Ostrov zvaný karanténa

Stejně jako si miliony lidí po celém světě pamatují, co právě dělali, když se dozvěděly o útoku na Dvojčata, tak se do paměti většiny studentů zapíše den, během kterého se rozhodlo o zavření škol. My jsme zrovna byli u babičky a vychutnávali si její výbornou bábovku. Mezi výkřiky radosti zazněly i hlášky typu: „Tak snad to vydrží alespoň pár dní…“ Od té doby se toho ale mnoho změnilo. Pojďme se tedy ohlédnout za tím necelým rokem, který od toho okamžiku uplynul, a porovnat náš přístup k distanci včera a dnes.

Školy sice osiřely a nyní zejí prázdnotou (pokud pomineme první a druhé třídy), ale zato internet bojuje s přetížením. Každý den všichni žáci zapnou počítač, hledí do obrazovek, dokud nepadnou vysílením, nebo dokud jim nespadne wifi. Někdo má víc online hodin, jiný zase dostává jen úkoly. Jedno je však pro téměř každého stejné: školy své studenty rozhodně nenechají zahálet. Zprvu mne to děsilo, sednout si k notebooku a třeba jen promluvit do mikrofonu. Dnes už to považuji za tu nejjednodušší věc pod sluncem.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gymn%C3%A1zium_F.X.%C5%A0aldy#/media/Soubor:Liberec,GFX%C5%A0_po_rekonstrukci%C5%A1t%C3%ADt.JPG

Jedno mi však stále chybí, to jest kontakt s učiteli i spolužáky. Když se například pod úkolem objeví komentář: „Prosím opravte to, je tam chyba.“ nepoznám, zda se při psaní učitel shovívavě usmíval nebo soptil hněvem. Jestli mi ve škole výuka připadala nezajímavá, tak se nyní mohu nudou ukousat. Při fyzické přítomnosti v lavicích lze výklad alespoň zpříjemnit vtipnou poznámkou. Kdybychom si však z ničeho nic všichni na videokonferenci zapli mikrofon a snažili bychom se pobavit ostatní, měli bychom z výuky úplnou bramboračku (jak říká jedna naše paní učitelka).

Co mi ale přijde pozitivní je, že nemusím řešit, co si na sebe vezmu nebo jak se učešu. Přes rozmazaný obraz na kameře stejně nikdo nepozná, jestli vypadám jako Angelina Jolie, nebo zda se kreace na mé hlavě blíží spíše účesům našich předků z pravěku.

Koronavirus nepochybně změnil náš život. Občas, když už celé město spí a já ještě sedím ve své světničce a koukám do počítače, připadám si jako trosečník na ostrově obklopeném mořem úkolů. Na ostrově zvaném Karanténa. Jenomže místo Pátka na mě zpoza rohu vždycky vykoukne jen další proticovidové opatření. Ale neklesejme na mysli, vždyť i pro Robinsona nakonec přijela loď a zachránila ho.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *