdraví (ale třeba dělají i problémy!) a ten přístup k nim z naší strany je samozřejmě také úměrný tomu. Jednoduše řečeno, na někoho člověk počká rád, u jiných je radši, když je v tramvaji nemá.

A co když naopak dobíhající cestující nepoděkuje či dodá, že je povinností počkat?

To pak zamrzí, no. Stačí zvednout ruku nebo se i jen usmát. Je slušností alespoň vyjádřit dík, čekat naší povinností opravdu není. Obíráme tím sami sebe o pauzy a další cestující o čas například pro přestup.

Dveře na většině souprav na městské trati (tzn. Linky 2 a 3) zavírají dveře skoro 10 vteřin. Trvá až 3 vteřiny je otevřít. Mezi zastávkami je ve velké většině případů dle jízdního řádu 1 minuta. Každý si asi dovede představit, kolik času by zabralo čekat na každého dobíhajícího a jaká zpoždění by díky tomu vznikala. Zpoždění, za která budeme „biti“ zase jen my. Sám za sebe přiznávám, že málokdy čekám na lidi, kteří dobíhají do posledních dveří. V 99,9% případů ani nepoděkují, takže nevidím důvod, proč zbytečně obírat o čas všechny ostatní. Většinou už tak bývám zpožděn z čekání na jiné dobíhající. A jak říkal náš třídní na střední – za tramvají a ženskou se neběhá. 😀

Zvládne náladu zásadním způsobem ovlivnit typ řízené tramvaje?

Asi každý má nějaký typ tramvaje oblíbenější než jiný, ale že by mi to přímo kazilo náladu, to určitě ne. Práce mě baví, ať už jezdím s jakýmkoliv typem. Horší jsou pak vlastnosti některých konkrétních vozů či souprav. Některé jsou opravdu tak nevyladěné, že jejich řízení je všechno jen ne komfortní. Neustálé cukání, klouzání nebo jiné nejsou nic příjemného. Ideálně pak třeba na desetihodinové službě…

Občas se stane, že nějaký cestující vyjádří svou nespokojenost (většinou jen domnělou) a vynadá řidiči před celým osazenstvem. Dá se to jen tak přejít?

Pokud je to jen trošku možné, snažím se to řešit humorem. Není to tak dlouho, co jsem dostal vynadáno od staršího pána, že jsem v odpolední špičce pustil autobus vyjíždějící z autobusového nádraží, což je kolegiální. Pán začal vykřikovat po celé tramvaji, jak se to nesmí, že neumím jezdit, ať se naučím předpisy, že má známé na podniku a bude si jim stěžovat a jiné. Já si v klidu dojel na Viadukt a chystal státnickou řeč. Zastavil jsem v zastávce, vylezl z kabiny, šel si k němu sednout a s úsměvem na tváři se ho zeptal, co že mi to chtěl říci, že jsem se s ním za jízdy nemohl bavit. Pán vzal samozřejmě zpátečku, omluvil se a jelo se dál. Dle mého je to rozhodně lepší než tam na sebe křičet a jen si o druhém myslet cosi nevhodného. Bohužel jsou mezi cestujícími i typy lidí, se kterými to po dobrém prostě nejde.

Stává se někdy, že je pomyšlení na následující službu vyloženě utrpením?

Jsou dny, kdy se to blbě sejde. Špatné počasí, dlouhá služba pozdě do noci, několikátá dlouhá služba za sebou a nemalá únava. Je toho hodně. Ale že bych vyloženě řekl, že se netěším, to ne… Spíše si tak brblám, že se mi tam nechce, ale jakmile sednu za pult a rozjedu se, je vše v pohodě… Tedy do prvního konfliktu s cestujícím nebo účastníkem silničního provozu. 😀
 

David Holub (řidič autobusu)

Z čeho sestávaly a jak probíhaly psychotesty?

Probíhají cca čtyři až pět hodin a zkouší tam pozornost a rychlost reakcí, pak se to hodnotí. Dále je třeba odpovídat na otázky typu, jestli rád koukáš do ohně apod. Jsou docela psychicky náročné.

Musí se psychotesty opakovat, nebo platí pro celou kariéru?

Ano, musí. Řidič profesionál chodí každé 2 roky.

Jak je na tom pocit s přebíráním zodpovědnosti za desítky lidí? Zlepšuje se v průběhu času?

Člověk si to musí uvědomit pokaždé, když sedne za volant a začne mu služba. Na začátku je z toho člověk asi dost ve stresu, ale pak už to je „pohodička“.

Dokáže např. pozdrav od cestujícího či poděkování za počkání vylepšit náladu?

Určitě to udělá radost, ale hlavně to vypovídá dost o slušnosti lidí. Bohužel slušných lidí je opravdu málo.

A co když naopak dobíhající cestující nepoděkuje či dodá, že je povinností počkat?

Tak se na něj usměju a myslím si svoje, já třeba jezdím většinou jen jednu linku a ty lidi si pak už pamatuji. A když dobíhají jiný den, tak mají u mě smůlu a nepočkám na ně. Například jedna paní na Dobiášovce dobíhá pravidelně.

Zvládne náladu zásadním způsobem ovlivnit typ řízeného autobusu?

Jasně, že jo. Každý řidič má své oblíbené a neoblíbené modely, ale musí být profík a nedávat to tolik znát na stylu jízdy. Přeci jen jsme tu pořád pro lidi.

Občas se stane, že nějaký cestující vyjádří svou nespokojenost (většinou jen domnělou) a vynadá řidiči před celým osazenstvem. Dá se to jen tak přejít?

Nejdřív jsem to nenechával jen tak být, ale lidi jsou hloupí a stěžují si na bůh ví co všechno. Teď to nijak neřeším a vůbec si z toho nic nedělám.

Stává se někdy, že je pomyšlení na následující službu vyloženě utrpením?

Pokud to je pro někoho utrpení, jen co na to pomyslí, tak by si měl co nejdřív hledat novou práci. Tohle se musí dělat srdcem, jinak to nejde.

Tomáš Krupička (řidič autobusu)

Z čeho sestávaly a jak probíhaly psychotesty?

Nejprve se vyplní (případně aktualizuje) základní dotazník o člověku (základní info a poté především zdravotní info, jako je rodinná anamnéza, vztah ke kouření, alkoholu, drogám apod.), poté se dělá několik testů na počítači, které sledují rychlost reakcí na obrazové, zvukové a hmatové signály. Při prvním psychotestu v životě se vyplňuje taky osobnostní dotazník a probíhá kratší pohovor s psychologem. Tak to probíhalo u mě, každý psycholog ale může mít ten průběh mírně odlišný.

Musí se psychotesty opakovat, nebo platí pro celou kariéru?

Do 50 let ano, potom každých 5 let, tak je to v zákoně. Každý dopravní podnik nebo firma ale může mít svoje přísnější podmínky. Já jsem například šel podruhé na psychotesty po dvou letech, teď už mi platí až do 50.

Jak je na tom pocit s přebíráním zodpovědnosti za desítky lidí? Zlepšuje se v průběhu času?

Popravdě spíše zhoršuje. S tím, jak přibývá reálných zkušeností a člověk ví, co všechno se v provozu může stát. Zpočátku si tohle člověk neuvědomuje, a tak to bere na lehkou váhu.

Dokáže např. pozdrav od cestujícího či poděkování za počkání vylepšit náladu?

Určitě ano! Když jsem začal s řízením autobusů, byl jsem příjemně překvapen, kolik cestujících zdraví a děkuje. Častější je to třeba v menších okrajových částech než na velkých sídlištích.

A co když naopak dobíhající cestující nepoděkuje či dodá, že je povinností počkat?

Trošku to člověka zklame, ale není důvod se tím více zabývat, jede se dál. O povinnosti počkat mi zatím kupodivu nikdo nekázal.

Zvládne náladu zásadním způsobem ovlivnit typ řízeného autobusu?

Ano, je určitě rozdíl, když člověk dostane nový autobus, který krásně topí, řadí a všechno je ok oproti starému vraku, kde půlka věcí nefunguje, jak má a nedej bože třeba kope převodovka, takže cestující pak mají pocit, že jedete jako debil, přestože to nelze ovlivnit. V extrémních případech je nutno takový autobus vyměnit, ale většinou si člověk nepomůže, protože na záloze obvykle stojí rovněž vraky. Takže ano, pokud mě na službě čeká třeba nový Iveco Urbanway, jdu do práce o něco radši než když tam je stará Sorka.

Občas se stane, že nějaký cestující vyjádří svou nespokojenost (většinou jen domnělou) a vynadá řidiči před celým osazenstvem. Dá se to jen tak přejít?

Nejlepším řešením je samozřejmě rozumnou argumentací tvrzení cestujícího vyvrátit, pokud není v právu. A pokud je v právu, je rozumné se slušně omluvit. Jedině tak může člověk obstát s respektem před audiencí. Je pravda, že v „zápalu boje“ je někdy těžké si to uvědomit. Nemám ale k tomu tématu moc zkušeností, protože se mi to dohromady stalo jen jednou. Nejlepší prevencí je samozřejmě chovat se v provozu slušně a opatrně.

Stává se někdy, že je pomyšlení na následující službu vyloženě utrpením?

V mém případě rozhodně ne, tu práci dělám proto, že mě baví a navíc na částečný úvazek. U jiných řidičů ale určitě takové zkušenosti budou.

Řidič autobusu, který si přál zůstat v anonymitě

Z čeho sestávaly a jak probíhaly psychotesty?

Rychlost reakcí, rozhovor s psychologem, dotazník „na život“, test výdrže, než člověk začne ztrácet pozornost.

Musí se psychotesty opakovat, nebo platí pro celou kariéru?

Jak kdy, já je mám kvůli nízkému věku platné po dva roky. Jiní je udělají a platí jim až do padesáti let, pak ve vyšším věku je musí provádět opět častěji.

Jak je na tom pocit s přebíráním zodpovědnosti za desítky lidí? Zlepšuje se v průběhu času?

Zodpovědnost je u mě v pohodě, já ji ani nevnímám. Je tu tolik věcí, na které si musím dát pozor, že na lidi ani moc nemyslím (víte, co mám na mysli).

Dokáže např. pozdrav od cestujícího či poděkování za počkání vylepšit náladu?

Ano, určitě potěší, když poděkuje.

A co když naopak dobíhající cestující nepoděkuje či dodá, že je povinností počkat?

Když jsou nevychovaní, platí pravidlo jak oni na mě, tak já na ně. Příště nepočkám, nejsem povinen.

Zvládne náladu zásadním způsobem ovlivnit typ řízeného autobusu?

Ano, nálada určitě kapku styl řízení ovlivní.

Občas se stane, že nějaký cestující vyjádří svou nespokojenost (většinou jen domnělou) a vynadá řidiči před celým osazenstvem. Dá se to jen tak přejít?

Je potřeba to přejít, nic jiného nezbývá. Stejně si tito cestující nenechají vysvětlit, že se má situace jinak.

Stává se někdy, že je pomyšlení na následující službu vyloženě utrpením?

Mně ne, i přes nepříjemnosti je to pořád zábava.